Ztracenné. Kniha, kvůli které končí mnohá manželství

Brno - Na podzim minulého roku sepsaly tři kamarádky společnou knihu naplněnou padesáti pěti příběhy. Táňa Brodská s většinou z nich přišla, Michelle Losekoot je zaznamenala, a Petra Bartoňková k nim vytvořila ilustrace. Tři ženy, které se potkaly náhodou. Každá z jiného světa, a i přes to našly společnou řeč. Autorského čtení z knihy Ztracenné se na Mezinárodní den žen dočkali posluchači v Brně.

Uzavřená místnost v brněnské kavárně Trojka se v páteční večer plní ženami. Přišly si poslechnout vybrané pasáže knihy Ztracenné, které v následujících hodinách přečtou její autorky Michelle Losekoot a Táňa Brodská. Je Mezinárodní den žen, a každá z divaček má s sebou alespoň jednu přítelkyni, se kterou si ještě před začátkem programu stihne vyměnit několik vět. V prostoru se hlasy mění v bzukot včel.

Po příchodu autorek včely utichnou. Obě ženy jsou viditelně dojaté. „Myslely jsme, že si tu sedneme ve třech a dáme si gin tonik, takže věřte, že jsme takový počet nečekaly. Moc děkujeme,“ otevírá program svými slovy Losekoot. V první řadě sedí muž. Jediný v místnosti. Táňa Brodská neskrývá údiv, ale zároveň mu skládá poklonu.

Michelle Lasekoot začíná rovnou čtením úvodu knihy, který nastiňuje proces psaní od prvotního nápadu, který vznikl na verandě u Táni Brodské doma v Orlických horách. Je vidět, že jde o její osobní výtisk. Rohy jsou zohýbané, stránky se vlní. Často je její předčítání přerušeno lehkými posměšky nebo rovnou nekontrolovatelnými výbuchy smíchu. Kniha je psaná s lehkostí a humorem. Zároveň ale dává prostor pro silná a tíživá témata mnohých žen.

Po přečtení kapitoly Hodní lidé zůstává publikum v tichosti. Příběh má pro posluchače příliš silný konec. Brodská do ticha rozkládá pečlivě složený papír a začíná předčítat zprávu, která jí přišla od neznámého muže poté, co knihu dočetl. Autorka dopis komentuje slovy: „Muži vidí svou ženu s naší knihou, jak třeba brečí, najednou se směje a nemůže se zkrátka od čtení odtrhnout. Potom si ji tajně někdy vezmou, aby zjistili, co se to děje. Přečtou si ji a potom nám píšou své pocity, ale těm manželkám to třeba ani neřeknou.“

Kniha tedy není pouze pro ženy, stejně silně zasáhne i muže. „Je to kniha pro všechny lidi a každý si v tom může něco najít,“ míní čtenářka Lenka Caley, která si přišla nejen poslechnout autorské čtení, ale taky si nechala knihu v pauze od obou autorek podepsat. „Přesto, že se příběhy v knize dotýkají hodně emocí a zážitků, které můžou být těžké, tak na čtení vzpomínám jako na radostné. Kniha vás naprosto pohltí. Příběhy jsou krátké, ale tak vás to chytí, že čtete jeden za druhým a potom zjistíte, že máte půlku knížky přečtenou,“ vzpomíná na čtení Ztracenných Caley.

Po pauze, během které se vyprodaly všechny kusy knih, které s sebou autorky přivezly, předčítá Brodská ještě poslední úryvek na přání jedné z divaček. Drží v rukách barevnou knihu, která se pyšní nejen kvalitním obsahem, ale i nádherným žlutým přebalem. Autorkou všech ilustrací v knize je Petra Bartoňková, která vystupuje pod svým uměleckým jménem Petruccya. „Byla to pro mě kontinuální ruční terapie. Musela jsem to celé několikrát přečíst, než jsem našla formu, kterou ta kniha bude mít. Se mnou ty příběhy hodně vnitřně rezonují,“ říká s úsměvem na tváři.

Tak velký úspěch, jaký Ztracenné mají, si autorky nejspíš nepředstavovaly. „Několikrát jsem si v tom procesu uvědomila, že nevím, proč to sepisujeme do knihy. Já ty příběhy umím předávat v osobním dosahu. Byly jsme hodně opatrné, abychom v knize nedávaly žádné rady, nedej bože nevyžádané. Vím, že úlevu přináší už jen to, že se ty věci pojmenují. Větší ambici jsem neměla. Jsem upřímně překvapená, jaký to má dosah a co to dělá,“ reaguje Brodská na úspěch své knihy. Prodalo se celkem dvanáct a půl tisíce kusů. Počátečním cílem byly dva tisíce. „Pořád se cítím ambivalentně, když nám přijdou e-maily ohledně toho, že někdo díky knize odešel z práce nebo se rozvedl,“ dodává k dosahu knihy Losekoot.

V samém závěru akce je atmosféra uvolněná. Na stolech stojí dopité hrnky čajů a prázdné sklenice od piv. Na tvářích zbylých posluchaček jsou znatelné úsměvy. Debata se stáčí k osobním tématům, a dokonce i k negativní recenzi Michala Viewegha, kterou o knize Ztracenné publikoval. „Já bych taky byla v nepohodě, kdyby mi knižní trh začali zavalovat samovydavatelé, ezo literatura a o moje poctivé třicet let kované řemeslo by nebyl takový zájem. Asi bych taky byla nervózní,“ říká ke kritice Losekoot.

Na konci večera se autorky s publikem loučí příběhem Táni Brodské o hromadné demolici. Poučení z povídky si domů odnáší bezmála padesát žen, které jsou, možná, stejně jako autorky ztracené, ale žádné z nich to nevadí.