Retro herní reportáž: Nový není vždycky lepší

Brno - Atari, Sinclair, Commodore. Dnes už tyto jména málokomu něco řeknou. V osmdesátých letech to však byly modly pro každého hráče. Doba jde ale dál a trh dnes ovládají Playstationy a Xboxy. Nemají snad ale i klasiky co nabídnout? Reportér Stisku si je vyzkoušel.

Se zbraní v ruce postupuji vpřed. Skáče na mě jeden zločinec za druhým. Daří se mi je odrazit, jenže mi rychle dochází munice. Najednou vlna padouchů ustává a nastává moment klidu. Alespoň to jsem si myslel. Zrada! Tři pistolníci se zjeví v oknech nade mnou. Dva z nich zastřelím hned, třetího ne a ne trefit. Už mám jen tři kulky. Dvě. Jedna. Zásah! Zločinec padá k zemi. Není čas odpočívat, proti mně si to míří šílenec s motorovou pilou. Trefí mě a já vidím, jak mě opouští život. Nevzdávám se, ránu pilou mu oplácím pěstí. Je po něm. Přežil jsem. Ale na jak dlouho? Být Robocopem je nebezpečná práce, tep mi zrychluje, a to jen sedím za obrazovkou. Dvě barvy a osm bitů. Dnešním pohledem to zní jako žalostně málo, avšak na zábavu bohatě stačí.

Je sobota večer v Brně a já se vydávám do vinného sklípku Vinárium v rámci akce Retro Games. Když vstupuji do vůní vína nasáklé místnosti plné drátů a starých počítačů, mé nerdovské srdce zaplesá. Přípravy jsou ještě v plném proudu, majitel sklípku teprve nastavuje svůj Commodore 64, ale už mi nabízí, ať si k nějakému stroji sednu. Mojí volbou je ZX Spectrum, respektive jeho československý klon Didaktik M.

Přivítá mě modro-žlutá obrazovka pro mě dosud neznámé hry Bomb Jack. Beru joystick do ruky a přijímám její výzvu. Princip je jednoduchý, sebírat všechny bomby na obrazovce, a přitom se vyhýbat nepřátelům. Postava může jen běhat a skákat, a když seberete správný power-up, může nepřátele sníst. Je to vlastně jako Pac-man, jenom z boku. Na joysticku je poznat, že už slouží mnoho let, pohybuje se s ním velmi těžko a často se zasekává, přesto se mi po pár pokusech povede dostat až do pátého levelu. Jenže ten nepřekonám ani poté, co se k němu několikrát vrátím. Přesila nepřátel se mi vždy stává osudnou. Po chvíli trápení zapínám Robocopa.

Poté, co jsem už potřetí zemřel v Robocopovi, začínám brouzdat v katalogu her, které jsou na Didaktiku k dispozici. Když vidím, že si můžu zahrát klasickou střílečku R-Type, je to jasná volba. První věc, co mě na hře upoutává, je grafika. Zatímco Robocop byl celý černobílý, R-Type hraje barvami. Stylizace jasně inspirována dílem H. R. Gigera. Mimo jiné autor designu Vetřelce nadchne a nepustí. Můžu ji však obdivovat asi půl sekundy, než moje vesmírná loď exploduje. Nevadí, pokus číslo dva. Úspěšně se vyhnu střele, která mohla za moji předčasnou smrt a exploduji, protože jsem se dotknul hrany obrazovky. Nevadí, pokus číslo tři. R-Type je těžký. Ze všech her, co jsem dneska hrál, je suverénně nejobtížnější. Je to výzva, kterou má hráč chuť překonat. Strávím nad ní dobrou třičtvrtě hodinu. Každým pokusem se dostávám dál a dál, několikrát se dokonce dostanu k něčemu, co vypadá jako závěrečný boss úrovně. Ale vždycky mě sestřelí. Někdy jen selžou mé hráčské schopnosti, někdy mě rozptýlí dění v místnosti. Jedním z takových rozptýlení je, když jsem na plátně, kde se promítal obraz z Atari Falcon, viděl tu nejošklivější verzi Pac-mana v mém životě. Jmenuje se Pac Them a je bytostně odporný.

Najednou si všimnu, že mi zase zbývá poslední život. Dám do toho všechno. Obratně se vyhýbám každé střele a zničím každou loď, co se mi připlete do cesty. Závěrečný boss. Teď se ukáže, kdo z koho. Vystřelí, já uhýbám. Vystřelím já. Trefa, ale nestačí. Jedna rána, druhá rána. Celý se potím. Ruka s joystickem dostává křeč. Střílím. Trefa do černého, boss vybuchuje a já se můžu radovat. Vlastně nemůžu, okamžik po smrti bosse mě trefuje zbloudilý projektil řadového nepřítele. Umírám. Kašlu na to, alespoň se se svým skóre dostávám na šesté místo v žebříčku hráčů.

Měním počítače, protože je konečně volno u Commodoru 64. Už je na mě připravena hra Commando. Je to válečná střílečka v pohledu ze shora. Jsem voják a můj úkol je jediný — postupovat vpřed. V tom mi brání nekonečný zástup nepřátel. Jedna rána a může být po mě, stejně jako v R-Type. Opravdu adrenalinová zábava. Joystick na Commodoru funguje už mnohem lépe, přesto chvíli trvá, než se mi hra dostane do krve. Přesouvám se přes travnaté kopce, kolem nepřátelských krytů z pytlů s pískem, utíkám pod mostem, ze kterého mě bombardují granáty, a postupně se ze mě stává efektivní stroj na zabíjení. Nakonec se dostanu k velké zdi s dveřmi. Z těch se rychle stala moje nemesis. Pokaždé, když u nich stojím, se dveře otevřou a z nich se vyvalí vlna nepřátel, která mě rychle zbaví života. Snažím se ji několikrát překonat, vždycky neúspěšně. I přesto se mi podaří obsadit první místa v žebříčku hráčů, tak daleko jako já nikdo přede mnou neskončil. Zeď nakonec vítězí a já Commodore 64 opouštím.

Poslední počítač, který si vyzkouším je Atari 800 XE. Nejdříve do něj strkám disketu s hrou Gauntlet. Fantasy bludiště, jehož průchod mi komplikují hromady duchů, monster a další havěti. Proti mně, hrdinné valkýře, ale neměli šanci. Něco jiného je to bludiště, tam není obtížné se ztratit. Z prvních dvou úrovní se nějak vymotávám, ve třetí mi došel čas. O další bloudění nemám zájem. Změna diskety.

Na uklidnění od všech akčních her si dávám závody Lotus Esprit Turbo Challenge. Tuctová závodní hra — ovládám červené auto a musím předjet mých devatenáct bílých soupeřů. Občas do rivala narazím, jenže v takovém případě se od něj odrazím jako puk od mantinelu. Žádné další následky bouračka nemá. Jak už je zvykem, nejprve mi to moc nejde, a první dva závody dojedu na posledním místě. Nakonec hru překonám a další sérii závodů končím vždy na stupni vítězů. Bohužel nepřicházím na to, jak s autem zajet do servisu, takže mi v průběhu jednoho ze závodů dochází palivo. Nezbývá mi nic jiného, než pozorovat, jak mě devatenáct aut jedno za druhém předjíždějí.

Nejvyšší čas jít domů. Ale jestli mě dnešek v něčem utvrdil, tak v tom, že i staré hry mají pořád co nabídnou a jednou za čas by si je měl pustit každý hráč.