Komentář k 17. listopadu: Slavit nebo protestovat?

Den boje za svobodu a demokracii, který připadá na 17. listopadu, je od počátku nejvíce oslavovaným státním svátkem u nás. Je ovšem v dnešní době plné krizí stále co slavit?

Už po třicáté třetí si letos připomínáme pád totalitního režimu a obnovení demokracie v naší zemi. Jako obvykle bude tento den ve znamení trikolór na klopách, písně Modlitba pro Martu, ale i mediálních výstupů politiků a političek, kteří budou pokládat věnce a děkovat za svobodu. Případně opět vyprávět, jaké to na té Národní třídě před lety bylo. Dalo by se říct, že byl komunismus definitivně poražen, když se v roce 2021 poprvé od sametové revoluce nedostala v demokratických volbách strana KSČM do Poslanecké sněmovny. V letošních prezidentských volbách bylo přitom ve druhém kole na výběr pouze mezi kandidáty s minulostí v komunistické straně.

Tyto oslavy neprovázejí rok od roku žádné podstatné změny, snad jen omezení během covidových let, koncept však zůstává stejný. Národní třída, kterou projdou v tento den desítky tisíc lidí, plná náměstí, tváře stále stejných polistopadových občanských i politických hvězd. Z této scenérie může jednoduše vzniknout dojem, že už není za co bojovat, komunismus je úspěšně poražen a všichni se máme skvěle, protože žijeme ve svobodě. Co na tom, že v posledním měsíci proběhly dvě velké vysokoškolské stávky, které od roku 1989 nemají obdoby. Nebo že byla na listopad vyhlášena i stávka pracovníku a pracovnic základních a středních škol především kvůli dlouhodobému podfinancování. Co na tom, že se po zvýšení možných přesčasů ve zdravotnictví začíná bouřit personál nemocnic.

Potýkáme se s dopady covidových let, které u mnoha lidí zanechaly nejen postcovidový syndrom nebo duševní onemocnění, ale i prázdné peněženky, dluhy a nedůvěru v momentální nastavení systému. Ta je velmi patrná i z posledních volebních průzkumů v Česku a z výsledků voleb na Slovensku. Na největší krizi, tu klimatickou, si v našich zeměpisných podmínkách budeme muset ještě pár let počkat. Podle nejnovějších zpráv i shody klimatologů je však i ta na spadnutí.

Oslav Dne boje za svobodu a demokracii se v nejbližší době zcela určitě nevzdáme. Úkolem dnešní společnosti je nezapomenout, že všechny boje ani zdaleka nebyly vyhrány. Generace stávkujících v roce 1989 se pomalu stává prarodiči a jejich vnuci a vnučky budou ti, které čeká zdaleka největší výzva v následujících desetiletích. Možná je načase začít brát po třiceti čtyřech letech protestující opět vážně.