Vznikají adaptační skupiny pro děti z Ukrajiny, připravují je do škol

Pro ukrajinské děti je obtížné se začlenit do české společnosti. Pomoct by mohl vznik adaptačních skupin, které dotuje stát. Děti se v nich učí česky, ale také si například zvykají na českou kuchyni.

Brno - Zase mezi svými. I tak by se daly popsat adaptační skupiny pro děti z Ukrajiny, ve kterých se zabaví, učí se základy češtiny a celkově se připravují na život v českém prostředí a nástup do českých škol a školek. Středisko volného času Lužánky právě takové skupiny vytvořilo pro děti od tří do šesti a od šesti do patnácti let. Náš redaktor navštívil skupinu pro předškoláky v centru Lata.

Původně v centru provozovali dětskou skupinu pro české děti od dvou do čtyř let, která fungovala na bázi, že děti někdy přijdou a někdy ne. Podle vedoucí pracoviště Štěpánky Kerdové je kapacita patnáct dětí a stejný počet je také přihlášených, ovšem chodí jich jen okolo deseti. „Místa, která nám tam přebývala, jsme proto nabídli maminkám z Ukrajiny, aby měly možnost dát děti do nějakého normálního prostředí a samy si třeba vyřídit věci, které potřebují,“ popisuje začátek pomoci Kerdová.

Zájem byl velký. Navíc stát přišel s podporou ve formě dotací na adaptační skupiny. V pondělí 25. dubna tak vznikl nový čtrnácti členný oddíl. Ukrajinské děti se scházejí od pondělí do pátku zpravidla od osmi do šestnácti hodin. Centrum pro ně vyčlenilo místnost, připomínající malý gymnastický sál, která za normálních okolností slouží pro různé kroužky. Podlaha je měkká, potažená zeleným kobercem, u stropu jedné stěny visí několik gymnastických míčů. V koutě je dětská kuchyňka a po místnosti jsou rozloženy další košíky s hračkami. Na měkkých kvádrech dovádí čtyři děti.

„Dnes tady máme jenom čtyři děti, obvykle je to okolo deseti, ale máme zprávy od rodičů, že děti jsou nemocné. Jsou tady šťastné, mají jídlo, můžou tady spát, hrát si,“ říká mi jedna ze dvou učitelek, Yuliia Haidenko. Pochází z Oděsy a v centru už pracuje několik týdnů. Na vedení skupin se vždy podílí ve dvojici s českou učitelkou. S dětmi komunikuje jejich rodným jazykem, ale snaží se jich občas ptát i česky, jak se jmenují, jak se mají nebo třeba odkud jsou. Také je učí česká čísla a barvy.

Děti se zrovna přou o modrý polštář a Yuliia jim musí vysvětlit, že polštářů je pět, tudíž vyjde na každého z nich. Poté se vrací a popisuje mi obvyklý průběh dne. Po příchodu si děti hodinu hrají, pak mají lekci s učitelem češtiny. „Občas jdeme do české skupiny a máme hodinu s nimi, takže ukrajinské děti slyší jen češtinu a naučí se tak více. Na druhou stranu jsou jejich rodiče nadšení, že existuje čistě ukrajinská skupina. V českých školkách totiž děti nerozumí jazyku, a proto jsou pořád potichu a nechtějí tam chodit. Sem děti chodit chtějí, nebrečí a rády si hrají se stejnými dětmi. Ale je dobré, že se občas setkávají i s těmi českými a hrají si s nimi,“ vysvětluje obtíže začlenění Haidenková.

Následuje svačinka a další lekce, tentokrát výtvarná. Potom si čtyřicet minut hrají a v 11.30 jdou ven na procházku. Pak nastává čas oběda, který mají zadarmo, ale pro děti představuje asi největší kulturní šok. „Dostávají česká jídla, která v životě neviděly, a protože jim připadají naprosto neznámé, nechtějí je příliš jíst,“ usmívá se Kerdová. Podle Haidenkové se však snaží u kuchařek objednávat taková jídla, která jim chutnají, třeba bramborovou kaši.

Po obědě děti čeká spánek a další hry. Malému Gríšovi se v centru líbí. „Nejraději si hraji s modelem autobusu,“ svěří se mi s pomocí překladu své učitelky. Právě komunikace s Ukrajinci je často problémová. „Je to stejné s dětmi i dospělými, nějakou dobu jsou ochotní s námi mluvit třeba anglicky, ale po chvíli je pro ně i pro nás jednodušší mluvit rodným jazykem,“ poukazuje Haidenková.

I přes obtíže je však primární cíl jasný. „Nějakým způsobem se o ty děti postarat, ale hlavně je co nejrychleji začlenit, aby mohly pokračovat ve školkách a školách,“ uvádí vedoucí Kerdová.