Cukrovka: Nemoc, která si nikdy nebere pauzu

Brno - Lucii diagnostikovali diabetes prvního typu už v batolecím věku. Dnes studuje molekulární biologii a zvládá režim, který vyžaduje neustálou pozornost. Její příběh ukazuje, jaké to je žít s nemocí, která nemusí být na první pohled vidět, ale přesto ovlivňuje každý krok dne i noci.

Když Lucii byly dva roky, doktoři ji diagnostikovali cukrovku prvního typu. „Byla jsem batole. Nic si nepamatuji, ani jaké to bylo předtím — nevybavuji si, jaké to bylo nemít cukrovku,“ popisuje. Všechno, co lidé běžně považují za samozřejmý autopilot, ona celý život musela vědomě hlídat. Jídlo. Množství. Čas. Pohyb. Počítání. Strach.

Dnes má senzor, který jí hladinu cukru měří každou minutu, a inzulinovou pumpu. „Samozřejmě ten cukr v krvi musím pořád sledovat. Když se dostane do špatných hodnot, je mi zle. A kontrolovat musím i to, co jím a v jakém množství,” říká. Senzor během našeho rozhovoru několikrát pípne. Za chvíli si toho už ani nevšímá.

Dětská léta mezi striktní kontrolou a nepochopením

Lucia vyrůstala v režimu, který určovala její nemoc. „Rodiče byli celé mé dětství ohledně glykémie velmi přísní,” vzpomíná. Naopak okolí občas reagovalo bez empatie – nebo spíš bez informací. „Ve škole mi jednou učitelka odmítla dát cukříky, které měla v kabinetu jako náhradní. Bylo mi asi šest. Řekla, že to vydržím. Myslela jsem, že umřu, ale byla jsem strašně stydlivé dítě a bála jsem se říct si o pomoc,” popisuje.

O několik let později jí na univerzitě při písemce ukápla kapka krve na papír a musela test vyhodit. „Protože biologický materiál. Pak jsem už nestihla přepsat odpovědi na nový papír. Bylo to vlastně docela vtipné,” dodává s pobavením. Někdy byla reakce spolužáků neškodně nevědomá, jindy spíš necitlivá. „Někteří si mysleli, že to vlastně ani není nemoc. Že mám přece strojek, který to řeší za mě. Jenže tak to bohužel nefunguje,” vysvětluje.

„Myslela jsem, že umřu”

Ne všechny vzpomínky jsou úsměvné. „Jednou jsem měla glykémii asi 1 mmol/l. Myslela jsem, že umřu,” říká klidně, ale věta se ve vzduchu zastaví.

Lucia měla štěstí – měla u sebe dost rychlého cukru a možnost si lehnout. „Člověk může z velmi nízké glykémie dostat panický záchvat, ale to je hodně individuální. To moje tělo zvládlo,” popisuje. Tohle „zvládlo” zní, jako by mluvila o nachlazení. Není to nachlazení. Je to stav, kdy se mozek dusí.

Vztahy, škola a život mladého člověka s chronickou nemocí

Dnes žije Lucia běžný studentský život – alespoň jak to jen jde. Přítel jí často pomáhá, hlavně s nočními alarmy. „Jsem mu za to moc vděčná. Je to ale i dost otravná záležitost,” říká. Většina jejích kamarádů to podle ní neřeší, „protože nemusí”. Na bytě doufá, že alarmy nikoho neruší. „Zatím si nikdo nestěžoval, tak je to asi přežitelné,” směje se.

Nemoc si nese i na těle. „Mám jizvy po kanylách. Moc vidět nejsou, ale vadí mi. A celkově ten pocit, že mé tělo nikdy nebude fungovat tak, jak by mělo,” přiznává. K tomu se přidává riziko, o kterém při cukrovce málokdo ví. „Protože si musím dávat pozor na to, co a kolik toho jím, je velmi snadné spadnout do poruch příjmu potravy,” vysvětluje. A pak je tu ještě kompenzace – ideální rozmezí, které se někdy daří držet a jindy vůbec. „Nikdy se mi to nechce řešit a asi se s tím nikdy nesmířím. Vyrovnat se s tím podle mě moc nejde,” říká.

A jaké by to bylo, nemít cukrovku?

Na to Lucia odpověď nezná – a ani znát nemůže.

„To, že jsem nikdy nevěděla, jaké to je nemít cukrovku, je vlastně zvláštní,” říká. „Jako dítě jsem docela žárlila na ostatní, že nic řešit nemusí. Dnes už to moc neřeším,” dodává s úsměvem, když její senzor znovu pípne. Automaticky zkontroluje číslo – pohyb, který udělala už milionkrát. Pohyb, který bude dělat celý život.

A taky pohyb, díky kterému si život udrží.