Náš klub je pro všechny, nejen pro nevidomé studenty, říkají zakladatelky Brai(g)llu

Brno - Věra Strbačková, Lucie Jonášová a Anastázie Bendová se potkaly pozvolna, bez velkých plánů. Každá z nich přišla na Masarykovu univerzitu jinou cestou, v jiném roce, s jinými očekáváními. Přesto se jejich životy začaly proplétat mnohem dřív, než si uvědomily, že jednou společně založí univerzitní spolek, který má dopad nejen na nevidomé studenty, ale i ty, kteří se pouze chtějí více dozvědět o životě se zrakovým znevýhodněním.

Brai(g)lle

Brai(g)lle je nově vznikající klub zrakově znevýhodněných studentů Masarykovy univerzity, který propojuje studující napříč obory i fakultami. Jeho cílem je vytvořit komunitu, kde se mohou setkávat, sdílet zkušenosti a společně trávit čas. Skupina pořádá pravidelná setkání, diskuse, kulturní akce i aktivity, při nichž si vidící studenti mohou vyzkoušet svět bez zraku. Brai(g)lle chce být otevřeným prostorem pro všechny, koho téma zrakového znevýhodnění zajímá.

Od náhodných setkání k budování komunity

Všechno začalo drobnými náhodami, které se časem začaly skládat do souvislostí – přirozená setkání na chodbách fakulty, akcích pro studenty, přes známé, kteří „někoho znají“. U Věry a Anastázie sahají kořeny ještě dál – z dětství, kdy se obě pohybovaly mezi aktivitami pro nevidomé děti. Když se o několik let později ocitly v Brně, bylo přirozené, že se začnou vídat znovu.

Ke dvojici brzy přibyla Lucie. Jméno, které mezi studenty se zrakovým postižením začalo kolovat s nenápadným doporučením. „Na univerzitě funguje skvělá šuškanda, díky které jsem se dozvěděla o Lucce. Slyšela jsem, jak je skvělá a že bychom se měly seznámit,“ vzpomíná Věra. Když se pak ocitly všechny tři ve stejné místnosti, bylo jasné, že nepůjde o náhodu, která se rychle rozplyne.

Adaptace jako každodenní dovednost

Zrakové postižení je pro každou z nich jinou zkušeností, ať už vrozenou, nebo získanou v dětství. Lucie má zrakové postižení od narození, i když až po přechodu ze střední na vysokou školu se její zrak zhoršil natolik, že spadá do pásma nevidomosti. „Byla to těžká cesta a delší vyrovnávání, ale když člověk má tu motivaci a chce to zvládnout, tak to dá,“ říká. Společné však mají jedno – schopnost adaptace, která se postupně stala součástí jejich charakterů.

Všechny tři od malička měly velkou podporu od své rodiny a okolí. „My tři máme v tomhle opravdu štěstí. Jsou lidé, kteří takové štěstí nemají – jejich rodiče si často nedokážou představit, že by jejich dítě mohlo být plně začleněno do běžné společnosti, nebo ho v tom nepodporují. My jsme zkrátka měly štěstí,“ říká Věra. Anastázie vzpomíná, že pro ni byla cesta ke studiu a aktivitám od začátku přirozená. „Od malička jsem to brala tak, že budu studovat a dělat podobné věci, protože co bych dělala jiného. Brala jsem to úplně přirozeně, protože jsem to viděla u ostatních,“ vysvětluje.

Když později vstoupily na univerzitu, technologie a otevřenost prostředí jim umožnily studovat téměř bez omezení. Ať už šlo o odečítače obrazovky, mobilní aplikace, zvukové majáčky nebo podporu univerzitního střediska Teiresiás, všechny tři zažily přístup, který je bral jako plnohodnotné studentky. „Univerzita nám poskytuje vše, co potřebujeme,“ říká Věra. Jako příklad uvádí tělocvik. „Každý týden se mnou někdo ze střediska Teiresiás chodí na jógu a pomáhá mi, abych cvičila správně,“ popisuje. Podle ní podobných situací existuje více a potvrzuje, že univerzity dokážou studentům se zrakovým postižením nabídnout prostředí, kde se mohou plně zapojit i v každodenních činnostech.

Teiresiás

Středisko Teiresiás Masarykovy univerzity pomáhá od roku 2000 zpřístupňovat studium studentům se specifickými potřebami – nevidomým, slabozrakým, neslyšícím, nedoslýchavým či s pohybovým handicapem. Jako samostatné univerzitní pracoviště spolupracuje s dalšími centry Masarykovy univerzity a zároveň garantuje program celoživotního vzdělávání pro zrakově postižené, kterým umožňuje doplnit si vzdělání v akreditovaných oborech přizpůsobenou formou.

Pro více informací: https://www.teiresias.muni.cz/

Nejtěžší nebyly studijní povinnosti. Byl to spíš sociální aspekt univerzitního života – velké posluchárny, rychlá výměna informací, přirozené seznamování, které u lidí bez očního kontaktu může být náročnější. „Pamatuji si, jak jsem první semestr neustále zmateně pobíhala po fakultě,“ směje se Anastázie. Když se všechny menší komplikace spojily dohromady, začal se objevovat pocit, že je potřeba prostor, kde je možné sdílení podobných zkušeností.

Myšlenka, která dozrávala

Zárodek spolku tak vznikal nenápadně – postupně z drobných úvah, poznámek, společného povzdechu, že „něco takového tady chybí“. Chybělo místo, kde by se studenti se zrakovým postižením mohli potkávat i jinak než při administrativních nebo technických situacích. A zároveň i prostor, kde by vidící studenti mohli přirozeně zjišťovat, jaké to je — ne skrze kurzy nebo školení, ale skrze lidskou interakci. Anastázie a Věra o založení komunity přemýšlely už déle, ale nechtěly nést všechnu zodpovědnost jen ve dvou. „Potom jsme si vzpomněly, že existuje Lucka, která je prý skvělá,“ usmívá se Věra. Když se ve třech začaly setkávat častěji, nápad přestal být abstraktní. Potřeboval už jen formu a odvahu ho uskutečnit.

První akce – šest lidí a okamžik, kdy se nápady staly skutečnými

Když uspořádaly první setkání, byly připravené na cokoliv. „Nevěděla jsem, jestli si mám nastavit nějaká očekávání, raději jsem žádná neměla – mohlo mě to jen příjemně překvapit,“ vysvětluje Lucie. Přišlo šest nevidomých studentů. Žádná velká skupina, ale pro ně toto číslo bylo více než dostačující. „Přály jsme si, ať přijde více než tři lidé – více než je nás,“ dodává. Důležité bylo, že někdo přišel. Že prostor, o kterém dlouho mluvily, najednou naplnili skuteční lidé.

Právě tehdy si uvědomily, že se projekt přehoupl z roviny nápadu do roviny dopadu. Že Brai(g)lle už není pouze abstraktní myšlenkou, ale projektem, který má znatelný vliv na skutečné lidi.

Vafle, momenty sounáležitosti a pocit naplnění

Jeden z nejsilnějších zážitků přišel na jejich poslední akci. Uvolněná podzimní atmosféra, smích, strašidelné historky a vůně sladkých vaflí. Lidé spolu seděli, bavili se, jedli a pomáhali si. Studenti bez zrakového znevýhodnění si navíc mohli vyzkoušet aktivity poslepu s klapkami na očích. „Bály jsme se, že vidící studenti budou vnímat akci pouze jako dobrovolnictví. Naštěstí podle jejich zpětné vazby víme, že si aktivity doopravdy užili,“ říká s úsměvem Lucie.

Věra si tehdy poprvé dovolila odstoupit od organizačního stresu a jen si užívat atmosféru kolem sebe. Ten obraz — skupina lidí, kteří spolu prostě jsou — v ní zůstal. Nejen jako splněný cíl, ale jako potvrzení, že Brai(g)lle má smysl. „V ten moment jsem si uvědomila, že jsme to doopravdy dokázaly,“ popisuje Věra.

Lucie zažila něco podobného. Z atmosféry akce cítila přirozenost – že věci fungují samy, bez velkých zásahů. A pak přišlo překvapení — lidé z jiných měst, dokonce i mimo univerzitu, začali o spolku vědět. Ptali se, proč něco takového není v Praze, nebo proč to neexistovalo dřív.

Anastázie si všimla ještě něčeho jiného. Pro malou, vlastně nenápadnou činnost — pár lidí, čajovna, vafle — vznikl překvapivý ohlas. „Popravdě mě překvapilo, že ze skromných setkání v čajovně a akcí, kde jíme vafle, se stal boom,“ směje se. Nečekané, ale povzbuzující.

Poslední akce přinesla rekord. Přišlo celkem třináct účastníků – jak nevidomí, tak i vidící studenti.

Svět, který se mění pomalu, ale viditelně

V jejich generaci už není vzácné potkávat lidi se zrakovým postižením ve školách, na vysoké, v práci. S diskriminací zkušenost téměř nemají. „Univerzita je místo plné mladých lidí. Působí na mě jako otevřené prostředí bez předsudků,“ popisuje Věra. Častější je obyčejná nevědomost — někdo neví, jak nabídnout pomoc, jiný se ptá, jestli může. „Mně přijde, že nejlepší formou osvěty je právě přímý kontakt s lidmi – funguje lépe než infografiky nebo weby, které si málokdo vyhledá,“ dodává.

A právě to považují za pozitivní znamení. Snahu porozumět. Chuť ptát se. Zájem o přístupnost, který roste i mezi institucemi. „Vlastníci budov nás často oslovují s dotazy, jak vytvořit přátelské a dostupné prostředí i pro lidi s nějakým postižením,“ říká Lucie.

Společnost se přizpůsobuje, i když pomalu. A jejich generace tuto změnu nejen sleduje — je její součástí.

Smysl, který přesahuje zakladatelky

Všechny tři vědí, že spolková práce a organizování akcí je náročné. Že se časem objeví únava, diplomky, možná i stěhování do jiných měst. Přesto doufají, že Brai(g)lle přetrvá. „Můj sen je, aby to, co jsme zde založily, pokračovalo i po nás a našel se někdo, kdo se o to bude dál zajímat, a nebylo to jen záležitostí tří zakladatelek,“ vysvětluje Věra.

Věra i Lucie by se rády v budoucnosti věnovaly krizové intervenci, psychoterapii, práci v oblasti podpory lidí s postižením. Anastázie míří k akademické dráze — doktorát, výzkum, univerzita. Ale všechny tři se shodují – něco jako Brai(g)lle si umí představit dělat dál. Možná ne na plný úvazek. Možná ne navždy. Ale rozhodně v projektu vidí smysl.

Komunita – prostor, kde se lidé přestanou bát

Brai(g)lle vznikl z potřeby mít místo, kde nejsi sám. Ale roste z něčeho jiného — z přesvědčení, že komunita může vzniknout kdekoliv, když se lidé přestanou bát zeptat, přijít, zapojit se. „Důležité je zkoušet nové věci, i když to nejdřív může být děsivé,“ zdůrazňuje Lucie.

A Věra, Lucie a Anastázie dokazují, že i nenápadné iniciativy mohou měnit prostředí univerzity výrazněji, než by se mohlo zdát. Ne velkou kampaní, ale obyčejným setkáváním se u vaflí a čaje. „U nás má každý dveře otevřené,“ uzavírá Anastázie.