MDŽ: Akce kolektivu SdruŽeny upozornila na přetrvávající nerovnosti

Brno - Mezinárodní den žen je svátkem, který každoročně připomíná boj žen za rovnoprávnost. V části české společnosti se však stále drží pachuť oslav za minulého režimu. Karafiáty a veselice v práci ale mají s původní myšlenkou jen pramálo společného. Akci v původním duchu zorganizoval kolektiv Sdruženy ve spolupráci se Společností Jindřicha Chalupeckého. Akce MDŽ 2025: Vzájemnost, solidarita, intersekcionalita se konala 8. března ve formě procházky s proslovy o sociálních nerovnostech.

„Pro mě je MDŽ stále živý ‚svátek‘, připomínka stále trvajícího boje za rovná práva, a zároveň toho, jak se ten boj proměňoval – od usilování o volební právo, další občanská práva, až po současný intersekcionální pohled na nerovnosti,“ říká za kolektiv Anežka Michnová. Svátek žen byl poprvé slaven ve Spojených státech roku 1909. Z počátku souvisel s bojem za lepší pracovní podmínky dělnic a volební právo pro ženy. První evropské oslavy Mezinárodního dne žen se konaly dva roky poté. Za komunistického režimu, a především během normalizace, se v tuzemsku z tohoto svátku stalo jakési poplácání žen po zádech, že tak hezky zvládají úděl pracovnice i pečovatelky o domácnost. Ocenění žen bylo původně však spíš vedlejší myšlenkou.

Čeští muži mají o 18 procent vyšší platy než ženy. Se sexualizovaným násilím se u nás setkala více než polovina žen a každá pátá žena zažila znásilnění. Stále nebyla ratifikována Istanbulská úmluva. Neměli jsme jedinou prezidentku a ženy tvoří pouze čtvrtinu Poslanecké sněmovny. Dalo by se pokračovat dále, ale i tato data ukazují, že boj za genderovou rovnost ještě zdaleka není u konce. Jeho vývoj navíc vůbec nemusí být lineární. Komunita SdruŽeny se v rámci programu k letošnímu MDŽ rozhodla zaměřit na společenské nerovnosti obecně. „Chceme upozornit na přetrvávající nerovnosti a zároveň na vzestup nenávisti a násilí vůči marginalizovaným skupinám,“ uvedla Michnová.

Před Káznicí se pod stíny stromů pomalu scházejí lidé, v košících leží papírové květiny. První zastavení procházky je právě v ulici Hvězdová poblíž bývalého vězení. Krátce po jedné hodině prostranstvím zní: „Nespojuje nás touha po moci a zisku, ale solidarita.“ Úderné větě předcházelo představení kolektivu SdruŽeny a programu dnešní procházky. Poté mikrofon putuje k Veronice Barešové z právnické organizace In IUSTITIA, která se zabývá předsudečným násilím. Zdůrazňuje nebezpečí retraumatizace obětí a zmiňuje, že: „Předsudečné násilí má hluboké dopady nejen na jednotlivce, ale na celou společnost.“

Poté se průvod vydává do parku Koliště. Vede nás duhový deštník, okolo kterého poletují střapce ušité z rozmanitých útržků látek. Na nich jsou napsána různá hesla, například „Solidarita“, „Moje volba“ a „Sexismus není přijatelný kdykoliv a kdekoliv“. Zastavujeme se nedaleko budovy, kde sídlí odbor sociální péče. Studentka Ester Lazoková mluví o programu Gendalos, který podporuje mladou romskou generaci ve vzdělávání. „V současnosti vidíme velké třídní nerovnosti, nerovnosti v přístupu ke zdrojům a příležitostem. Česká společnost je přesvědčena, že je rovnostářská, ale ve skutečnosti se nůžky mezi chudými a bohatými rozevírají čím dál víc,“ míní Michnová. Odtamtud jdeme přes Moravské náměstí. Chytám jeden ze střapců deštníku. Nápis „Vzájemné pochopení a pomoc tvoří komunitu“ zdobí průhlednou žlutou látku.

Třetí zastavení je u rektorátu Masarykovy univerzity, kde se potkáváme s jedním z členů studentského uskupení Proti dehumanizaci. Mluví o přístupu k Izraeli a Palestině nejen na univerzitní půdě a zdůrazňuje důležitost neselektivního práva. „Síla vyhrává, lidskost chřadne,“ říká jako odkaz na současné celosvětové dění. Odtamtud se přes náměstí Svobody vydáváme k Dominikánskému náměstí. Po cestě některé dobrovolnice a dobrovolníci rozdávají kolemjdoucím papírové květiny, které jsou popsány informacemi o akci a genderových nerovnostech.

U Magistrátu města Brna na nás čeká sociální pracovník Jan Milota, který působí v neziskové organizaci IQ Roma servis. Mluví o bytové nouzi a přístupu k bydlení ukrajinských a romských rodin. „Moc se mi líbí, že zazněla povídání o velmi různorodých tématech. Mezinárodní den žen je k tomu skvělou příležitostí,“ hodnotí návštěvnice Anna Šabatová.

Odtamtud se přesouváme na poslední zastavení dnešní procházky, do prostoru jménem Distillery. Ten byl dříve, jak už název napovídá, lihovarem. V klidném vnitrobloku kurátorka Tereza Jindrová uvádí výstavu rakouské umělkyně Ines Doujak s názvem Semínka. Ve strohé místnosti se nachází sbírka téměř 400 druhů různých přírodních materiálů, které autorka propojuje s významnými ženami dějin a nahlíží témata kolonialismu, patriarchátu a nerovného přístupu ke zdrojům. Připomíná příběhy galicijské biochemičky, patronky chudých z Brazílie i královny banditů. Ženy, která nikdy nežila. Ženy, která viděla mnoho ze života. Tuto pozoruhodnou výstavu mohou zájemci a zájemkyně navštívit do 6. dubna.