Komentář: Když není poptávka, není za každou cenu potřeba nabídka

Brno - Během několika posledních měsíců jsme mohli hned třikrát za sebou pozorovat, že se na pozice děkana a rektora Masarykovy univerzity hlásil pouze jeden kandidát. Jaký pohled na to mají členové Akademického senátu, kteří můžou, ale nemusí daného kandidáta zvolit? A vadí to vůbec něčemu?

V poslední době se na akademické půdě Masarykovy univerzity rozmáhá trend, který mně připadá při nejmenším zajímavý. Jde o nízký počet kandidátů na nejvyšší univerzitní pozice.

Tato vlna začala na konci listopadu minulého roku, kdy se na post děkana Právnické fakulty přihlásil jen jeden kandidát, Martin Škop, který svou pozici navíc obhajoval. Od členů Akademického senátu získal dvanáct z devatenácti hlasů. Začátkem letošního dubna na to navázal Martin Bareš. Post rektora obhájil se ziskem jednapadesáti hlasů z možných pětapadesáti. Ve stejný den byl v obhajobě pozice úspěšný i děkan Fakulty sociálních studií Stanislav Balík, který od senátu získal osm z jedenácti hlasů.

Pro to, aby byl kandidát na pozici rektora nebo děkana zvolený, musí získat hlas nadpoloviční většiny všech členů senátu. Senátoři mají tím pádem možnost daného uchazeče, i v případě, že je jediný, na vybraný post nezvolit. Pro všechny jsou také během oznámení kandidatury i volebního období zajištěny rovné podmínky. Přestože tedy za ideály demokracie považuji pluralitu názorů a možnost výběru z více kandidátů, nemám v tomto případě právo ani důvod mluvit o nedodržení demokratických principů.

Zajímá mě ale, jaký je důvod, že se něco takového v poslední době tak často děje, a jestli je to vůbec špatně. „Obecně víme, že akademikům se do vedoucích pozic moc nechce kvůli tomu, že jim bere čas na výuku a výzkum. Zároveň předpokládáme, že kdyby existovala zásadní nespokojenost s prací děkana či rektora, tak by se nějaký kandidát našel,“ vyjádřil se k tématu místopředseda studentské komory senátu Fakulty sociálních studií Martin Veselý.

Další pohled ukazuje předseda studentské komory Akademického senátu Daniel Jirků. „Já to upřímně nevidím moc jako problém. Akademické senáty drží v rukou nejen pravomoc jmenovací, ale i odvolací. Proto bych nehledal nutně problém ve volbách o jednom kandidátovi, ale zaměřoval se na kontrolování fungování akademických senátů, zdali náhodou nejsou takové volby třeba jen trafikami mezi přáteli,“ komentoval.

Problém v tom nevidí ani politolog Otto Eibl. „Konkurence je samozřejmě zdravá, ale pokud nikdo necítí potřebu zpochybňovat nastolený směr, nemá smysl kandidovat za každou cenu. Některé kroky mají větší setrvačnost a nemusely se ještě projevit. Může to sice značit i nezdravé prostředí, kde konkurence není vítaná a prospěšná, v toxické variantě bychom mohli mluvit třeba i o zastrašování oponentů. To ale nebude případ univerzity ani fakult,“ uvedl.

Obhajoba stávající pozice každopádně není na univerzitě nic neobvyklého. „Na Masarykově univerzitě je už delší dobu tradice, podle níž úspěšný děkan či rektor vede fakultu a univerzitu po dvě volební období. Kdyby se hlásil pouze jeden kandidát či kandidátka v případě volby nového vedení, vnímal bych to jako skutečně alarmující fakt,“ řekl člen Akademického senátu Ivan Foletti.

Členové senátu Právnické fakulty mají ale na danou věc o něco jiný názor. „Podle nás je to škoda. Když kandidát nemá žádnou konkurenci, nenutí ho to být lepší, snaživější, a dokonce může propadat pocitu, že vlastně dělá pro akademickou obec službu a oběť. Učitelé mají navíc stále méně času a chuti dělat cokoliv navíc. Je to částečně i u studentů, ale u učitelů je to podle nás silnější. Učitelská komora neměla potřebu se s kandidátem na děkana ani předem setkat,“ zmínil předseda studentské komory senátu Právnické fakulty Jan Tříska.

Přestože členové senátu nemají povinnost jediného kandidáta zvolit, můžou pociťovat určitý tlak a problémy, které by eventuálně mohly s takovým rozhodnutím přijít. „Pokud daný kandidát není vyloženě hrozba pro fungování fakulty, tak ho raději zvolíme. Jako senát musíme mít na paměti právě i neohrožení fungování fakulty, což by se při nezvolení a absenci jakékoliv ochoty jiných učitelů mohlo stát,“ okomentoval Tříska, jak nad volbou v případě, že se přihlásí pouze jeden kandidát, přemýšlí.

Napadá mě, jestli fakt, že se voleb účastní jen jeden kandidát nebrání eventuálnímu posouvání univerzity kupředu a případným změnám k lepšímu. „Pokud není na fakultách nebo univerzitě něco špatně, není důvod pro změnu vedení. Některé kroky mají přeci jen větší setrvačnost a nemusely se ještě projevit. Věřím, že pokud by se objevil nějaký problém, tak by ho univerzitní a fakultní veřejnost chtěla řešit a vyvinula by tlak na změnu. Navíc není úplně garantováno, že s novým vedením nutně přijde změna k lepšímu, nebo že se automaticky posuneme kupředu,“ argumentoval Eibl.

Podle mě je ale zdravá konkurence prospěšná. Stejný názor má i Tříska. „Může se stát, že je kandidát natolik kvalitní, že žádnou konkurenci nepotřebuje, a přesto maká na sto deset procent. Ale když nemá žádnou opozici, nikoho, komu by se měl zpovídat, tak zpohodlní, ať chce nebo ne,“ uvedl.

Přestože na mě tento způsob voleb působí trochu zvláštně, možná o to víc, když se opakuje několikrát za sebou, nemůžu říct, že by na něm bylo oficiálně něco špatně. Je přirozené, že když má člověk konkurenci, snaží se být neustále lepší, ale uznávám, že není potřeba hledat kandidáty za každou cenu. Musíme myslet na to, že by kvalita měla být nadřazena kvantitě.

Jako jeden z hlavních důvodů, proč se do voleb na nejvyšší posty hlásí tak malé množství lidí, se mi jeví to, že ze sebe akademičtí pracovníci nechtějí udělat byrokraty, kteří sedí od rána do večera v hromadě papírů a o provádění výzkumů a věcí, kterými by mohli udělat ze světa lepší místo, což byl během studia bezesporu sen většiny z nich, si mohou nechat zdát.

Změna, která by ale v tomto ohledu mohla pomoct, je podle Folettiho zkrácení doby funkčního období. „Fakulty a univerzity by se mohly dynamičtěji proměňovat. Zároveň by se z akademiků nemuseli stát profesionální funkcionáři, kteří se nemohou věnovat vědě a výuce. Například na univerzitě v Lausanne ve Švýcarsku jsou děkani a rektor voleni na dva roky maximálně na dvě období. Podle mě by to mohlo motivovat i akademiky, kteří o delší angažmá ve vedení nestojí, ale čtyři nebo dokonce dva roky, by byli ochotni univerzitě obětovat,“ objasnil svůj návrh.

Mně nezbývá než věřit, že nové vždycky neznamená lepší, a že členové senátu i volení akademici budou s mocí, která jim byla svěřena nakládat zodpovědně a svědomitě. A na nás všech potom je, abychom se nebáli ozvat v případě, že nám něco nepřijde v pořádku, protože otevřený dialog by měl být součástí univerzitního prostředí.