Díky podpoře univerzity mohu studovat práva, říká studentka s poruchou sluchu
Univerzita
Olomouc - Jednadvacetiletá Vanda Bialíková je na první pohled obyčejnou studentkou práv. Ve čtrnácti letech u ní lékaři objevili vzácnou sluchovou vadu, což následně ovlivnilo její studium i osobní život. V rozhovoru popisuje, jak moc se pro ni život s handicapem změnil. S Vandou se známe již od základní školy, proto si v rozhovoru budeme tykat.
Jak bys popsala svůj handicap?
Jsem sluchově postižená. Na levém uchu mám ztrátu sluchu asi 40 procent, na pravém 30 procent. Některé frekvence a druhy zvuků neslyším vůbec. Je to vada ve vnitřním uchu, takže to nejde nijak léčit ani řešit operací. Lékaři neví, co vadu způsobuje, protože je poměrně ojedinělá. K tomu mám navíc poměrně silný tinnitus.
Co je to tinnitus?
Tinnitus je popisován jako zvonění, šumění, bzučení, syčení a mnoho dalších zvuků v uších jedince, které slyší pouze on.
Sluchovou vadu máš od narození?
To nikdo neví. O své sluchové vadě jsem se dozvěděla ve čtrnácti letech. Potápěla jsem se v bazénu, hrozně mi po tom zalehly uši a trvalo to bez zlepšení několik dní. Proto jsem se rozhodla zajít na ušní ambulanci. Tam mi uši propíchli a pak udělali kontrolní sluchový test, kde se zjistilo, že ani zdaleka neslyším, jak bych měla.
Když se zpětně zamyslíš, byly v dětství nějaké momenty, ve kterých tě špatný sluch ovlivnil?
Než jsem se dozvěděla, že sluchovou vadu mám, nijak jsem to nevnímala. Myslela jsem si, že jsem jen nepozorná a nevnímám, co mi lidé říkají. Stávalo se mi to hodně při vyučování na základní škole. Učitelé si taky mysleli, že jen nedávám pozor a dostávala jsem kvůli tomu občas horší známky. Doopravdy jsem většinou neslyšela nebo nerozuměla, co mi říkají, což mi došlo až zpětně.
Co po zjištění problému se sluchem následovalo?
Nabídli mi genetické testování, ve kterém bych se dozvěděla přesnou diagnostiku své vady. Nehradí ho ale pojišťovna a k léčbě by mi to nijak nepomohlo, takže jsem odmítla. I tak jsem si ale prošla dlouhým koloběhem všemožných vyšetření.
Jaká vyšetření to byla?
Nejdříve jsem byla dlouho hospitalizovaná, aby mohli lékaři můj sluch zkoumat pod dohledem. Pak jsem musela měsíc každodenně dojíždět na dvouhodinové terapie do hyperbarické komory. Taky jsem po čase začala nosit na obou uších naslouchátka, která ale příliš nepomáhají. Zesilují pouze to, co slyším. Když ale nějaké frekvence a druhy zvuků neslyším, nepomohou mi.
Zameškávala jsi kvůli vyšetřením školu?
Ano, hodně. Byla jsem tehdy v deváté třídě a kvůli vyšetřením jsem zameškala téměř celé jedno pololetí. Naštěstí to ve škole respektovali a domlouvala jsem se s učiteli individuálně. Ročník jsem opakovat nemusela.
Na střední škole už jsi o vadě věděla. Nabídla ti škola nějakou formu pomoci?
Škola věděla, že mám sluchovou vadu, ale to bylo vše. Učitelé dostali od školní psycholožky doporučení, jak postupovat, ale neměli povinnost mi jakkoliv vycházet vstříc. Občas na mě kvůli tomu byli někteří spíš nepříjemní. V jazycích jsem se s učiteli snažila domlouvat, aby mi v písemkách odpustili poslech, nebo mi na něj dali aspoň více času.
U maturity jsi měla nějak upravené podmínky?
Ano, zažádat o to bylo naštěstí jednoduché. Rok před maturitou jsem si totiž dělala jazykový certifikát FCE, kde jsem žádala o úpravu podmínek. Kvůli tomu jsem si musela vyřídit hromadu papírů, konkrétně třeba několik posudků od lékařů a potvrzení od speciálně pedagogického centra (SPC). Ty stejné papíry jsem pak předložila v žádosti o úpravu podmínek maturity. Didaktické maturitní testy jsem psala v upravené verzi bez poslechu a v samostatné učebně. Měla jsem taky o 50 procent času navíc.
Na univerzitě ti, na rozdíl od střední školy, vycházejí vstříc?
Ano, přímo v přihlášce byla možnost zaškrtnout, že jsem student s postižením. To jsem ale nevěděla a při podávání přihlášky přehlédla, takže jsem o to zažádala dodatečně. První semestr jsem tak studovala bez podpory a byl to dost „freestyle“. Ve velkých přednáškových sálech, kde se vše rozléhá, věčně nefungují mikrofony, a okolo mě se baví ostatní studenti, jsem neměla šanci cokoliv slyšet, takže jsem si nemohla dělat žádné zápisky. Byla jsem úplně ztracená. Po podání žádosti mě kontaktovalo Centrum podpory studentů se specifickými potřebami (CPSSP) a domluvili jsme se na spolupráci.
Jak spolupráce probíhá?
CPSSP kontaktovalo veškeré mé vyučující s instrukcemi, jak v hodinách postupovat. Na písemné testy dostávám o 25 procent času navíc, na přípravu k ústní zkoušce také. Jako největší pomoc vnímám možnost mít na přednáškách zapisovatele. To je člověk, který se mnou jde na přednášku a mechanicky píše, co slyší. Po hodině mi soubor pošle a já si ho už jen upravím do formátu, který mi vyhovuje, a zkontroluju odborné termíny.
Ovlivnil tvůj handicap výběr vysoké školy?
Studovat práva byl můj sen asi od jedenácti let a i přes překážku v podobě sluchové vady jsem si za ním šla. Brala jsem to tak, že uvidím, jestli to půjde, že to chci aspoň zkusit. A jsem ráda, že to díky podpoře univerzity jde. Šla jsem do toho s vědomím, že některá zaměstnání, třeba soudce, nebudu moct vykonávat. Ale věřím, že po studiu v právním odvětví uplatnění najdu.
