Můj největší sen je nepřestat se inspirovat, říká rapper Indigo

Brno - Rapper, DJ a student Fakulty výtvarného umění Vysokého učení technického (FaVU) to je třiadvacetiletý Marek Ščudla alias Indigo, který dobývá českou scénu rapovou scénu. V rozhovoru pro Stisk popisuje svůj tvůrčí proces a vysvětluje, jak se tvoří track.

Třiadvacetiletý student Fakulty výtvarného umění Vysokého učení technického v Brně Marek Ščudla vystupující pod pseudonymem Indigo patří k nové generaci českých rapperů. Kromě rapu se věnuje i DJingu a grafice.

Na podzim jste dodělal video na FaVU. Co vám dalo studium?

Dalo mi toho hodně a pořád dává, protože jsem nastoupil do navazujícího magisterského studia. Hlavně, co se týká technických možností. Dovolili mi propojit to, co dělám mimo školu se školou, za což jsem vděčný. Třeba moje bakalářka vznikla společně s mým posledním singlem a merchem. Ale s tím, jaká je teď situace, se tenhle semestr trochu trápím.

Narážíte na svůj singl Flip Phone. Řeknete o něm víc?

Je tam hodně vidět moje dlouhodobá záliba v mileniální estetice. Tahle vizuální estetika mě něčím hrozně fascinuje. Rap i jakýkoliv jiný populární žánr je o retrocyklech, kdy něco přestane být cool a pak se to za nějakou dobu zase vrací. Tak třeba teď jsou v hudbě dost slyšet osmdesátky. A já jsem chtěl zkusit předběhnout tenhle trend a vrátit se do dob, které se momentálně vizuálně hodně vrací.

Můžete přiblížit svůj tvůrčí proces?

Je to strašně individuální. Občas jsem deprimovaný z toho, že mám pocit, že jsem nic neudělal. Zároveň ale nejsem schopný si sednout a prostě něco napsat. Napíšu písničku za patnáct minut nebo třeba měsíc. Závisí to na tom, co zrovna prožívám.

Co vás inspiruje?

Většinou lidi kolem mě a situace, který zrovna zažívám nebo jsem prožil.

Na jakou svoji píseň jste nejvíc pyšný?

To je těžký takhle říct a vybrat jenom jednu. S odstupem času jsem rád za každou. Třeba za EP 4B0082, který jsem udělal na přelomu minulého roku, že jsem zvládl dát dohromady nějaký větší soubor skladeb, které mají hlavu a patu. Jsem s tím spokojený vizuálně, tématicky i hudebně. Pak jsou nějaké skladby, co jsou pro mě osobnější, třeba Včera je dávno. Když se na ni podívám zpětně, tak si řeknu jo takhle jsem to cítil, takhle jsem to chtěl udělat a není tam nic, co bych změnil. Což u nějakých starších věcí mám, ale stejně je mám rád. Je to nějaký kus cesty.

Jak dlouho trvá vytvořit skladbu a nahrát k ní videoklip?

Když už máš písničku napsanou a máš k ní nějaký instrumentál, máš napůl vyhráno. Ale fakt jenom napůl. Pak ji nahráváš, řešíš audio a video postprodukci. Průměrně od bodu, kdy dopíšu, tak do měsíce dvou jsem schopný ji vydat s klipem.

Kolik lidí je potřeba, aby mohla skladba vzniknout a vyjít se vším všudy?

Snažíme se, být co nejvíc soběstační. Mám kolem sebe dobrý tým kamarádu, který každý umí něco, tak si zvládneme spoustu věcí udělat sami. Stačí třeba čtyři lidi. Já, co napíšu text, pak někdo, kdo udělá instrumentál, David mi nahrává zvuk a pak kameraman. Když je nějaký větší klip klidně deset až dvacet. Záleží na náročnosti daného klipu.

Jaký je váš největší sen související s hudbou?

Jsou to dvě roviny snů. Ta praktická, která je spojená s fungováním v tomhle systému a schopnost neřešit existenční záležitosti. Takže chci být úspěšný interpret, který nebude muset chodit do práce a uživí mě můj koníček a že budu dlouho dělat, co mě baví. A pak ta vnitřní, kde je můj největší sen nepřestat se inspirovat a nevyhořet, tím že už mám pocit, že jsem všechno řekl. Nechci, aby mi došla témata, o kterých chci mluvit, nebo kterým se chci věnovat.

Co cítíte, když stojíte na pódiu a máte před sebou svoje fanoušky?

Chvíle před koncertem plus prvních pár sekund, co jsem na pódiu, tak cítím extrémní trému. Půl hodiny před koncertem sedím vzadu a mám pocit, že nezvládnu vstát ze židle, že odpadnu. A v momentě, kdy si na to pódium stoupnu a rozklepaným hlasem řeknu první slova a vidím, že lidi nějak reagují, cítím naprostou euforii. Mít před sebou vyprodaný klub. To tě podle mě nikdy nepřestane bavit. Energii, jakou ti dají zpátky. Vynecháš refrén a oni ho za tebe prostě dořvou. Je to nejlepší pocit.

Jaké jsou reakce lidí, když jim řeknete, že se věnujete rapu?

Reakce jsou různorodé, pozitivní i negativní. Mrzí mě ale předsudky. Spousta lidí má o rapu strašně zkreslenou představu. Zdá se mi, že jsi prostě strašně snadný cíl, když se věnuješ rapu. Jako by v sobě lidi měli zabudovaný nějaký vzorec chování, který jim říká, že by si z toho měli dělat srandu. Co se týká čísel je rap srovnatelný s popem. Teď je na vrcholu svojí popularity. Ale stejně mají lidé pořád zafixované, že jde o podžánr, pro který je typický zběsile gestikulující týpek v širokých riflích s kšiltovkou na bok.

Co plánujete dál?

Dodělat semestr. To je krok jedna. A krok dva je to, že pracuju na novým EP. A přistupuju k němu zase úplně jinak než k 4B0082. Tady střílím věci, který mě v daný moment baví dělat. Nějaká veselejší věc o nadsazeném tématu, o týden později nahraju na stejné EP úplně divnou depku. Takže z toho ve finále možná bude nějaký mixtape. Bude to nějaká sbírka různorodých věcí. Vzniká ve spolupráci s jedním klukem. Ten dělá beaty, do kterých pak píšu. Řekli jsme si, že tohle EP bude naše. Od prvního akordu ve studiu to vzniká dohromady. Vlastně si to vytvářím od začátku na míru.