Více než polovina lidí na ulici je tam dobrovolně, říká bezdomovec

Brno - Bezdomovec Vlastimil Květinář žije na ulici již 25 let. Z osobních důvodů se nechtěl podělit o to, proč bez domova skončil. Přiznal však, že za to přebírá plnou zodpovědnost, a život na ulici ho mnoho naučil. Na téma správného jednání s lidmi, kteří nemají střechu nad hlavou, proběhla diskuse pořádaná organizací Práh Jižní Morava. Přednáška se konala v rámci 21. ročníku akce Měsíc bláznovství. Jak by se správně s lidmi bez domova mělo v praxi jednat? Jaké pomoci se jim dostává? Na to odpověděli pracovníci jednotlivých organizací, kteří s bezdomovci každý den pracují.

S problematikou lidí bez domova se můžeme setkat dnes a denně nejen v brněnských ulicích, na zastávkách a v parcích. To, co u nich běžně kolemjdoucí nevidí, je především důvod, proč se ocitli v této tíživé životní situaci a jakým způsobem na ulici ze dne na den přežívají. „Veřejnost nevidí to, jaký příběh za sebou daný člověk má. Je strašně snadné vidět bezdomovce a škatulkovat,“ řekla Tereza Chvojková, terénní pracovnice z organizace Práh Jižní Morava.

Její názor podpořil i David Daniel z neziskové organizace Mezi4stěny: „To, co lidé nevidí, jsou ta skutečná přátelství, láska a jak dokážou být tito lidé dobrosrdeční,“ říká Daniel.

Vlastimil Květinář však pracovníkům oponoval slovy: „Většina lidí, které já znám a jsou na ulici, se vůbec neumí chovat,“ svěřil se se svými zkušenostmi bezdomovec. ​

Mladí medici se snaží lidem bez domova poskytnout zdravotnickou pomoc, a to bez prokázání totožnosti. „Nejčastěji řešíme chronické rány. Ty jdou často ruku v ruce s tím, že jsou to lidé závislí na alkoholu, mají špatnou hygienu, a často nechají stav zajít do extrému, než k nám přijdou,“ vysvětlil David Šilhán, zástupce studentského spolku Medici na ulici. „Zdravotnický personál má občas předsudky vůči lidem bez domova. Bohužel se ukázalo, že někdy i oprávněně,“ dodal David. Vlastimil jeho slova potvrdil: „Velmi málo lidí na ulici si váží té pomoci. Mnohem víc, než polovina, jsou na pracovníky neslušní,“ vyprávěl.​

Květinář se s několika dalšími bezdomovci přátelí, ale o zbylé většině se vyjadřuje negativně. „Víc než polovina lidí, která je na ulici, je tam dobrovolně. Chtějí mít tu volnost a svobodu. Nechtějí pracovat, nebo si najít brigádu a mít starosti,“ popisuje Vlastimil. On sám pomoci, kterou organizace pomáhající bezdomovcům nabízejí využil a je za ní vděčný. „Pomohli mi s bydlením a snaží se mi pomáhat, jak jen mohou,“ řekl. „Nejlepší, co se v praxi může dít, je dlouhodobá podpora a spolupráce,“ sdělila Chvojková.​

Při práci s lidmi pomáhá každému sociálnímu pracovníkovi jiný přístup. „Pro mě má při práci s lidmi cenu ta blízkost. Každý vztah má hranice a je důležité, ty hranice najít a stanovit,“ vysvětlil svůj přístup Daniel. „Naše cílová skupina je specifická, proto je potřeba, aby měli pracovníci pro cílovou skupinu, se kterou pracují, pochopení. Úspěch stojí především na komunikaci jak týmu, tak klientů,“ řekla terénní pracovnice.​

I přesto, že je Vlastimil bez domova už pětadvacet let, cítí se být se svým životem smířený. „Nepotřebuji přijetí veřejnosti. Hlavní je, že jsem svoji osudovou chybu přijal já sám,“ přiznal. „Udělal jsem prostě chybu, kterou už nevrátím. Takový je život,“ uzavřel své vyprávění bezdomovec.