Noc práva: Nejvyšší správní soud otevřel své dveře

„Mobil, klíče a všechny kovové předměty prosím dejte do bedny,“ říká bezpečnostní pracovník při vstupu do Nejvyššího správního soudu. V Brně se koná Noc práva – festival, který přináší přednášky, divadelní představení a mimo jiné také dává veřejnosti příležitost nahlédnout pod pokličku různých institucí – otevírají se i dveře Nejvyššího správního soudu.

Po projití bezpečnostními kontrolami nás přivítala Anna Beránková, zaměstnankyně Nejvyššího správního soudu v oddělení dokumentace a analytiky. „Pokud se chystáte na prohlídku, pojďme do malého jednacího sálu,“ vybízí nás. Vstupujeme do elegantní místnosti. V přední části se nachází dlouhý stůl, za nímž obvykle sedí členové senátu. Uprostřed místnosti jsou místa pro žalobce a obhájce, jejichž stoly směřují přímo k soudcům. Na sedadlech pro veřejnost nyní sedí návštěvníci prohlídky. „Pokud si sedáte v první řadě, dejte pozor, dnes jsem při prohlídce se středoškoláky zjistila, že je tam tlačítko, které zavolá justiční stráž,“ upozorňuje Beránková. Místností se ozve smích přítomných. Beránková popisuje činnosti Nejvyššího správního soudu. Tento soud rozhoduje spory mezi občany a veřejnou správou. Těmi mohou být například daňové spory, neuznané žádosti cizinců o azyl či volební stížnosti. Politické spory, jako například rozpuštění politických stran nebo volební stížnosti, se projednávají ve velkém jednacím sále, kam se poté přesouváme. Velký jednací sál je velmi prostorný a působí na příchozí naléhavým dojmem.

Emil Hácha, druhý předseda správního soudu, se stal 2. listopadu 1938 prezidentem Československé republiky. I když je dnes znám především jako prezident, byl také významným odborníkem v oblasti správního práva. Ve velkém jednacím sále se dozvídáme něco o historii správního soudnictví u nás. Jeho základy byly položeny už v dobách Rakouska-Uherska. V průběhu totalitních období dvacátého století byl nejprve zneužíván nacistickým režimem a v roce 1952 úplně zakázán komunistickým režimem. Znovu začal fungovat až v roce 2003. Původně v pronajaté budově na Masarykově ulici, po rekonstrukci se nastěhoval na ulici Joštova.

Opouštíme jednací sál a stoupáme po schodišti do prvního patra. Hned naproti schodiště se na stěně vyjímá nápis vyvedený velkými písmeny: Nejvyšší správní soud. Pod nápisem je černý koberec a skleněná krychle, která ihned přitahuje pozornost návštěvníků.

V rohu chodby na návštěvníky z fotografií shlíží bývalí soudci správního soudu. Jmenovitě je zde portrét Kateřiny Šimečkové, která v současnosti působí u Evropského soudu pro lidská práva, nebo Jana Passera, který působí u Soudního dvora Evropské unie. Svou fotografii zde má i Josef Baxa, který byl zakládajícím předsedou správního soudu a dnes působí jako předseda Ústavního soudu. „Fotografie pořídil bývalý předseda Michal Mazanec. Pan Mazanec je sám zobrazen na této fotografii, fotil se sám,“ říká s úsměvem Beránková a ukazuje na fotografii muže opírajícího se o židli v pracovně, očividně focenou samospouští.

Vcházíme do druhého patra. Zjišťujeme, že Nejvyšší správní soud se neukrývá v jediné budově, ale rozprostírá se hned do tří propojených staveb. Původní sídlo správního soudu bylo na Moravském náměstí. Později byla připojena budova na Joštově ulici a v 70. letech 20. století budova na Solniční ulici. Vzniklo tedy spojení tří budov ve tvaru písmene U.

Patra jednotlivých budov na sebe nenavazují. Pokud se rozhodnete na ulici Solniční vyjet z nultého patra výtahem, vyjedete do prvního patra, z Moravského náměstí však vyjedete z nultého patra rovnou do druhého. „Vznikají z toho občas nešťastné situace, kdy se někdo ztratí. Mně se to stalo hned pár měsíců po nástupu. Občas to tady připomíná schody v kouzelnické škole v Bradavicích. Budeme teď chodit po budovách, tak se mi neztraťte,“ říká Beránková.

Přesouváme se do chodby. „Upozorním vás na předěl mezi budovami, abyste si mohli stoupnout jednou nohou na Moravské náměstí a druhou na Joštovu,“ sděluje Beránková. Pozornost návštěvníků však upoutá jiná zajímavost. Na chodbě na stěně jsou vystavené fotky roztomilých koček. „Tohle je přesně ta věc, která vyvrací stereotyp, že je justice nudná,“ komentuje reakce návštěvníků s úsměvem Beránková. „Možná vás tedy zajímá, proč tu máme kočičky?“ pokračuje. Dozvídáme se, že fotky kočiček, stejně jako fotky bývalých soudců, fotil Michal Mazanec. Dal je Michalu Bobkovi, který odcházel pracovat do Lucemburku. Michal Bobek se poté vrátil, stal se zde soudcem a fotografie koček přicestovaly zpátky spolu s ním.

O kousek dál nás Beránková vyzývá, abychom se podívali z okna. Na první pohled se zdá, že je tam malý zelený dvůr. „Nejedná se o dvůr, ale střechu, pod níž je plenární sál. Z bezpečnostních důvodů se tam nesmí chodit. Je to spíš taková okrasa,“ vysvětluje Beránková.

„Knihovna zaujme svou otočnou konstrukcí regálů, které návštěvníci mohou posouvat. Každý, kdo má příležitost, neodolá a regály alespoň jednou zatočí.“ Scházíme o pár pater níže. Do velkého plenárního sálu jenom nahlédneme. Právě tam totiž probíhá debata na téma klimatických změn. Každý měsíc se tam koná jednání pléna, kde zasedají všichni soudci. Diskutuje se a hlasuje o významných rozhodnutích uplynulého měsíce, vybírají se ta, která jsou něčím nová a určená ke zveřejnění. Konají se tam také právě konference a debaty.

Prohlídku ukončujeme tam, kde jsme ji začali, v malém jednacím sále. Prohlídka představila Nejvyšší správní soud tak trochu z jiného úhlu. „Nejvíc se mi líbila ta lidská stránka soudu, fotky koček a bývalý předseda, který rád fotil,“ shrnuje prohlídku student právnické fakulty Richard Markovič. „Nejvíc mě rozhodně oslovily fotky koček, něco takového bych tu nečekal,“ přiznal student lékařské fakulty Jakub Lóška. „Teoreticky se o tom hodně učíme ve škole a je skvělé to potom vidět v praxi. Nejvíc se mi líbila otočná knihovna. Vůbec jsem netušila, že ji tu mají,“ nechala se slyšet studentka právnické fakulty Adéla Pořízková. Zdá se, že po prohlídce v každém z návštěvníků přetrvá pocit, že se za chladnými právními zdmi skrývá i lidská stránka.