Náročná sociální práce: Z péče se může stát břemeno, říká terapeutka

Brno - Sociální pracovníci čelí dlouhodobému přetížení a nízkým mzdám. Přestože jejich práce vyžaduje fyzickou i psychickou odolnost, patří k nejhůře ohodnoceným ve veřejné sféře. Péče se často odehrává v podmínkách na hraně zákonných kapacit, což má dopad nejen na zaměstnance, ale i na kvalitu služby. „Systém stojí na lidech, kteří sami balancují na hraně vyčerpání. Dlouhodobě to není udržitelné,“ říká sociální pracovnice Polášková.

Kristýna Polášková vede tým přímé péče v domově důchodců. Pracovníci denně zvládají těžkou práci, často fyzicky i psychicky za hranou únosnosti. „Pracovnice denních služeb mívají až šestnáct směn za měsíc. To je zhruba 176 hodin měsíčně. Jsou vyčerpané a na odpočinek není prostor,“ říká Polášková. Služba funguje v nepřetržitém provozu. Běžná je práce o víkendech, přes svátky i noční směny.

I přes náročnost práce patří zaměstnanci sociálních služeb dlouhodobě k nejhůře ohodnoceným pracovníkům ve veřejné sféře. Zatímco medián hrubé měsíční mzdy v Česku přesahuje 40 000 Kč, mzdy pracovníků přímé péče se běžně pohybují o 10 až 15 tisíc níž. „Často se očekává, že se o slabé prostě někdo postará. Ale bez podpory celý systém péče postupně zkolabuje,“ zdůrazňuje sociální pracovnice Tereza Mikolajková.

Podle posledních dat Asociace poskytovatelů sociálních služeb ČR z ledna tohoto roku chybí v sektoru sociálních služeb tisíce pracovníků. Z více než 1 100 poskytovatelů, kteří se zapojili do lednového šetření, mělo až 70 % problém s obsazením pracovních míst. Nejedná se přitom o nové pozice, ale o chybějící personál na klíčových úsecích přímé péče. Většina zařízení přitom funguje na hraně zákonem povolených kapacit. Výpadky ve směnách často znamenají práci přesčas, přesouvání služeb a obrovský tlak na stávající zaměstnance.

Přestože je práce náročná, Polášková oceňuje atmosféru, která v jejím zařízení panuje. „Máme výborný kolektiv. I vedení nás podporuje, pravidelně se s námi setkává, ptá se, co potřebujeme. Máme k dispozici supervize, a to individuálně i v týmu – zejména když řešíme složité případy nebo náročné klienty. Jenže to, co nám opravdu chybí, jsou lidi,“ dodává.

V domově důchodců se snaží o maximálně osobní přístup. Klient ještě před nástupem vyplňuje společně s rodinou dotazník, kde popíše své preference – například oblíbené jídlo, zvyky nebo záliby. Dotazník není povinný, ale většina rodin ho uvítá. Pomáhá totiž personálu vytvořit skutečný vztah s klientem.

Každý klient má navíc svého klíčového pracovníka. Ten je za něj odpovědný více než zbytek týmu – má s ním častější kontakt, řeší jeho přání, potřeby a zaznamenává, jak se daří je naplňovat. „Stává se, že si k některému klientovi vytvoříme silnější vztah. A potom je pro nás těžké vyrovnat se s tím, když zemře. Ale i to je součást naší práce,“ říká Polášková.

„Přímý kontakt s lidským utrpením zanechává stopu. Někdy pozvolna, nenápadně. Ale pokud chybí prostor pro zpracování těchto zkušeností, hromadí se a přetékají. Z péče se pak může stát břemeno,“ vysvětluje krizová interventka a terapeutka Barbora Krčmářová.

Podle Krčmářové jsou sociální pracovníci jednou z nejnáchylnějších skupin na sekundární traumatizaci. To je stav, kdy člověk nezažívá trauma přímo, ale prožívá ho skrze naslouchání a péči o traumatizované osoby. „Přes empatii si mozek a tělo ‚půjčují‘ trauma, které prožívá někdo jiný – např. klient, pacient nebo dítě,“ vysvětluje. Nejde o jednorázový stres, ale o postupné opotřebení psychiky, které může vést ke ztrátě smyslu práce, vyhoření nebo dokonce ke klinickým příznakům.

Právě Polášková se s důsledky dlouhodobé psychické zátěže potýkala osobně. „Začala jsem být přecitlivělá, přetížená, měla jsem problém se soustředit a doma jsem byla duchem pořád v práci,“ vzpomíná. Ztrácela nadhled a drobné situace, které dřív zvládala s klidem, ji začaly zraňovat. Pomohlo až zpomalení, rozhovory s kolegy a pravidelné supervize.