Pride je katalyzační moment, který pomáhá měnit společnost, míní aktivista

Brno - Pride je podle spoluorganizátorky prvního brněnského pride Andrey Jochmanové nejen lidskoprávním pochodem a důležitým protestem, ale zároveň oslavou pestrosti a jedinečnosti. Amnesty International uvádí, že cílem pride pochodů je podporovat jedince z řad LGBTQ+ komunity v boji za respekt a přiznání práv, jež jsou jim odpírána. První slovenský pride se uskutečnil v Bratislavě v roce 2010, odkud se postupně rozšířil i do Košic a Báňské Bystřice.

Ku příležitosti desátého výročí prvního bratislavského pride vznikl v režii Romana Stráňaia dokumentární snímek Prvý slovenský PRIDE, který mapuje slovenský queer aktivismus od dob revoluce. Stráňai na filmu pracoval společně s aktivisty Jaroslavem Guyríkem, Hanou Fábry, Richardem Fekete a Robertem Furielem necelé dva roky. V brněnské kavárně Trojka se promítání spojeného s diskuzí o přidružených tématech v pondělí 21. března zúčastnily desítky lidí. Zájem byl takový, že řada diváků seděla i na zemi.

O zlepšení situace queer lidí na Slovensku se už v devadesátých letech zasazovalo hnutí Ganymedes, které je nejstarším slovenským občanským hnutím, reprezentujícím sexuální menšiny. U jeho vzniku stál v roce 1990 i Jaroslav Gyurík. Podle něj už jen samotná existence queer hnutí dokázala lidem pomoci. ,,Ukázali jsme jim, že se nemusí cítit sami,” říká Gyurík, který pride považuje jak za protest, tak za místo setkávání.

,,Když nám po roce 2000 politici dali jasně najevo, že se institutu registrovaného partnerství nedočkáme, tak se volnočasové komunitní hnutí začalo politicky angažovat a přetavilo se v Iniciatívu Inakosť,” vzpomíná Gyurík. Na tuto změnu navazovaly v srpnu roku 2001 pochody jinakosti, jež se uskutečnily v Bratislavě, Košicích a Báňské Bystřici. Zúčastnilo se jich mezi pěti až sedmi desítkami lidí. ,,Celé to byla jedna velká show pro veřejnost,” popisuje pochod jinakosti aktivistka a novinářka Hana Fábry, ,,z černého mercedesu vystoupily dvě nevěsty s duhovými závoji, jež jim zakrývaly tvář. Symbolicky jsme je oddali a poté se vydali na pochod městem, který narušila průtrž mračen. My ale i tak pokračovali, a nakonec nad námi vyšla duha.”

Hrozba konfliktu

Na školení pro mladé queer aktivisty se Fábry seznámila s Robertem Furielem. Společně s Richardem Fekete a dalšími se pustili do přípravy prvního slovenského pride, který se uskutečnil 22. května roku 2010. Podle Furiela je pride prvotně demonstrací, a pak teprve oslavou. Ještě předtím, než k průvodu vůbec došlo, se skupinka aktivistů musela vypořádávat s rizikem hrozby. Chystanou akci doprovázely předsudky a na diskuzních fórech se mobilizovali extremisté. Proslýchalo se, že protestující budou pravděpodobně muset čelit útoku extremistů, jež se průvod pokusí přerušit.

Tato varování se dostala až ke slovenské policii, která je nejdříve brala na lehkou váhu. Jednat je přinutila až účast rakouských europoslankyň, která přitáhla mediální pozornost. Když extremisté začali házet kameny, policie zasáhla a doporučila zrušit průchod Starým městem. ,,Naším největším strachem bylo, že se někomu něco stane. Policie nám řekla, ať průvod uspořádáme na letišti, že tam nás možná dokážou ochránit,” vzpomíná organizátor Fekete. ,,Řešili jsme možnosti evakuace, davové psychózy i případně ošetřování. Politici se na nás vykašlali. Řekli nám, ať si objednáme jednotky soukromé bezpečnostní služby a uhradíme to, jako kdybychom pořádali fotbalový zápas. Nepočítali jsme se střelnými zbraněmi, očekávali jsme nože, kameny, dýmovnice a dokonce že by mohlo v davu dojít k udupání jako před několika lety v Berlíně. Opatření byla tehdy krapet přehnaná, zakázali jsme lidem nosit lahve na vodu i deštníky. Další rok nás nová vláda podpořila více, ohradili celé náměstí a obklopili ho těžkooděnci. Až s třetím ročníkem se nám podařilo projít centrem, ale zároveň kvůli nám v půlce města nefungovala hromadná doprava. Někteří lidé dokonce na patnáct minut uvízli v tramvaji, kterou zastavili a nechtěli je z ní pustit ven. Naším cílem bylo dostat se k pochodu bez jakýchkoli ohrad, což se nám podařilo v posledním roce.”

Chybějící podpora

,,Média nás nejdříve ignorovala. Jejich pozornost jsme upoutali až na čtvrté, páté tiskovce. Tehdejší předseda Slovenské národní strany Ján Slota se totiž nechal slyšet, že nás přijde poplivat. Srdečně jsme ho proto pozvali a na další tiskovku si přinesli duhové deštníky. Slota se pak začal bránit tím, že to myslel pouze metaforicky a že rozhodně nepřijde. Lidé z médií se do této přestřelky zamilovali, neustále ji opakovali v rádiu. Pride se velmi popularizoval. Jeden křesťanský festival s dvacetiletou tradicí, o kterém jsem nikdy předtím neslyšel, nám začal vyčítat, že krademe veškerou mediální pozornost a že o nich nikdo nemluví,” popisuje Fekete události, jež předcházely 22. květnu.

Na první pride dorazilo necelých osm set lidí. Podpořit je překvapivě přišla i řada politiků z parlamentu i z městského zastupitelstva. ,,Zdálo se nám, že celé Slovensko, celá Bratislava a celé sítě nemluví o ničem jiném,” vzpomíná Fábry. ,,Pochody jinakosti v roce na přelomu tisíciletí byly takovým skromným komorním koncertem, tohle byla obrovská symfonie s vlastní kapelou, zpěváky i obecenstvem. Celé to mělo neskutečný revoluční nádech. Byli jsme mladí, plní energie, optimismu a dělali jsme věci, které nikdo předtím nedělal.”

Ve volbách toho roku vyhrála progresivní pravice, a řada lidí doufala ve změnu, nová vláda ale žádné z témat spojených s queer komunitou neprosadila. Vlastně se o to ani moc nesnažila. Původní organizační tým bratislavského pride se rozpadl, v roce 2012 vznikl tým nový. Doufali, že se do pěti let něco změní. ,,Postupem času jsem se naučil, že jde o dlouhodobější proces,” říká Fekete. ,,Po každém průvodu jsem zápasil s pochybami, zda se vlastně tím vším něco změnilo.”

Robert Furiel v kontextu queer aktivismu přestal uvažovat v letech a začal myslet v desetiletích. ,,První slovenský pride se uskutečnil v roce 2010, ale bude dalších třicet, čtyřicet let, než uvidíme reálné změny ve společnosti, Pride je katalyzační moment, který pomáhá měnit společnost a ukazuje, že se lidi nebojí outovat a žít své životy. Média o nás často mluví a veřejnost se musí vyrovnat s tím, že tu jsme.”

,,Mlčící většina nechává queer menšinu ve štychu,” říká aktivista

,,Momentální situace na Slovensku je taková, že mlčící většina nechává queer menšinu ve štychu,” vysvětluje Fekete. Po teroristickém útoku v bratislavském queer baru Tepláreň, při němž v říjnu minulého roku zemřeli dva lidé, vyvstávaly otázky, jestli pride v nejbližší době organizovat. ,,Důležité je se neskrývat,” míní Fekete. ,,Mám sice strach, ale nebojím se chodit po ulici. Nemůžeme se křečovitě bát všeho. Samozřejmě, pár hodin po útoku jsme se všichni báli. Já sám v Teplárni sedával prakticky každý večer. Jakmile ovšem opadl prvotní šok, lidé se přestali bát a začali být otevření ve veřejném prostoru.” Chování politiků je ale zklamalo. Jediný, kdo o situaci otevřeně mluvil, byla slovenská prezidentka Zuzana Čaputová. Na Slovensku v prosinci padla vláda a Fekete se obává, že ústředním tématem a zároveň střetem zájmů nadcházejících předvolebních kampaní budou právě otázky spojené s queer komunitou a jejími právy.