S českými kamarády jsme vyrostli na jiných pohádkách, líčí Ruska žijící v Brně

Veselá přátelská mladá žena stojí za barem brněnského podniku, je plná života. Málokdo by na první pohled prokoukl její odhodlání a odvahu podniknout náročné rozhodnutí odcestovat v osmnácti letech sama ze své rodné země. V Česku kromě studia na vysoké škole také tetuje a pracuje v kavárně. Jediný zřejmý odkaz na minulost třiadvacetileté Poliny představuje místy lámaná čeština s ruským přízvukem.

Polina pochází z Kamčatky, poloostrova v Rusku, který je od Česka vzdušnou čarou vzdálený asi osm tisíc kilometrů. „S rodinou jsme se nejdřív přestěhovali do Kaliningradu, tam jsem dostudovala dva roky střední školy. V Rusku si člověk musí začít vybírat vysokou školu už přibližně v šestnácti,“ popisuje dívka, která si pohrává s blonďatými vlasy zastřiženými na mikádo. Měla na výběr mezi největšími ruskými městy, jako je Petrohrad či Moskva. „V Rusku jsem se kvůli přílišnému vlastenectví většiny společnosti nikdy necítila jako doma, v mém dětském světě pro mě Evropa byla nový fantastický svět,“ dodává Polina.

Rodina dívku v rozhodnutí jít studovat do Evropy podpořila. Ve výběru země hrály roli zejména peníze. „Nejsme žádná hodně bohatá rodina, spíš bych řekla, že v Rusku patříme do střední třídy,“ komentuje Polina. Rozhodovala se mezi Českem a Polskem, které navštívila už předtím, země se jí ale nelíbila.

Divoká Praha. Svobody bylo najednou až moc

Cesta všech cizinců, kteří se stěhují do Česka za studiem, ze začátku vypadá vždy stejně. Člověk musí v první řadě absolvovat jazykový kurz češtiny a poté může nastoupit na vysokou školu. „Po kurzu jsem měla velké ambice a vůbec jsem neodhadla svou úroveň češtiny, a tak jsem všechny své přihlášky podala na filozofii na Univerzitu Karlovu. To jsem po devíti měsících učení se češtiny opravdu nezvládla,“ dodává ironickým tónem Polina.

„Ocitnout se sama v Praze v osmnácti letech bylo perfektní. První rok se člověk spíš začleňuje do komunity, reálně to ale vypadalo tak, že jsme byli každý víkend v nějakém klubu, pili jsme a jazyk jsem se taky nenaučila, protože všichni mluvili rusky. Měla jsem obrovskou svobodu,“ vzpomíná Polina. Přiznává, že po půl roce už takového způsobu života měla dost, zkušenosti ale nelituje.

Začala pracovat, čímž získala pracovní vízum. „Kvůli práci jsem přestala na dva roky studovat a pak přišel covid,“ popisuje situaci žena a upravuje si brýle. Tehdy dvacetiletá dívka si uvědomila, že chce mít vysokoškolské vzdělání, a tak se přestěhovala do Brna. Tam začala studovat uměnovědná studia na Masarykově univerzitě.

Každoroční hon za dokumenty

„Když člověk není zaměstnaný na plný úvazek, nemůže mít ani pracovní vízum. Teď mám status studenta a díky němu povolení k dlouhodobému pobytu,“ upřesňuje Polina. Aby v Česku mohla studovat, musí každoročně dodávat úřadům spoustu dokumentů, mimo jiné potvrzení o studiu, potvrzení o bydlení, pojištění, jehož cena výrazně přesahuje deset tisíc. Navíc musí každý rok dokazovat, že má na účtu minimálně 120 tisíc korun.

Polina si na život vydělává sama na brigádě. Rodiče jí sice nějaký obnos posílají, tyto peníze ale nepoužívá. „Podle standardů ruské společnosti už bych měla mít manžela, děti, byt i auto, nemůžu si dovolit brát si peníze od rodičů,“ říká třiadvacetiletá žena.

I po pěti letech v České republice je Polina stále Ruska, české občanství ani nechce. Sice by jí umožnilo cestovat, ale proces jeho získání je příliš zdlouhavý a komplikovaný. „Po pěti letech můžu získat trvalý pobyt, studenti ale mají jiné podmínky. S ruskými kamarády vtipkujeme, že bychom nebyli už ani Rusi, jen Poločeši,“ dodává se smíchem studentka.

Chybí jí Rusko. Ne dnešní, ale to před deseti lety

Po rodné zemi se mladé ženě stýská, současné Rusko ale už v podstatě nezná. Ačkoli se politický režim a jeho nastavení až tak nezměnilo, začala válka, která vše dost zásadně proměnila. „Vnímala jsem kdysi jen to nejlepší, a tím pro mě byla ruská kultura, literatura, filmy, umění a vtipy,“ říká nostalgicky Polina.

V Brně má kamarády, kteří sdílí stejný kulturní základ. Domácí zázemí jí to ale nenahradí. Většinou se totiž baví pouze o cizineckých problémech, jakými je právě byrokracie. „Když je mi smutno, jdu na internet a podívám se třeba na nějaké video, které mi pomůže pomyslně se vrátit zpátky,“ popisuje Polina.

Její rodiče v Rusku už zůstanou. Chvíli o stěhování uvažovali, ale mají v zemi všechen svůj majetek. „Máme dobré vztahy, ale nestýská se mi,“ přiznává. Polina je jedináček a její rodiče na ní založili celý svůj život. Dcera jim chybí.

Do Ruska by se teoreticky vrátit mohla, ale převážně kvůli své veřejné podpoře Ukrajiny na sociálních sítích po začátku války by žena mohla klidně jít do vězení a pravděpodobně už by ji nepustili zpět do Česka. „Moje nejlepší kamarádka je Ukrajinka, i to by pro ruskou vládu mohl být problém,“ dodává rozhořčeně Polina.

Česko má ráda, ale stále jenom jako cizinka

Nejtěžší pro ni bylo najít si české kamarády a každodenně používat češtinu. Nicméně za tu dobu, co zde žije, si jich už spoustu našla. Nemají ale stejný kulturní základ, vyrostli na jiných pohádkách. „Chybí mi pocit, že lidi chápou, co se kolem mě děje,“ dodává. „Došlo mi, že nikde jinde než v Rusku nebudu stejně vtipná a chytrá, jako jsem byla, nechápu cizí kulturu a nesdílím ji,“ tvrdí. Jazyk byl ze začátku problémem hlavně kvůli dialektům a podobnosti ruštiny a češtiny.

„Česko mám ráda nejvíc, jak jen ho jako cizinka můžu mít ráda. A to hlavně kvůli lidem, které mám současně ve svém okolí,“ komentuje Polina. Pokud ale získá v České republice trvalý pobyt, chce odejít do jiné země. „Ideální by byla třeba Kanada, mluví se tam anglicky a nemají až takový kulturní fundament, je to migrační země,“ upřesňuje. Bez trvalého pobytu v Česku se ale do Kanady nedostane a z Ruska by mladou ženu nepustili.

Článek vznikl jako produktová seminární práce v předmětu Publicistika.