„Lidé v Turecku se bouří proti reálné hrozbě,“ popisuje studentka zážitky z demonstrací

Brno - Na začátku září Turecko opět pohltily demonstrace, které nepřímo navázaly na dřívější letošní turecké protesty. Lidé vycházeli do ulic proti soudem jmenovanému správci, který měl převzít pozici po předsedovi opoziční Lidové republikánské strany Özgüru Çelikovi. Letos v březnu vláda pod mocí tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğana zadržela jiného opozičního politika – primátora Istanbulu Ekrema İmamoğlu. Následovaly největší turecké protesty za posledních deset let. U některé z jarních demonstrací byla i Renata Sasková, studentka žurnalistky z Masarykovy univerzity.

„To, co tady v Turecku lidé řeší, je reálná hrozba a lidé se bouří proti tomu,“ popisuje studentka zážitky z tureckých demonstrací

Na začátku září Turecko opět pohltily demonstrace, které nepřímo navázaly na dřívější letošní turecké protesty. Lidé vycházeli do ulic proti soudem jmenovanému správci, který měl převzít pozici po předsedovi opoziční Lidové republikánské strany Özgüru Çelikovi. Letos v březnu vláda pod mocí tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğana zadržela jiného opozičního politika – primátora Istanbulu Ekrema İmamoğlu. Následovaly největší turecké protesty za posledních deset let. U některé z jarních demonstrací byla i Renata Sasková, studentka žurnalistiky z Masarykovy univerzity.

Jak moc se měnila atmosféra od doby tvého příletu do Istanbulu, přes zadržení İmamoğlua a následné protesty?

Já jsem dorazila sedmého února, İmamoğlu byl zadržen devatenáctého března. Co si pamatuju, protesty před zadržením nebyly, určitě ne v takové míře jako po zadržení, kdy jsem to začala vnímat. Zúčastnila jsem asi tří protestů, ale byla jsem hodně opatrná a hrála jsem hloupého turistu (směje se). Naštěstí jsem nebyla na těch nejhorších protestech, neviděla jsem tolik násilí. Viděla jsem hlavně, jak se lidé hádají s policií. Několikrát jsem viděla, jak tam strašně tragicky brečelo pár holek.

Mrzí mě, že jsem se s těmi lidmi víc nebavila. Někteří ani neuměli anglicky, někteří se nechtěli bavit a nechtěla jsem zase tolik riskovat. Co jsem totiž slyšela, tak jeden německý kluk z Erasmu byl na protestu na Den žen a deportovali ho. Prý se verbálně zapojoval. Sice nijak násilně, ale prostě ho odvezli na bulharské hranice a tím mu Erasmus skončil. Turecká policie ty protesty neustále potlačuje.

Tobě se žádný takový incident nestal?

Ne. Myslím si, že mně se ani nemělo co a jak stát. Když jsem tam přišla, tak jsem dělala, jako že jdu jenom kolem. Když se mě ptali, kam jdu, ukázala jsem na mapách, že jdu do restaurace, která byla „náhodou“ na místě toho happeningu. Párkrát jsem se pokoušela natáčet a fotit a to za mnou ti policisté přišli a nutili mě, ať ta videa před nimi smažu. Občas se ke mně nemohli dostat a začali dost agresivně gestikulovat, že nesmím natáčet. Měla jsem ale i štěstí, že to fakt nebyly ty nejhorší demonstrace.

Okolo sebe jsi to násilí viděla?

Osobně ne, jen ze sociálních sítí. Například hned ulici od mého bytu. Tam byl velký dopravní uzel, který uzavřeli, stejně jako klíčové stanice metra, aby se tam protestující nemohli dostat. Na pár dní také Erdoğan zakázal přístup na sociální sítě. Nebylo ale těžké sehnat si VPN a dostat se na ně. A tam jsem pak mohla vidět, jak policie bije a kope do lidí.

Jak to prožívali místní?

Někteří působili rezignovaně už ze začátku, ale spousta z nich, třeba mladí, neskutečně moc. To, co tady v Turecku lidé řeší, je reálná hrozba a bouří se proti tomu. Je vidět, že tam demokracie padá. Na univerzitě bylo poznat, jak poklesla atmosféra a morálka těch lidí a mluvilo se o tom i na přednáškách a celkově v akademickém prostředí. Studenti byli rozhořčení. Po vypuknutí protestů nám Erdoğan asi na devět dní dokonce uzavřel univerzity, protože studenti byli početnou částí protestů. A nechtěli se o tom moc bavit přes zprávy kvůli strachu, že se to k někomu může dostat.

Každý večer, když se setmělo, tak stovky lidí, kteří se nechtěli zamotat do nějakých problémů, otevřeli okna, vzali pánve, hrnce, pokličky a třeba půl hodiny tam řinčeli přes celou ulici. Potřebovali se nějak projevit.

Jak ses cítila ty?

Já osobně jsem tím tak zásadně ovlivněna nebyla, ale mrazilo mě z toho. Z protestů i z toho večerního řinčení nádobím. Ale necítila jsem se přímo ohrožená, jakožto zahraniční student. Ale mrzelo mě to neustále. Doteď mě občas děsí ten pohled na ty holky, které tak zoufale brečely na zastávce autobusu. Nevěděla jsem, co se jim stalo, ale mohlo to být cokoliv. Třeba se stalo něco jejich rodinám. Bylo mi strašně z toho, že jsem jim vlastně nemohla nijak pomoct. A obecně jsem se snažila lidem nechat nějaký čas a prostor, než je začnu zpovídat.

Začala jsem si i mnohem víc vážit toho, jak to tady u nás máme my. Oproti tomuto máme klid, máme se dobře. V tuhle chvíli u nás není nic tak zásadního, co by nám rozmetalo demokracii. Není to prostě nic oproti tomu, co prožívají oni.

Zůstalo to s tebou nějakým způsobem?

Když jsem ještě byla v Istanbulu, tak ano. Často jsem nad tím přemýšlela, ale se změnou prostředí to utichalo. Po návratu do Brna jsem už musela řešit jiné věci. I z tamějších postupně vyprchávala ta urgentní potřeba protestovat. Taky se museli vrátit ke svým životům, nejde to řešit pořád. Po nějaké době utichlo i to řinčení pánviček. Sláblo to a když ke konci dubna zasáhlo Istanbul zemětřesení, řešili právě to. Protesty pak probíhaly hodně nárazově, na začátku května byl jeden hodně rychle potlačen. I z médií to zčásti vymizelo. Chci to ale začít zase víc sledovat a chtěla bych se tam někdy v budoucnu vrátit.