Běží naslepo, ale ví přesně kam. Student MUNI trénuje para biatlonisty

Brno - Alexandr Paťava (22), student Masarykovy univerzity, je bývalý český reprezentant v letním biatlonu, kterému se dodnes věnuje. Mimo to také trénuje v českém para reprezentačním týmu. V tom má krom role trenéra taky roli traséra pro nevidomé závodníky. Společně s nimi usiluje o místo na příští paralympiádě.

Jak jste se dostal k tomu, že trénujete para biatlonisty a děláte jim vodiče?

Biatlon jsem dělal osm/devět let. Tím, že je to poměrně malý sport, tak i ten okruh lidí je malý a uzavřený. Ale dostal jsem se do toho úplně náhodně. Ten existující tým jsou handicapovaní lyžaři, kteří přešli do biatlonu. To není složité, protože lyžařské závody jsou ve stejném středisku jako biatlonové.

Právě proto se naše nejúspěšnější lyžařka Simona Bubeníčková rozhodla zkusit biatlon. Rozhodla se tak, protože je letos olympijský cyklus. A IBU (International Biathlon Union, česky Mezinárodní biatlonová unie) pořádala kemp pro začínající para biatlonisty v Lillehammeru. Tam se sejdou a pracují s mezinárodními trenéry, aby se se vším seznámili.

Jenomže její trenérka ani trasér nemohli. A mně se ozval šéf sekce, který řeší para biatlon v Česku. Ozval se mi, protože jsme známí z Bystřice pod Hostýnem, kde trénujeme. Zeptal se mě, jestli bych si nechtěl zkusit trasování, protože věděl, že jsem na běžkách dobrý, ale už nezávodím.

Na kemp jsem odjel jako trasér, ale nakonec tam Simonu trasoval její otec, jelikož jsou na sebe zvyklí. Jenže tím, že neuměli anglicky a nerozuměli biatlonu, jsem se posunul spíš do pozice trenéra. Takže nakonec jsem dělal jak traséra, tak trenéra. A po návratu z kempu jsem dostal nabídku od šéfa jejich týmu, jestli bych se chtěl podílet na rozvíjení tady toho para biatlonového týmu.

To znamená, že jste rovnou šel dělat nejvyšší celosvětovou úroveň?

Tím, že těch sportovců není tolik a není to tak probádaná věc, tak oni nemají žádné regionální ani kontinentální závody. Mají pouze světové závody. Takže není nic nižšího než ta světová úroveň.

Jak probíhá takový trénink vrcholových para sportovců?

Normální trénink se od paralympijského neliší skoro vůbec. Sice je tam faktor toho, že můžou mít tři druhy handicapů: zrakový, tělesný, při kterém jsou schopní stát a tělesný, při kterém nemůžou stát. Jinak se ten trénink dá představit jako běžný trénink zdravého člověka. Akorát se musí dbát na ten daný prvek handicapu.

Já mám v týmu jednu závodnici slabozrakou, jednu nevidomou a jednoho s amputovanou nohou. Ten trénuje úplně stejně s tím rozdílem, že má nějaké fáze limitující s ohledem na jeho nohu. A nevidomé závodnice potřebují traséra. Někteří zrakově handicapovaní jsou schopní se trénovat i sami. Pokud jejich zrak není natolik omezující, aby to nezvládli.

Na druhou stranu při závodě je to omezuje mnohem víc. Je to tím, že musí hodně zaměstnávat hlavu, aby se soustředili na trať. Proto je pro ně lepší, když mají s sebou traséra. Je to jako by člověk běžel s brýlemi, přes které vidí rozmazaně. Jde to, ale je to náročné.

Takže teď jste trasér nebo trenér?

Já dělám trenéra i traséra. Původně když jsem dostal nabídku jít do týmu, tak se ještě určovalo, na kterou pozici. A nakonec jsem dostal pozici hlavního trenéra i traséra, protože těch je málo.

Jak probíhá váš trénink jako traséra?

U nás v týmu je celkově pět lidí a všichni jsme z různých koutů České republiky, takže je strašně náročné trénovat společně. Já i moje závodnice, které trasuju, trénujeme sami. K tomu máme během roku několik kempů, na kterých trénujeme společně, abychom se sladili. Já musím trénovat jako vrcholový závodník, abych to byl schopný zvládnout

Musí mít trasér něco navíc, oproti běžným běžkařům?

Zcela upřímně trasér musí být člověk, co umí velmi dobře běžkovat. On totiž vodí po trati světové sportovce. Musí na tom taky být dobře fyzicky. Možná někdy dokonce líp než samotný závodník, aby ho dokázal vodit.

Jak to vypadá při závodě – podle čeho ví závodník kam má jet?

U úplně nevidomých závodníků, jako je Simča (Simona Bubeníčková, pozn. redakce), je to těžší. Trasér musí dávat signály pomocí hlasu. Mám mikrofon a na zádech připevněný reproduktor, kterým je vydáván zvukový signál závodníkovi. Ten jede nějaké tři až pět metrů za mnou a poslouchá ten zvuk a následuje ho.

Člověk si musí uvědomit, že to není jen tak, že trasér nedává jen pokyn zatáčíme doleva nebo doprava. Musí po celou dobu toho výkonu vydávat nějaký zvuk. Většinou se při každém výdechu řekne hop. Do toho musí upozorňovat na veškeré změny směru – zatáčky, výjezdy, sjezdy, hrbolky… Prostě všechno, co vidí.

U závodníků, kteří nejsou úplně nevidomí je to o něco lehčí. Tam člověk navádí pouze vizuálním prostředkem. Má na sobě výrazný dres a nemusí navádět tolik hlasem. Takže upozorňuje třeba jen na zatáčky a podobně.

Máte u toho nějakou okamžitou odezvu od závodníka třeba do sluchátka?

Ne, nic takového nemám. To jediné, jak si hlídám závodníka, je zrakem. Jedu pár metrů před ním a po očku se dívám, jestli je všechno v pořádku.

Párkrát se mi stalo, že jsem jel na kraji asfaltové trati, takže ten závodník sjel do trávy. Zároveň jsem do toho ale vklouznul opravdu rychle a docela přirozeně mi to šlo. I odezva od závodnice byla, že jí to se mnou vyhovovalo. Na první pokus byla sama překvapená, jak nám to jde. Většinou se závodníci sehrávají několik týdnů až měsíců.

Jak to vypadá při závodě na střelnici?

Co se týče střelnice, tam je trošku komplikovanější. Na střelnici to funguje tak, že je tam zóna klidu. To znamená, že trenéři ani diváci nesmí nijak se závodníkem interagovat. Což je náročné i pro mě jako traséra.

Jediné, co se závodníkem můžu udělat je, že se pomocí hůlek spojíme a já sportovce přivezu na podložku. Pak už je to na něm, protože já musím čekat na šířce střelnice, než dostřílí.

On přijede na podložku lehne si a ohmatá si, kde co má. Potom si nasadí sluchátka, protože střelba v biatlonu pro nevidomé funguje pomocí sluchového navádění. Odstartuje si takovým čipem v ruce střelbu a může začít.

S kým a kde vás budeme moct vidět na závodech?

Aktuálně trasuju závodnici Carinu Edlingerovou. To je slabozraká závodnice a vítězka asi 12 medailí ze světových akcí.

Závodila za Rakousko, ale teď dostala české občanství a čekáme na potvrzení olympijského svazu, jestli bude moct startovat na paralympijských hrách v Itálii. Ještě před tím jsou dva závody světového poháru a v prosinci exhibice v Německu.