Moje obavy byly zbytečné, říká nevidomý student

Brno - Na Masarykově univerzitě studují i nevidomí, neslyšící nebo tělesně hendikepovaní lidé. Těmto studentům se specifickými nároky pomáhá Středisko Teiresiás. Jedním ze studujících, který jejich služeb využívá, je i Maximilián Kutliak. Max pochází ze Slovenska, má rád hudbu, sám dokonce chodí zpívat do sboru. Taky rád čte například Tolkiena, poslouchá podcasty a chodí do přírody. Na Masarykově univerzitě studuje kombinaci oborů politologie a žurnalistiky. Je však nevidomý, od dětství mu zrak funguje jen asi z dvaceti procent. Vše, co vidí, jsou barvy a větší předměty.

Proč sis vybral zrovna kombinaci politologie a žurnalistiky?

Já jsem původně chtěl jít do Bratislavy na Univerzitu Komenského. Tam jsem si dal jenom žurnalistiku, ale zjistil jsem, že v Brně se dají obory kombinovat. Politologie mě vždycky zajímala, zajímalo mě politické dění. Zároveň mě bavilo vyjadřovat svoje názory, a to hlavně písemně. A tak jsem si řekl, že tato kombinace by pro mě mohla být užitečná. A když se to tady na Masarykově univerzitě dá skloubit, moje volba byla jasná.

Jaký byl příchod do nové školy a na nové místo?

Ze začátku to bylo samozřejmě velmi náročné. Měl jsem strach a úzkosti z toho, jak to budu zvládat, jestli to vůbec budu zvládat, jestli se mi bude dařit, a jak tady zvládnu fungovat. Musím však říct, že nakonec se tyhle obavy ukázaly jako neopodstatněné. Univerzita má neuvěřitelně skvělé podmínky a zázemí pro nevidící a celkově i pro jinak znevýhodněné studenty. Mají tu středisko Teiresiás, kde pomáhají studentům, kteří mají nějaké specifické potřeby. Hned jak jsem přišel, začali mě například učit, jak se orientovat po Brně. To znamená škola, koleje, jídelna, zastávky a podobné věci. To mě naučili okamžitě, a proto jsem tu orientaci tak dobře zvládal.

Jak zvládáš číst literaturu?

S tím mi také pomáhají v Teiresiásu. Literaturu mi připravují. To znamená, že když je text v knížkách nebo ve formátu PDF, předělají mi je do Wordu nebo jiného formátu, který je pro mě přístupný. Zároveň to udělají tak, aby tam nebyly obrázky, grafy anebo nějaké nesrovnalosti. Takže literaturu dostanu v čistě textové podobě a potom vše čtu pomocí programu „čtečka obrazovky“. Mám ji v notebooku i v telefonu a můžu pomocí ní číst i psát, brouzdat po internetu, prostě dělat spoustu věcí. Akorát fotky a videa program popsat neumí.

Je pro tebe náročné se po škole pohybovat mezi tolika lidmi?

Je opravdu náročné pohybovat se  po chodbě, kde je spousta lidí. Není to ale takové, jako to bylo na gymplu. Tam jsem taky chodil mezi vidící děti a bylo to mnohem těžší. Přišlo mi, že byly mnohem méně ohleduplné, pohybovaly se  rychleji a mám pocit, že i ty chodby byly plnější. Tady je to taky občas těžké. Jsou časy, kdy je tu hromada lidí, kteří chodí po škole a je potřeba, abych si fakt dával pozor. Lidi taky často stojí na chodbách, povídají si a já se je pak musím snažit nějakým způsobem obejít . Tím je teda nevyzývám k tomu, aby s tím přestali. Je to vlastně přirozené a je to v pohodě. Akorát pro mě to pak znamená, že musím jít pomalu a pokusit se mezi nimi proplést a probourat si cestu. Většinou si mě však lidi všímají a uhnou mi sami. Ale samozřejmě bych uvítal, kdyby jich občas bylo méně. To je pravda.

Když člověk třeba právě na fakultě potká někoho nevidomého, má mu nabídnout, že ho třeba doprovodí nebo nějak jinak pomůže?

Osobně jsem nejradši, když mě někdo potká a má pocit, že potřebuji pomoc, tak že ke mně přijde, osloví mě nebo mi dá najevo, že přichází, a zeptá se, jestli nepotřebuji pomoct. Můžu odpovědět, že jsem se ztratil a potřeboval bych pomoct dostat se tam a tam, ale taky můžu říct, že je to v pohodě a jen na někoho čekám. Prostě podle toho, co ten nevidící potřebuje. Těch možností je spousta, ale nejideálnější je asi přijít, oslovit ho a zeptat se, jestli chce nějak pomoct.