Lidověk 2.0 ožil v Kabinetu MÚZ

Brno - Bez fanfár, bez proslovů - jen pár úderů a první tóny. V úterý 21. října večer ožívá brněnský Kabinet MÚZ hudbou, která voní po valašských kopcích i městském undergroundu. Matěj Metoděj Štrunc přivádí na pódium Lidověk 2.0 – projekt, který tradiční písně obléká do moderních aranží a propojuje publikum napříč generacemi.

Je úterní večer a v brněnském Kabinetu MÚZ se zvolna stmívá. Publikum postává u baru, někdo si nese sklenici vína, někdo se tiše směje do rukávu. V tu chvíli se z temnoty vynořují hudebníci. Bez jakéhokoli úvodu, bez slova. První tóny „My jsme Valaši“ se rozezní sálem a desítky lidí okamžitě ztichnou. Hudba přebírá kontrolu. „Bravo!“ někdo vykřikne z davu.

Na pódiu se k Matěji Metoději Štruncovi přidávají housle, basa, elektronická kytara, cimbál a bicí. Kombinace tradičního a moderního zvuku vytváří zvláštní napětí – něco mezi folklorem a elektronickým rituálem. Štrunc střídá klasickou i elektrickou kytaru s jistotou, jakou mívají jen lidé, kteří přesně vědí, proč hrají.

Po několika písních poprvé promlouvá. „Když jsme měli Lidověk jedničku, bylo tam méně písní a já musel hodně mluvit. A já to hrozně nemám rád, takže jsem rád, že teď můžu mluvit méně,“ směje se a publikum s ním. Přidává i glosu o tom, že na stánku je možné si koupit CD, a že ho agentura ujistila, že „lidi pořád ví, co CD je“. LP desku prý chtěl také, ale rozpočet rozhodl jinak. „Nevěděla jsem, co čekat, ale jakmile začali hrát, tak mě to dostalo,” konstatuje návštěvnice Lenka Altofová.

Na pódium si zve Adama Pakostu, zvukaře, který celé album míchal a masteroval. „Já jsem si říkal, že tu máš málo houslistů a zrovna jsem šel kolem,“ začne s humorem Pakosta a v sále to zahučí smíchem. Přiznává, že zvukaři moc nemluví, ale tentokrát udělá výjimku. Vytahuje housle, které jsou podezřele malé. „Dcera mi je asi ráno vyměnila,“ dodává a publikum se znovu směje.

Společně přistupují ke křtu desky. Místo šampaňského vytahuje Pakosta dětskou lahvičku, kterou se pokouší polít CD. Moc to nejde. „Já Matěje dávám všude za příklad. Takto se ty lidovky mají dneska dělat – i my Pražáci to zvládneme pobrat,“ říká. Matěj se směje, děkuje, a když Adam prohlásí, že si připravil pár slov, rozroluje papír dlouhý až na zem.

Oba se shodují, že jejich hudba patří všem generacím. „To je vidět,“ směje se Matěj a ukazuje na ženu v publiku s miminkem v protihlukových sluchátkách. Následně nechává mezi lidmi kolovat valašskou pálenku. „Ať to taky pokřtíte svými hrdly,“ vyzývá.

V další části koncertu si Matěj zve na pódium svou bývalou spolužačku Alenu. „Ve druháku jsme měli předváděčky, byli jsme v krojích a zpívali folklor. Myslím, že z toho máme všichni trochu trauma,“ vzpomíná Štrunc. „Jsem rád, že si to můžeme zkusit znovu, ale už trochu jinak,“ říká s úsměvem.

Když koncert končí, přichází dlouhý potlesk a úklony. Publikum nechce odejít. Štrunc se nakonec vrací sám – s cimbálem, s hlasem a s klidem. Intimní píseň, kterou přidává, působí jako vydechnutí po celé té energii. „Měla jsem husí kůži,” dodává Altofová.

Po koncertu ho zastavuji u stánku s jeho produkty a ptám se, jak se cítí. „Je to skvělý. Jsem moc rád. Dneska to vyšlo krásně, atmosféra byla skvělá, přišlo i dost lidí. Jsem z toho nadšený. Teď je to deset minut po konci, takže jsem ještě plný emocí, pocitů a adrenalinu,“ sděluje své dojmy z akce.

Když odcházím z Kabinetu MÚZ, cimbálové ozvěny se ještě chvíli nesou ulicí. A člověk má chuť říct jen to jediné – bravo.