Recenze: Zábava na účet xenofobů, s proměnlivou úspěšností

Brno - Brněnské divadlo Husa na provázku v inscenaci Normální detektivní komedie Terezy Volánkové zavádí diváky do fiktivní verze České republiky, v níž je umožněno manželství pro všechny. Hra se ale zabývá velmi reálnou a stále aktuální problematikou. Tématem jsou především homosexuální vztahy a nesnášenlivost, s níž se setkávají ze strany konzervativnější části společnosti.

Ze dvou žánrů, které hra v názvu slibuje, převládá jednoznačně komedie. Příběh sice odstartuje zmizením matky ústřední rodiny (Sylvie Kee Krupanská), to je ale vlastně vzápětí objasněno dopisem, který po sobě zanechala. V něm vysvětluje, proč se rozhodla odejít a co vedlo k její nespokojenosti. Detektivní případ tak z celé situace udělá vlastně spíš otec rodiny (Vladimír Hauser), který se s tímto vysvětlením nechce smířit, a najme proto bílého, stárnoucího, heterosexuálního detektiva Luboše Prcku (Jan Kolařík), aby zjistil, kdo za zmizením stojí – hlavními podezřelými se okamžitě stává pár leseb z vedlejšího bytu.

Už z tohoto nástinu děje je nejspíš jasné, že hra se nesnaží o jemnou, vrstevnatou satiru, ale sází spíš na pěkně přestřelenou, doslovnou komedii – a to jsem ještě ani nezmínil, že ona ústřední rodina se jmenuje Normální. Tento přístup ale nemusí být nutně na škodu, hra si totiž i s poněkud šablonovitými postavami dokáže pohrát vcelku nápaditým a zábavným způsobem.

Diváckému zážitku také výrazně prospívá kreativní a dynamická režie a vizuální provedení. Hlavní děj je prokládán vstupy z televize s moderátory, mluvícími před nejrůznějšími záběry promítanými na stěnu za nimi. Jde víceméně o řadu skečů komentujících dění ve fiktivní realitě, do níž je hra zasazena. Humor v těchto segmentech bývá nejabsurdnější a často i nejefektivnější. Nabouráváním struktury tyto pasáže zabraňují hře upadnout do monotónnosti, aniž by působily rušivě.

Jisté utahanosti se ale hra bohužel přesto nevyhne, a to obzvlášť v závěrečné části. Zhruba půl hodiny před koncem dojde k poměrně explozivnímu setkání všech aktérů v jedné lokaci u příležitosti drag show jedné z postav. V mnoha ohledech jde o vrchol představení, a scéna tak působí jako jakési přirozené vyústění, ačkoli úhledně neuzavírá všechny dějové linie. Skutečný konec však přijde o něco později, poté, co si všichni vše jasně vyříkají a ujistí se, že nikomu v publiku neunikl význam celé té taškařice.

Divákovi, který má na probíranou tematiku jasný názor, hra s největší pravděpodobností jeho úhel pohledu nijak radikálně nezmění, ale jako záměrně přepálená zábava funguje většinou víc než zdárně. A i když se můžou xenofobové volající po návratu „normálnosti”, ignorujíce vlastní nedokonalosti, jevit jako snadný terč, nedělá to z nich nutně terč, do nějž nemá cenu střílet.