Z elektrikáře umělcem. Smysl jsem našel v malování, říká výtvarník

Vystudoval elektroprůmyslovku, hrál hokej a o umění se nikdy nezajímal. Teď si ale život bez barev a štětců neumí představit. Malíř Filip Šícha začal tvořit až ve svých dvaceti letech, rychle si ale našel osobitý styl a uměním se začal živit. „Hned jak jsem vzal poprvé do ruky štětec, naprosto mě to pohltilo,“ popisuje.

Na své sociální sítě jste nedávno napsal, že nemáte rád slovo umění. Proč?

Než jsem s malováním začal, byl jsem hokejista a když se někdo označil jako umělec, bylo to myšlené spíš negativně. Proto k němu mám dlouhodobě trochu odpor. Obecně se toto slovo používá až moc často, už nemá takovou sílu a význam jako dřív. Připadá mi zvláštní, když o sobě někdo říká, že je umělec. To by mělo říkat spíš jeho okolí. Stejně tak umělecké dílo by mělo být něco velkého. To, že plivnu na plátno, nemusí být hned umění.

Takže konceptuální umění podle vás není umění?

Může být. Všechny směry mají něco do sebe, ale občas je jejich povaha zneužívaná. Asi nemám právo říkat, že to není umění, když někdo na plátno plivne. To je samozřejmě jeho věc i vyjádření.

Malovat potřebuju

Celkem otevřeně jste psal o vašem vztahu k alkoholu, který je pro umělecký svět často normou. Dřív jste u malování často pil, od určité doby jste se ale rozhodl abstinovat. Proč?

Alkohol je droga jako každá jiná a nějak člověka ovlivňuje. Vadilo mi, že jsem udělal mnohem míň práce. Když se člověk napije, tak před sebou má tři, čtyři hodiny aktivity, potom výkonnost klesá. Teď můžu pracovat přes osm hodin v kuse a nedělá mi to problém. Neodsuzuju to, jen mně to nevyhovuje.

Vnímáte malování spíš jako práci, nebo jako koníček?

Hned jak jsem vzal poprvé do ruky štětec, tak mě to tak pohltilo, že bych to ani nemohl nazvat prací. Je to něco, co potřebuju dělat. Ale zároveň slovo koníček vůbec neodpovídá tomu, jak důležité pro mě malování je.

Jak byste to tedy nazval?

Možná nějaký úděl nebo něco, co zkrátka musím dělat. Ale práce to je samozřejmě taky. Asi nejvíc to je pro mě druh komunikace. Určitý styl vyjadřování, ve kterém jsem se našel.

Objevil jste nový svět, který vás fascinuje. Nechybí vám ale ten starý, ve kterém jste byl hokejista a úplně jiný člověk?

Přiznám se, že vůbec. Možná i proto mě malování tak pohltilo od začátku. Našel jsem v něm svůj smysl a zjistil jsem díky němu, kdo jsem. Moje obrazy o tom hodně vypovídají. Před tím jsem cítil, že něco v mém životě nebylo úplně ono, něco mi chybělo.

Ve své práci se často odkazujete na jakousi předurčenost. Věříte na osud?

Určitě. Po nějaké době, co jsem začal malovat, jsem našel ve svém pokoji obraz, na kterém bylo ze zadní strany napsané datum mého narození, jen s jiným letopočtem. Tehdy jsem to bral jako znamení. Ale člověk asi tato znamení chce vidět všude. Těžko říct, jestli to skutečně osud byl, ale já to tak vnímám.

Jsem trochu outsider

Vystudoval jste elektroprůmyslovku, potom jste se ale rozhodl živit malováním. Kde se ten impulz vzal?

V roce, kdy jsem začal malovat, jsem měl problémy se spánkem. Jednou jsem proto koukal do tmy a najednou mě napadlo, že bych mohl zkusit něco vytvořit. Nic konkrétního tomu ale nepředcházelo. Bylo to úplně nahodilé.

Jaké to je, stát se z elektrikáře výtvarníkem?

Je to zvláštní. Když člověk nemá vystudovanou žádnou školu a snaží se všechno učit od nuly, má trochu pozici outsidera. Ale zároveň jsem se konečně našel a malování mě neuvěřitelně naplňuje.

Bylo pro vás těžké získat v malbě sebevědomí?

Určitě. U prvotin je těžké si ho vybudovat. Nyní mám už přes dvě stě namalovaných obrazů a jak jsem se časem zlepšil, získal jsem i sebejistotu a sebevědomí. S těmi prvními ale rozhodně spokojený nejsem. Občas bych je nejradši všechny vzal a spálil. Ale nebylo by to fér. Ani z Instagramu jsem své starší věci nesmazal. Jsou součástí začátků a myslím si, že je důležité být v tomhle upřímný.

Ve své tvorbě hodně kombinujete techniky, často i způsobem, který neodpovídá zažitým výtvarným pravidlům. Myslíte si, že díky tomu, že jste nestudoval výtvarnou školu, nejste tolik svazován pravidly?

Snažím se najít si cestu sám. Objevování stylu a nových technik je dost náročné. Většinu věcí, které dělám, přede mnou určitě spousta lidí už vytvořila. Ale tím, že na ně přicházím sám, mám šanci do své tvorby vždycky něco nového zapojit. I to má ale druhou stranu mince. Tím, že nepracuju podle daných postupů, musím si spoustu věcí sám objevit a práci si často ztěžuji.

Nelitujete toho, že jste neměl žádnou výtvarnou průpravu?

Ne. Obecně nejsem moc studijní typ, takže by to podle mě ani moc nefungovalo. Malování mi šlo tak nějak samo. Jen jsem tvořil a to, jak vypadají moje věci teď, je prostě produkt mojí práce. Ale určitě se mám pořád co učit.

O umění zájem byl a bude

Přemýšlel jste od začátku nad tím, že byste mohl své věci prodávat?

To přišlo až po delší době, zhruba po roce jsem vytvořil první webové stránky. Když totiž člověk nakupuje pořád barvy, najednou zjistí, že na ně potřebuje taky nějaké peníze.

Dá se uměním uživit?

Určitě. Ale pokud člověk není génius, má to těžké. Není to ale nereálné. I když v Česku není zájem o obrazy takový jako v zahraničí, je tady spousta lidí, které umění zajímá a kteří chtějí výtvarníky aktivně podporovat.

Jaké to je se věnovat umění v dnešní době?

Začal jsem tvořit těsně před tím, než začala pandemie, takže moc nemám srovnání se situací před ní. Obecně malování není atraktivní pro hodně lidí, pandemie na něj podle mě neměla nějaký zásadní vliv. Samozřejmě nejsou výstavy a všechno je přesunuté do online světa. Ale já jsem optimista, podle mě o umění zájem byl a bude.

Umožňuje vám lockdown se více věnovat tomu, co děláte, nebo vás spíš omezuje?

Jsem introvert, moc nepotřebuju lidský kontakt nebo chodit ven, a tak mi to je celkem jedno. Upřímně řečeno se mě tato situace vůbec nedotkla. Možná jen víc pracuju, což je pozitivní. Při práci většinou čerpám ze sebe, vystačím si se svojí hlavou.

Není to vyčerpatelné?

Ani ne. Maluju portréty, což je pro mě nevyčerpatelná studnice inspirace. Obecně lidskost vždycky v malbě byla a je zajímavá. Myslím si, že to je klasika, ke které se stejně všichni nakonec vrátí. Lidstvo, emoce, lidské pocity mě hodně baví a nejvíc se je snažím přenášet na plátna.

Filip Šícha

Pochází z Prahy, v současnosti žije v jižních Čechách. Tvoří ve svém ateliéru ve Volyni. Výtvarnému umění se věnuje od roku 2019, od té doby namaloval přes dvě stě pláten.