RECENZE: 13 jazyků, klasická hudba a Björk, to je Rosalíino nové album Lux

O Rosalíi se mluví jako o jedné z nejúspěšnějších španělsky mluvících zpěvaček současnosti. Od vydání jejího posledního alba Motomami, které z ní udělalo celosvětový fenomén, uběhly více než tři roky, během kterých svět čekal, s čím experimentální popová umělkyně přijde příště. Nikdo asi netipoval, že se španělský dembow beat přerodí v klasickou hudbu, skladby budou inspirované příběhy světic a Rosalía je bude zpívat ve třinácti jazycích.

Intro

Před vydáním alba Rosalía fanoušky vyzvala, aby si ho poslechli na jeden zátah – od začátku až do konce, jako by to byla symfonie. Taky si přála, aby během poslouchání nedělali nic jiného, odložili mobilní telefony a byli maximálně přítomní.

Když jsem album slyšela poprvé určitě to nebylo v těchto ideálních podmínkách. Po necelé hodině jsem měla doposloucháno a myslela jsem si, že se k němu už pravděpodobně nevrátím. Po zpěvaččině předchozím albu Motomami, které bylo plné energetických písniček jako Saoko, co člověka doslova nutily zvednout se ze židle a začít tancovat, pro mě byl Lux trošku zklamáním. Některé skladby jsem sice dokázala ocenit pro zpěvaččin krásný hlas, ale nebyly ničím, co bych znovu vyhledávala.

V tomto přesvědčení jsem žila, než jsem narazila na Rosalíino doporučení zmiňované v úvodu: na chvíli odstřihnout okolní svět a soustředit se jen na hudbu – ideálně potmě. Rozhodla jsem se tedy, že dám albu druhou šanci a večer jsem se s ním šla projít. Napodruhé se mi skladby líbily mnohem víc a zaryly se mi pod kůži. Od té doby jsem se k albu vrátila už několikrát a věřím, že některé písničky se mnou zůstanou už navždy.

Například když Rosalía ve písni Reliquia zpívá: Mi corozón nunca ha sido mío, yo siempre lo doy, coge un trozo de mí, quédatelo pa’ cuando no esté. Tedy: Moje srdce nikdy nebylo moje, vždycky ho rozdávám, vezmi si kousek mě a ponechej si ho na čas, až tu nebudu. Nejenže v písni odkazuje na příběh peruánské světice Santa Rosa de Lima, zároveň se jí perfektně podařilo popsat pocity, které zažívá člověk, co se vždycky rozdá pro ostatní. Taky píseň může ale být i o citlivé a romantické duši, která trpí, když se musí odloučit od někoho, koho miluje.

Skoro pravým opakem písně Reliquia je skladba La Perla. S frázemi jako: Gasta el dinero que tiene y también el que no. = Utrácí peníze, co má i ty co nemá; Por fin vas a terapia, vas al psicólogo y también psiquiatra ¿Pero de qué te sirve si siempre mientes más que hablas? = Konečně chodíš na terapii, k psychologovi i k psychiatričce. Ale k čemu ti to je, když stejně vždycky lžeš víc, než mluvíš? nebo: No me das pena, quien queda contigo se drena. = Není mi tě líto, toho, kdo s tebou skončí, vysaješ. Je La Perla bezpochyby nejdrzejší skladba na albu. Nechybí v ní ani současné výrazy jako "red flag" a to z ní podle mě dělá i nejpřístupnější skladbu z celého alba, která má potenciál oslovit i lidi, kteří tolik neprožívají klasickou muziku. Živě si dokážu představit, jak se k této písničce vrátím, až mi jednou někdo zlomí srdce. Klidně si ji ale znovu poslechnu i až mě příště zase naštve nějaký machista.

Seine Liebe ist meine Liebe

Skladba, kterou se Rosalía rozhodla své nové album představit světu, je ale Berghain. Vyšla s několikadenním předstihem před samotným albem a jedná se pravděpodobně o nejorchestrálnější skladbu ze všech. Vedle Londýnského symfonického orchestru v ní uslyšíme i islandskou zpěvačku Björk – přitom to není náhoda, že v písni zpívá zrovna ona.

Björk je jednou z nejúspěšnějších avantgardních umělkyň současnosti a Rosalía se netají tím, že pro ni Björk vždy byla velkou inspirací. Přestože zůstává otázkou, kam Lux i samotnou Rosalíu žánrově přesně zařadit, přítomnost Björk naznačuje, že avantgardní pop by mohla být ta správná odpověď – i přesto, že konkrétně Lux má možná mnohem víc společného s klasickou hudbou.

Berghain začíná dramatickým sborovým zpěvem: Seine Angst ist meine Angst, seine Wut ist meine Wut, seine Liebe ist meine Liebe, sein Blut ist mein Blut. Tedy: Jeho strach je mým strachem, jeho hněv je mým hněvem, jeho láska je mou láskou, jeho krev je mojí krví. Tak silný úvod si od samého začátku nárokuje veškerou vaši pozornost a až do konce skladby ji nepustí. Na jednu stranu píseň zní jako obsesivní myšlenky někoho, kdo úplně propadl svému romantickému vztahu. Na druhou stranu, je v nich ale slyšet i velká láska a naivita, která každému vztahu – i zdravému – často předchází. Pocit, že bez druhého nemůžeme žít a stal se součástí nás samých je, podle mě, natolik univerzální, že skladba osloví velké množství lidí.

Od flamenca přes pop až po árii

Přestože Lux je očividně inspirovaný klasickou hudbou, Rosalía začínala jako zpěvačka flamenca – tradiční hudby španělských Romů. Jejím průlomové album – El mal querer – bylo zároveň jejím bakalářským projektem a flamenco v něm kombinovala s prvky popu a urban music.

Globální fenomén z Rosalíi udělalo ale až její třetí album Motomami. Na rozdíl od jejího předchozího alba se tady mísí především prvky reguetónu a karibské hudby. Právě s Motomami Rosalía v roce 2022 vyhrála hned čtyři latinské ceny Grammy včetně nejlepšího alba roku.

Její čtvrté album Lux by nemohlo být od Motomami odlišnější. V rozhovoru se Zanem Lowem Rosalía přiznala, že při jeho tvorbě hodně poslouchala Bacha, Mozarta, Maríu Callas, Wagnera nebo Mahlera. Kdyby Rosalía neměla tak specifický a rozpoznatelný hlas, nikdy byste neuhodli, že písničky z Motomami napsala a nazpívala ta samá zpěvačka co Lux.

Přesto ale není Rosalíin přechod ke klasické hudbě, tak náhodný, jak by se mohl zdát. Když Rosalía ještě studovala na konzervatoři, obklopovala ji klasická muzika každý den. Přesto byl ale velký risk přejít po úspěchu Motomami na úplně jiný žánr. Svoji volbu si ale Rosalía obhájila v rozhovoru pro Popcast takto: „Dobrý umělec by lidem neměl dávat to, co chtějí, ale to, co potřebují.“

Le tierra y el cielo, příběhy svatých

V tom samém rozhovoru Rosalía přiznala, že po Motomami se sama sebe ptala, jaká témata by chtěla prozkoumat dál. Psaní alba prý vždycky využívá jako příležitost naučit se něco nového. Bere to jako záminku blíže prozkoumat témata, která ji zajímají, ale kterým jinak nemá čas se věnovat. Před psaním svého čtvrtého alba si Rosalía řekla, že by chtěla víc číst – a taky že četla: životopisy a básně mnišek a jeptišek z celého světa.

Není žádným překvapením, že Španělsko je zbožná země, sama Rosalía pochází z věřícího prostředí. Podle jejích vlastních slov ji spiritualita obklopovala už od mala a kdyby profesionálně nedělala muziku, pravděpodobně by studovala teologii. Ve světle těchto informací začíná dávat smysl, proč bylo pro Rosalíu studovat právě příběhy svatých jasnou volbou.

Přestože na obálce alba jsou jasně patrné křesťanská motivy, Rosalía při jeho tvorbě studovala i jiná náboženství – např. buddhismus nebo islám. Vliv islámu je cítit například v písni La Yugular, kterou inspiroval život muslimské světice. Přestože píseň začíná velice jemně, stojí za to ji doposlouchat až do konce. V závěru totiž vyvrcholí kaskádou a řetězcem slov, která na první pohled nedávají moc smysl. Ve skutečnosti jsou ale slova vyjádřením islámské víry, že vše na světě je spolu propojeno.

Rosalía během přípravy alba přečetla spousty příběhů o silných ženách, které se rozhodly svůj život zasvětit vyšším cílům. Příběhy, které se jí dotkly nejvíce, se pak rozhodla sdílet prostřednictvím svých písní – a jak jinak než v jejich rodném jazyce.

13 jazyků

Při psaní skladeb se často začíná od melodie a slova se k ní přidávají až později. Při tvorbě Luxu byly ale na prvním místě slova a příběhy – melodie byla jen způsob, jakým tyto příběhy prezentovat. Kromě předvídatelné španělštiny a angličtiny Rosalíu na albu fanoušci uslyší zpívat i arabsky, italsky nebo portugalsky.

Ani jeden z jazyků, které se na albu objevují, nebyl vybrán náhodně. Pokud Rosalía zpívá v cizím jazyce je to vždy z určitého důvodu. Každý jazyk odkazuje na konkrétní příběh, který danou skladbu inspiroval. Pokud tedy Rosalía zpívá německy, tak proto, že vzdává hold osobnosti Hildegardy von Bingen, pokud zpívá v ukrajinštině je to z toho důvodu, že ji inspiroval život Olgy Kyjevské, píseň Sauvignon Blanc zase ovlivnila Santa Teresa de Jesús a tak dále.

Láska k druhým nebo marketingový tah?

Už dříve byla zpěvačka obviňovaná z kulturní apropriace – tedy že využívá motivy kultur, které nejsou její vlastní a kapitalizuje nich. Mně ale přijde, že pokud má člověk zájem o ostatní kultury a dá si tu práci, aby je lépe poznal, nevyhnutelně mu pak přirostou k srdci. Je těžké nevěnovat se něčemu, co máme rádi a téměř nemožné nenechat se tím inspirovat – obzvlášť pro umělce. A pokud se chce Rosalía svojí hudbou k lidem dostat co nejblíž, zpívat jim jejich rodným jazykem je, podle mě, ten nejpřirozenější způsob, jak toho dosáhnout.

Dokázala to i Dua Lipa na svém Radical Optimism Tour, když svým fanouškům zpívala místní písničky v národních jazycích. Potvrzují to i globální úspěch megahitů jako Gangnam Style nebo Despacito. Ani v jednom z těchto případů nebyl cizí jazyk překážkou tomu, aby si písničky posluchači zamilovali. Naopak, mám pocit, že právě v tom je síla hudby – že dokáže překonat jazykovou bariéru a přenést pocity i přes něco víc, než jsou jednotlivá slova.

Proto nevadí, když Rosalía v písničce Porcelana přejde plynule ze španělštiny do latiny a z latiny do japonštiny. Navíc, pokud bude posluchač chtít, v dnešní době není nic jednoduššího než si překlad dohledat online. Mně osobně ale bohatě stačila znalost španělštiny a angličtiny k tomu, abych si poslouchání alba užila a netrápí mě maličkosti, které se ztratily v překladu.

Nakonec Lux není jen album o inspirativních ženách, experimentování s žánry nebo o klasické hudbě, je to především album o velké lásce a odvaze dělané se stejně velkou odvahou a láskou.