„Ulovit velké jméno pořád stojí velké úsilí,“ říká umělecký ředitel Jazzfestu

Brno - Brněnský JazzFest patří mezi nejvýznamnější jazzové události v Česku a za více než dvacet let své existence přivedl do města řadu světových hvězd. O jeho vývoji, výzvách při organizaci i o tom, jak se mění jazzová scéna, jsme mluvili s uměleckým ředitelem a dramaturgem festivalu Vilémem Spilkou. Jak se vybírají účinkující, s jakými překážkami se potýkají pořadatelé a kam se festival posunul?

Jak jste se dostal na váš post v rámci Jazzfestu a k jazzu obecně?

Jazz mě začal zajímat až někdy v sedmnácti letech a moje cesta k němu vedla přes bluegrass, který jsem do té doby poslouchal a trochu i hrál. Mnozí jeho čelní hudebníci do jazzu více nebo méně fušovali – Béla Fleck, Tony Rice, New Grass Revival a další. Oba žánry spojuje důraz na rytmus a improvizaci, ale stejně silně mi učarovala jazzová harmonie, která má specifickou barvu, zvlášť na kytaře. Kytara mi učarovala jako nástroj už dřív, ale když jsem nahlédl do jazzu, otevřel se mi úplně nový svět. Jazzu jsem se pak začal intenzivně věnovat a po studiích v USA se na mě obrátili spolužáci z Janáčkovy akademie Jakub Rejlek a Vlastimil Trllo s myšlenkou společně založit festival. To bylo v roce 2002, kdy taky s úspěchem proběhl první ročník a jak se říká „the rest is history“.

Co obnáší vaše práce uměleckého ředitele a dramaturga a co vás na tom nejvíce baví?

Jádrem práce je celková vize festivalu, koncept, směřování, ideová stránka programu a booking kapel. Tyhle činnosti skrývají spoustu jiné více či méně zábavné práce. K té zábavnější části patří plánování vystoupení a sledování vývoje jazzu i okolních žánrů, protože na našem festivalu nezní jen čistý jazz.

Stane se naopak, že vás něco nebaví?

K méně zábavné části patří především dohadování se s agenty ohledně výše honorářů pro kapely a jakákoliv administrativa (a že je jí hodně).

Jak probíhá výběr umělců?

Výběr umělců probíhá na několika rovinách. Ta nejsilnější je přivézt kapely, které si my sami jako festival přejeme přivést do Brna. Druhá rovina je vybírání z nabídek výjimečných umělců jedoucích turné, jež nám posílají agentury. Třetí rovina je soustředěný tlak samotných muzikantů, kteří chtějí na našem festivalu účinkovat. Pokud je jejich hudba kompatibilní s naším zaměřením, tak se občas i zadaří. Každoročně zjišťujeme, co by se mohlo líbit našemu publiku, a to pomocí dotazníku. K jeho výsledkům pak při tvorbě programu přihlížíme. Svá přání mají i členové našeho týmu, tak se snažíme alespoň občas vyhovět i jim.

Je snazší postupem času získávat známější jména?

Po skoro čtvrtstoletí už je to trochu jednodušší. Přece jen už máme nějakou reputaci a jednání s agenty je trochu snazší. Ulovit nějaké velké jméno ale pořád stojí hodně úsilí. Především proto, že nejsme metropole a velké hvězdy často preferují Prahu nebo Vídeň. Trochu nám škodí i nízký letový provoz na brněnském letišti, což se v poslední době mění k lepšímu a doufám, že tento trend bude pokračovat.

Jak se vám daří shánět finance a partnery pro tak velký projekt?

Je to po těch letech už snazší, osvícení lidé chápou, že kultura našeho typu se nedá utáhnout pouze z prodeje vstupenek. Kapely se neptají, jaká je u nás kupní síla, ale jestli jsme jim schopni zaplatit to, co dostanou v Holandsku, Německu nebo Francii. I proto jsme vděční za podporu jak Ministerstvu kultury, tak Jihomoravskému kraji, statutárnímu městu Brnu a celé řadě menších či větších partnerů z komerční oblasti. Bez nich by to prostě nešlo. Díky jejich pomoci můžeme dělat koncerty velkých hvězd v mnohem menších prostorách, než je obvyklé. Jako příklad mohu uvést nedávný koncert Marie Schneider a Oslo Jazz Ensemble v Cabaret des Péchés, kam se vejde kolem dvou set lidí. O den později hrála ve vídeňském Konzerthausu a o dva dny před tím v Elb Philharmonie v Hamburku – do obou sálů se vejde desetinásobek posluchačů.

Kam se festival za ty roky posunul?

Zjednodušeně řečeno se festival posunul tam, kam se posunul jazz. Stírají se hranice žánrů a vzniká množství eklektické hudby, která dokáže v jednom dílku sáhnout hned po několika stylových inspiracích. Zářným příkladem je Jacob Collier, jehož jsme na festivalu měli před dvěma lety. Pro něj jsou žánry jistě důležité, protože se svým talentem jich dokáže mnoho obsáhnout, ale zároveň se nerozpakuje je namíchat dohromady až kacířským způsobem. Obecně se dá také říci, že instrumentální úroveň dnešních špičkových hudebníků je neskutečně vysoko. Virtuozita ale může být zároveň přítěží, takže se snažíme hledat umělce, kteří nejen skvěle ovládají své nástroje, ale také mají ve své hudbě sdělení a hloubku. Náš festival byl vždy zrcadlem jazzu své doby a naším plánem je v tom pokračovat. Festival se z původních tří dnů rozrostl na nejméně třicet a stala se z něj vlastně instituce svého druhu. Takový brněnský jazzový provider.

Jak vnímáte jazzovou scénu v Česku?

Přál bych si, aby se dalo s plným sebevědomím říci, že máme nějaký ten náš český jazz. Tak jak to třeba dokážou Poláci, Britové nebo Francouzi. Náznaky jistě jsou, ale chybí mi trochu nějaké „tvrdé jádro“, které by svojí aktuálností a originalitou oslovovalo trochu širší publikum. Ale nechci být zbytečně skeptický, je tu hromada umělců, kteří hrají skvěle, a naším úkolem je pomáhat jim se prosadit.

Na koho se letos vy osobně nejvíce těšíte?

Já se těším na klavíristku Kris Davis, kterou jsem viděl na festivalu v Saalfeldenu a úplně mě odbourala. Těším se i na kapelu Paralells Joea Sanderse, afroamerického basisty žijícího ve Francii. A nesmím zapomenout na oslavu 85. narozenin Milana Kašuby, nestora brněnského jazzu, jenž se tohoto jubilea dožívá ve skvělé náladě a hráčské formě.

Máte nějaké vysněné jméno, které chcete získat?

Mým jménem v hledáčku je Charles Lloyd, jemuž je dokonce už 88 let, ale hraje pořád neuvěřitelně. Doufám, že ho ještě stihneme do Brna přivézt dřív, než hudbu definitivně pověsí na hřebíček.