Vodicí pes není stroj. I on někdy vstane špatnou tlapkou

Brno - Oslepl ze dne na den. V roce 2012 byl Jan Balák na banální operaci s očima. Vše vypadalo v pořádku, ale pak nastaly komplikace. Dnes devětatřicetiletému muži pomáhá už druhý vodicí pes v řadě.

S vodicími psy se Balák poprvé setkal na gymnáziu, když si ve čtvrtém ročníku jednoho pořídil nevidomý spolužák. Po nevydařené operaci očí spolužáka kontaktoval, a tak se dozvěděl o Škole pro výcvik vodicích psů v Brně. „I když se tímto plemenem většinou nezačíná, chtěl jsem ovčáka, protože je pro mě symbolem psa. Navíc jsme už dříve jednoho doma měli,“ sdělil Balák. Musel si na něj ale počkat až do července 2013, protože vodicí pes potřebuje projít výcvikem a složit zkoušku.

„Štěňata většinou bereme z chovných stanic. Máme už roky ověřená plemena psů, u kterých víme, že jsou schopná práci vodicích psů zvládnout a bude je bavit,“ uvedla pracovnice v sociálních službách Naděžda Šašková. Dodala, že občas přijdou klienti s vlastními požadavky například na barvu, pohlaví či plemeno štěněte. „Snažíme se jim vyhovět, ale je samozřejmě důležitější, aby si spolu rozuměli. Psa nepřiřazujeme náhodně, ale zjišťujeme, kde a jak člověk žije, jak rychle chodí, jeho záliby. Záleží i na hlasu a intonaci,“ dodala Šašková.

V průběhu dvou let, než je pes připravený pomáhat nevidomým, se o něj starají jak dobrovolníci, tak odborní cvičitelé ze Školy pro výcvik vodicích psů.

Dobrovolnice Alina Davidenko se stará už o druhého psa. „Chtěli jsme vlastního, ale nebyla jsem si jistá, jestli ho zvládnu správně vychovat. Také bychom neměli psa kam dát, když bychom potřebovali odjet z Brna,“ sdělila Davidenko důvod, proč se rozhodla pečovat o budoucí vodicí psy. „Když pes složí zkoušku, je těžké ho předat dál. Ale nakonec to čekání na loučení je horší, než loučení samotné,“ popsala.

Přestože měl Jan Balák se psy zkušenosti, trvalo téměř rok, než se s prvním vodicím psem sehrál. „Dost mě to překvapilo. Je totiž rozdíl mezi domácím a pracovním psem. Problém jsem měl ale i u toho druhého, protože každý pes má jinou povahu a mělo by se s ním podle toho mluvit. Je jedno, jestli jsem naštvaný nebo veselý. Na psa ale svou aktuální náladu přenesu. I on bude pak rozhozený,“ uvedl Balák. Většinou je tak podle něj chyba na straně člověka.

V tom s ním souhlasí i Šašková. „Lidé třeba volali, že pes nedělá něco tak jak má. Zjistili jsme, že to není tím, že by si nesedli nebo že pes něco neumí. Jen člověk neví, jak s ním pracovat, takže ho to naučíme,“ řekla a dodala, že ví pouze o jednom případu, kdy klient psa nakonec vrátil. Byl to jeho druhý pes a měl od něj přehnaná očekávání. „Srovnávání psů mezi sebou je cesta do pekel,“ myslí si Balák.

Oba se shodují, že vodicí pes není naprogramovaný stroj a nebude fungovat neustále. „Z hlediska zákona se  sice jedná o kompenzační pomůcku, ale je to živý tvor. I pes má své vrtochy, a když vstane špatnou tlapkou, tak s ním nic nenaděláte,“ dodal Balák.

Samotné předávání trvá týden, kdy se pes s nevidomým učí chodit základních pár tras. „Pes umí čtyřiatřicet povelů a udělá jen to, co po něm člověk chce. Ten proto musí znát trasu a vědět, kde co je. Nevidomí lidé mají většinou dobrou prostorovou představivost a psi se učí zároveň s člověkem. Takže když chodí každý den třeba do práce, pes už dokáže vést bez povelů,“ vysvětlila Šašková. Balák své trasy má a nebojí se je měnit, pokud se alespoň trochu v místě orientuje. „Nemůžu jít ale na místo, kde jsem v životě nebyl,“ zmínil.

Ačkoliv psi s nevidomými tráví celý den, neznamená to, že po celou dobu pracují. „Rozhodně nevyhoří, je to baví. Člověk má představu, že vodicí pes nedělá nic jiného, ale nevidomý také nechodí celý den po ulici. Pes pracuje jen když má postroj, jinak je to normální domácí mazlíček,“ uvedla Šašková.

Balák pod Spolkem vodicí pes pořádá o svých zkušenostech a výchově vodicích psů besedy na školách a ve firmách. Pracuje také pro středisko Teiresiás, které pomáhá studentům Masarykovy univerzity se specifickými nároky.