„Svatebčané mi po setkání zrušili focení, většina lidí mě ale podpořila,“ říká transgender fotografka

Brno - Nikola Fojtů v rozhovoru otevřeně popisuje svou cestu tranzicí, jak ovlivnila její osobní i profesní život a s jakými reakcemi okolí se setkala. Mluví o zkušenostech s diskriminací, pocitem bezpečí v Česku i o tom, jak se mění pohled společnosti na trans lidi. Zamýšlí se také nad tím, jak její identitu vnímá profesní prostředí a jak sama získává jistotu v sobě.

Můžete nám přiblížit, jak jste se dostala k fotografování a jakým tématům se ve své tvorbě věnujete?

K fotografii jsem se dostala úplně náhodně po škole. Po vysoké škole jsem uvažovala, co dál se životem, a nechtělo se mi jít do nějaké stálé práce, ale potřebovala jsem nějaký příjem, tak jsem si vymyslela, že budu fotit eventy, a začínala jsem na jedné diskotéce za symbolických 500 korun. A tak nějak se ty fotky lidem líbily a šlo to pořád výš a výš. Jednak moje odměny, a jednak jsem si budovala něco jako svoje jméno. A nakonec jsem u toho zůstala a fotím už třináctý rok.

Ovlivňuje nějak Vaše identita způsob, jakým se díváte na svět skrze objektiv, nebo výběr témat, kterým se ve své tvorbě věnujete?

Těžko to nějak objektivně posoudit a já se věnuji hlavně té event fotografii, ale občas fotím i portréty jen tak pro radost a vybírám si typy, které jsou něčím zajímavé. Nemusí být ani tak mainstreamové, hezké, ale prostě ten člověk musí zaujmout. Takže do jisté míry mě to možná podvědomě ovlivňuje, že si vybírám něco, co není tuctové. I když by to mohlo být většinou považované za krásné, mně to přijde svým způsobem nezajímavé.

Jaký byl Váš proces coming-outu a jak na něj reagovalo Vaše okolí, rodina a přátelé?

Já jsem si to udělala moc hezké, alespoň pro mě to tedy bylo moc hezké, protože jsem si zvolila datum 8. 3., což je Mezinárodní den žen. To byl takový veřejný coming out, protože jsem si změnila jméno na Facebooku a dala tam příspěvek jako životní událost, že měním identitu. Ale širší okruh blízkých osob to věděl už nějakou dobu předtím a snažila jsem se jim to vždycky říct osobně, i když to byla doba lockdownu, protože byl covid a ne vždy bylo možné se s tím člověkem setkat. Takže občas jsem jim jen zavolala a některým méně blízkým jsem to jen napsala. Reakce byly různé. Někteří si mysleli, že si dělám legraci, protože já obecně ráda dělám různé vtípky a vtipkuji i na témata, na která by se možná vtipkovat nemělo. Ale když pochopili, že to není vtip, tak drtivá většina byla hodně povzbudivá a snažili se mě podpořit, i když občas bylo vidět, že nevědí, jak přesně reagovat. Ale reakce byly pozitivní.

Setkala jste se někdy s diskriminací nebo nepochopením kvůli své identitě, ať už v osobním životě nebo profesní sféře?

Setkala jsem se s různými projevy. Nenazvala bych to diskriminací, ale zároveň i ano. Párkrát mi svatebčané zrušili focení po osobním setkání, znali mě jen přes jednoho z nich a pak změnili názor. Na ulici bylo hlavně na začátku tranzice patrné, že jsem biologický muž v ženském oblečení a s make-upem, a někteří lidé měli potřebu si slovně kopnout. Dnes už se to děje jen výjimečně, většina lidí maximálně něco tuší, ale neodváží se konfrontovat, i když občas někdo ze sociálně slabších vrstev něco poznamená. V pracovní sféře mám stálou klientelu, agentury a eventová místa mě oslovují přímo, takže nové klienty moc nehledám. U svateb stále cítím opatrnost, lidé si často vyberou někoho jiného, i když za méně výhodných podmínek.

Dotklo se vás někdy když jste právě šla na meeting se svatebčany, a potom co vás viděli, tak vám to focení zrušili?

Není to nic příjemného a s člověkem to zamává, protože jsem si vědoma svých kvalit v profesní sféře. A z mého pohledu je to dost iracionální krok. Zvlášť když mě ten jeden člověk zná a ví, kdo jsem a jaký je můj životní příběh. Ale na druhou stranu chápu, že je to pro ně velký den a nechtějí nic v uvozovkách riskovat. Snažím se proto hned od začátku od nich získat ujištění, že je to v pořádku, že vědí, do čeho jdou, a že s tím jsou v pohodě.

Jestli byste mohla být specifická, jak od nich to ujištění získáváte, nebo jak například probíhá ta konverzace?

Otevřeně se zeptám, jestli nemají problém s tím, že jsem trans, a jestli s tím nebude mít problém ani nikdo na svatbě, třeba někdo z jejich blízkých. A v drtivé většině případů trvají na tom, že je to v pořádku. Samozřejmě, občas se stane, že nějaký svatební host, hlavně po požití alkoholu, má tendenci mít nějaké rádoby vtipné poznámky, a tomu se nedá vyhnout, ani to od nikoho neočekávám. Spíš bych doporučila všem ostatním trans lidem, aby šli tou cestou posílení svého vnitřku, jistoty sami v sobě a nespoléhali se na to, že všichni budou jen milí a růžoví, protože prostě nebudou. Ale když máte dostatečnou jistotu sami v sebe, tak vás to nijak hlouběji nezraní.

Vnímáte, že se česká společnost posouvá směrem k větší akceptaci a porozumění trans lidem, nebo stále narážíte na bariéry?

To je velmi rozporuplné a nedá se na to odpovědět jedním slovem ano nebo ne. Myslím, že vzniká určitá mezera mezi těmi, kteří jsou úplně v pohodě a akceptují věci tak, jak jsou, tedy že to není žádný výstřelek, ale životní osud a identita vzniklá v nesouladu s biologickým pohlavím. To je jedna skupina a její akceptace postupně sílí. Ale zároveň sílí i skupina druhá, která v tom vidí výstřelek, politickou otázku nebo sexuální deviaci a má potřebu lidem, kteří jsou nějak „jiní“, dát to pořádně sežrat. Celkově to vnímám tak, že se společnost bohužel spíše polarizuje. Ti, kteří akceptují, akceptují stále víc, a ti, kteří neakceptují, neakceptují stále víc.

Cítíte se v České republice jako trans žena bezpečně?

Cítím se bezpečně, ale samozřejmě to není stoprocentní pocit bezpečí. Nemyslím si ale, že by to bylo jen kvůli tomu, že jsem trans osoba. Jak jsem říkala, většina lidí na ulici podle mě ani netuší, že jsem trans, a chovají se ke mně jako ke každé jiné ženě. A to samo o sobě někdy může být zdrojem strachu. Protože někteří muži, mají pořád tendenci chovat se nadřazeně a šovinisticky k ženám. Takže občas mám tendenci cítit se trochu ohroženě, zvlášť když se vracím z nějakého nočního focení a procházím kolem hlavního nádraží, kde se občas pohybují lidé, ze kterých nejde úplně pocit bezpečí.

Nedávné rozhodnutí Ústavního soudu zrušilo povinnost kastrace pro úřední změnu pohlaví. Jaký máte na tuto změnu názor a jaký vliv to má na Váš život?

Co se týká mého života? To už v podstatě žádnou změnu nemá, protože už jsem si prošla operačními změnami. Fandím tomu. Na druhou stranu chápu, že někteří lidé mohou mít obavy, že nastane nějaký totální chaos, kdy přijde nějaký muž na úřad, prohlásí se za ženu a bude chtít terorizovat jiné ženy ve sprchách. Nemyslím si ale, že skuteční trans lidé takto fungují a že by to byl jejich motiv. Kdo chce dělat problémy, má na to způsoby i teď, bez ohledu na to, aby kvůli tomu museli trans lidé nebo lidé, kterých se to opravdu týká, mít v životě překážky, které tam být nemusí.

Například v Maďarsku zakázali Pride průvody, které podle maďarské vlády orhožují vývoj dětí. Ve Spojeném království nejvyšší soud rozhodl, že právní definice ženy zahrnuje pouze osoby narozené jako biologické ženy. Jaký je podle vás dopad těchto rozhodnutí na transgender komunitu a na průměrného transgender člověka, který si žije svůj každodenní život?

Ochrana dětí podle mě není o tom chránit je před jinakostí světa, ale o tom, vytvořit jim doma bezpečné prostředí, kde je budou brát takové, jací jsou. Jeden průvod ulicí za rok jim nijak neublíží, dneska si stejně všechno najdou na internetu. Politici rádi šíří strach, ale skuteční trans lidé nijak nevyčnívají a nejsou hrozbou. Většina prostě žije svůj život v klidu. Nedokážu si představit, že by běžnému fungujícímu člověku, který je trans, záleželo na tom, aby rozvrátil nějakou rodinu. Rodiny se spíš rozvrací kvůli ekonomickým problémům a nevyřešeným vnitřním věcem, ne kvůli tomu, že někde existují trans lidé.

Jak vnímáte mediální obraz trans lidí v Česku? Přispívají média k většímu porozumění, nebo spíše k šíření stereotypů?

Média obecně, a v České republice to není výjimka, bohužel dělají trans lidem medvědí službu. Většinový mediální obraz trans lidí je pořád takový, že jsou vnímaní jako senzace a něco, na co bychom si měli dávat pozor, protože to údajně není „normální“, aby se člověk cítil jako opačné pohlaví. Já s tím souhlasím. Není to normální, ale není to patologické. A v tomhle vidím velké rezervy, protože média by měla víc ukazovat, že i něco neobvyklého, co se týká jen malé části společnosti, nemusí být nic špatného. Je to prostě stav konkrétního člověka, který společnost nijak neohrožuje. Přitom tu máme mnohem vážnější problémy, na které by se měla upřít hlavní pozornost, a nemělo by se z trans lidí dělat senzace.