Lidé v Brně mohou vyzkoušet kapku ze života nevidomých

Brno - Na České „pod hodinami“ se objevila ne příliš veliká budka. Zvenku poměrně nezajímavá kvádrová stavba. Ve svém nitru ale ukrývá něco, co sice můžeme najít v Brně na každém rohu, ale přidává tomu úplně jiný rozměr. Vevnitř se totiž nachází kavárna, ale taky úplná tma. Celá akce má za úkol přiblížit svět nevidomých a finančně je podpořit. Kavárna po tmě bude v Brně stát až do 23. října.

Už při příchodu nás vítají milé a usměvavé slečny. Ačkoli jde o závažné téma, atmosféra je velice uvolněná. Vše vysvětlují. Uvnitř nemáme nikam chodit samy, pokud budeme něco potřebovat, pomůžou nám. V ten moment nám dochází, že to asi nebude taková zábava. Všechny věci musíme nechat venku zamčené ve skřínce. S sebou dostáváme každá čtyři žetony, které slouží jako taková měna, za kterou si vevnitř můžeme kupovat jídlo a pití. Posledních pár instrukcí a už vcházíme dovnitř.

U vchodu vytváříme pomyslný vláček. Pravou rukou se za rameno držíme člověka před námi a v čele jde naše průvodkyně tmou. Vnější svět od toho uvnitř oddělují dvoje dveře. Po příchodu dovnitř nás pohlcuje úplná tma. Přesně to stojí ve všech popisech této kavárny. Přesto mě to překvapilo. Čekala jsem takovou tu tmu, jako když v noci zhasnete světla. Rozdíl mezi otevřenýma a zavřenýma očima tady ale neexistuje.

Cesta ke stolečku působí nekonečně. Neustále cítím strach z toho, že o něco zakopnu nebo se o něco praštím. Naše průvodkyně ale přesně ví, kudy nás má vést. Když konečně přicházíme ke stolu číslo jedna, jednu po druhé nás bere za ruku a ukazuje nám, kde je stůl a kde lavice, na kterou si máme sednou. Ihned po usednutí se u stolu objevuje Romana, naše obsluha.

Výměnou za nápoje jí dáváme jeden žetonek. Pití nalévají do hrnečků, které vám poté zůstanou na památku. Romana nám nápoje podává s neuvěřitelnou jistotou a přesností, jako kdyby nás viděla. Chvíli tomu i věřím, ale pak mi dochází, že ta tma není kvůli tomu, že bychom měly něco na očích. Je všude kolem. Takže ani ona nás nemůže vidět. Navíc je od narození slepá. Všechno to, s čím se tu musíme pracně vypořádávat, je její každodenní život.

Objednávám si ledový čaj, který podávají v láhvi. „Dala jsem vám k tomu i hrneček. Můžete si to do něj zkusit nalít,“ upozorňuje mě Romana. Odvaha mi k tomu ale chybí. Jsem si jistá, že pokud se o to pokusím, čaj bude všude.

Předpokládala jsem, že budu mít obrovské potíže s pitím a něco vyleji. To ale překvapivě problém není. V hlavě si rychle ukládám takový pomyslný plánek, kde mám co položené. Stejně tak se mi v hlavě vynoří představa toho, jak to kolem nás vypadá. Tato představa je ale nejspíš úplně jiná než realita, protože místem, kde se podle mě nachází zeď, procházejí lidé. Další zkouškou je kreslení. Dostáváme malý papír a tužku. Cílem je nakreslit květinu. Zdá se, že vše jde skvěle. V ten moment mi dochází, že tužka vůbec není na papíře a má květina je na stole. Nabízejí nám i zákusek – tartaletky, které peče jedna z pracovnic kavárny. Najít zákusek lžičkou se zdá nemožné, ale všechna práce za to stojí.

Všichni jsou naprosto otevření a nemají problém nám cokoliv vysvětlit. Povídají nám o tom, jaký je život bez zraku, ale i o tom, co se děje v kavárně. Vyprávějí, že některým lidem to vůbec nedělá dobře. Například dva lidi za týden musí odejít dřív, protože temný prostor není jejich šálek čaje. Díky naprosté otevřenosti a ochotě obsluhy konečně nacházím i odpověď na otázku, která mě dlouho trápí. Přechody v Brně totiž necvakají a nemají ani žádný čudlík, kterým by se cvakání dalo zapnout. Ale vždy, když vidím někoho slepého přecházet, jako kouzlem přechod cvakat začne. Nevidomí na to totiž mají takové „dálkové ovládání“, kterým mohou přechod, ale třeba i cedule na zastávce MHD, upozornit na svou přítomnost.

Během toho všeho se můj mozek pokouší zpracovat, co se vlastně děje. Ne, že by mi to, že nic nevidím, bylo vyloženě nepříjemné. Něco ve mně ale stále nechápe, proč najednou nevidím. Většinu času v kavárně trávím jen s kamarádkou a jednou paní, která s námi sedí u stolu. Ke konci naší návštěvy přichází více lidí a hluk se v kavárně zvedá. Najednou mám pocit, že na mě tma dopadá ještě mnohem více.