Na Koncertu ve tmě si lidé vyzkoušeli, jaké to je být nevidomý

Brno - Hudbu a jídlo si za úplné tmy užili ve středu 17. dubna návštěvníci brněnského Café Práh. V rámci Koncertu ve tmě, který uspořádala dobrovolnická organizace Rotaract Club Brno, na vlastní kůži poznali, jaké to je nevidět.

Dav a hluk. Stojím na začátku krátké chodby se zelenými stěnami polepenými různými plakáty a fotografiemi. Přede mnou je kus červené sametové látky, která vypadá jako divadelní opona. Zpoza ní se vynořuje hůlka a poté i její majitel, nevysoký muž středního věku. „Chyťte mě za rameno a zavedu vás do sálu,“ říká mi poté, co se pomocí hmatu ujistí, že jsem první v řadě. Dotýkám se jeho ruky a spolu s ním procházím plátnem, za nímž je naprostá tma.

V místnosti bez světla se cítím nepohodlně. Sama bych se neodvážila udělat ani krok – určitě bych do něčeho narazila a spadla. Ale naštěstí mám průvodce, který to zde dobře zná. Procházíme se už dlouho. Zdá se mi, že míříme do nejvzdálenějšího kouta sálu. To ale nemůžu vědět jistě, protože jsem tady nikdy nebyla a nic nevidím. Nakonec se zastavujeme. „Opatrně, nezakopněte. Právě stojíme u židle, můžete se posadit,“ informuje mě muž.

Ve své řadě zatím sedím sama. Je poměrně ticho, ozývá se jen klapot hůlek průvodců a tiché kroky lidí, kteří je následují. S příchodem nových návštěvníků však hluku přibývá, sál se zaplňuje smíchem a veselými rozhovory. Znovu slyším hlas muže, který mě sem přivedl. Teď ukazuje na místo vedle mě někomu jinému. Soudě podle sladké květinové vůně linoucí se vzduchem je to žena. Netuším, jak dlouho už tu sedím, protože se ve tmě nemůžu podívat na hodinky a telefony jsou v této místnosti zakázané, ale mám pocit, že už je to nejméně dvacet minut. Nudím se.

„Vážené dámy a pánové, myslím, že už můžeme začít. Dnes pro vás vystoupí duo Alice Hamplová a Hubert Holásek,“ oznamuje konečně odněkud zezadu prezident organizace Rotaract Club Brno Filip Maršálek. Publikum vítá hudebníky bouřlivým potleskem. Vpředu se ozývají zvuky basové kytary, k níž se o chvíli později přidává zvučný ženský hlas. Zaháním všechny myšlenky a ponořuji se do hudby. Ovládá mě příjemný pocit svobody: nikdo mě nevidí, můžu si dělat, co chci. Lehce se pohupuji na židli do rytmu a opravdu si ten okamžik užívám.

Duo hraje převážně známé písně v angličtině. Do jejich repertoáru pro dnešní večer patří například You Are the Sunshine of My Life od Stevieho Wondera nebo Killing Me Softly with His Song od Roberty Flackové. Po zvukové stránce se koncert ve tmě liší od těch běžných pouze tím, že hudebníci se na každou skladbu připravují o něco déle. „Hrát ve tmě je velmi obtížné. Nevidím na struny a všechno dělám podle hmatu. Takže mi chvíli trvá, než najdu tu správnou notu,“ směje se Holásek.

Po nějaké době organizátor vyhlašuje přestávku na občerstvení. Průvodci každému návštěvníkovi podávají jídlo a pití. Stejně jako všichni ostatní dostávám malou krabičku. Snažím se ji otevřít, ale nejde to. Najednou zjišťuji, že zrak dost postrádám i u tak jednoduché činnosti. Po několika pokusech to nakonec zvládám začínám obsah krabičky pečlivě zkoumat. První, na co narazím, je poměrně velký a tvrdý předmět ne zcela dokonalého kulovitého tvaru. Trochu se bojím jíst něco, o čem nemám ani tušení, co to je, ale vyzkoušet to chci. Sbírám tedy odvahu a kousek neznámého plodu ochutnávám. Tato vodnatá hořkosladká chuť je mi velmi povědomá, ale nemohu si vybavit, o jakou zeleninu se jedná. Po delším přemýšlení si uvědomuji, že je to ředkvička. Ostatní předměty v krabici už pro mě nejsou obtížné: rychle odhaduji, že je tam malé rajče, hrozny, houska a sladkosti.

Po svačině se znovu ponořuji do hudby. Tentokrát však už jen na chvíli. Koncert se chýlí ke konci. Hudebníci dohrávají poslední akord závěrečné písně a sál se opět naplňuje hlasitým potleskem. Je po všem, ale zatím nemohu opustit místnost. Musím počkat, než pro mě znovu přijde průvodce. Zase slyším klapot hůlek a šustění lidských kroků. Sedím někde daleko, takže nejspíš bude chvíli trvat, než na mě dojde řada. V sále už je téměř úplné ticho. Začínám se bát, že na mě zapomněli. „Pojďte za mnou,“ slyším nakonec klidný hlas svého průvodce. Dávám mu ruku na rameno a následuji ho. Procházíme plátnem, které vypadá jako divadelní opona, a oči mi zase ozařuje jasné světlo.

Koncert ve tmě je akcí, která se pořádá již od roku 2005. Zájem veřejnosti o něj však neklesá. „Vyzkoušet si, jaké to je být nevidomý, si dnes do Café Prah přišlo více než šedesát lidí. Výtěžek z koncertu bude věnován na podporu projektu Martiny Jemelkové pro život v pohybu s roztroušenou sklerózou,“ dodává Stisku Maršálek.