Glosa: Není čas ztrácet čas, zvláště v Libanonu

Koho nikdy nenaštvalo, že se vyspal o hodinu méně kvůli změně času, ať hodí kamenem. Co kdybychom ale měli na výběr a každý z nás by měl to nepříjemné vstávání s radostí odsunout třeba o měsíc později? Koncept relativity času povýšili na novou úroveň v Libanonu, kde se v jednu chvíli řídili podle zimního i letního.

Situace v Libanonu je už roky složitá. Země kdysi známá jako perla Blízkého východu se teď potácí v rozsáhlých náboženských i politických problémech. Ozbrojené střety mezi místními náboženskými frakcemi, absence prezidenta a chudoba jsou jen některé nepříjemnosti, které sužují obyvatele této země. Jakoby toho nebylo málo, místní muslimská vláda si vymyslela kuriozitu, kterou jen tak něco nepřekoná. Zimní čas bude platit až do dvacátého dubna.

Představte si, že si dáte sraz se svým známým. Řeknete si, že se potkáte na rohu v Bejrútu v deset. On je muslim a vy jste křesťan. Jako správný následovník víry se budete řídit prohlášením libanonské katolické církve, tedy že platí letní čas a přijdete ve správnou dobu. Jenže v pětadvaceti stupňovém pařáku se budete péct hodinu na sluníčku, než vás váš přítel vysvobodí a ještě vám řekne, že jste hlupák a došel jste dřív. A přitom máte vlastně pravdu oba dva.

Realita země, která je náhodně posunutá o hodinu času dopředu nebo zpět je děsivá. V kolik přijít do školy nebo do práce? Už je čas zajít na oběd? A kdy začíná lekce jógy? Asi takové problémy řeší obyčejní lidé všedního dne v takovém případě. Ještě větší katastrofa nastává v interakci s okolním světem. Mezinárodní lety musí dovršit enormního zmatku, když na Bejrútském letišti platí jiný čas než všude jinde na světě.

Zatímco části obyvatelstva může zkrácení ramadanu o hodinu přinést brzkou hostinu, většině z Libanonců se tento nápad nelíbil. Není divu, že vláda nakonec přehodnotila svoje záměry a společný zimní a letní čas oficiálně platil v Libanonu jen jeden den. Jakkoli takový výsledek zabrání znovuobjevení slunečních hodin, umožní zbytku země fungovat a nevyvolat další občanskou válku.

Můžeme děkovat, že u nás nic takového nehrozí. Vidět Čecha, který si odepře jídlo, je přírodní úkaz hodný knihy rekordů. Natož potkat v tuzemsku zapáleného křesťana či posluchače vlády. Horší to bude, až na Baníku začnou hrát od sedmi a Sparťané dorazí v osm, protože v Praze mají pořád zimu. To přijde rozdělení republiky. Konec světa pak nastane, až svaz českých pivařů vyhlásí rozpuštění času a všichni se budeme řídit počtem vypitých piv denně. Když se nad tím ale zamyslím, mohlo by to nakonec i fungovat.