Neustále se snažíme vymýšlet něco navíc, říká ředitel festivalu BRNO16

Brno - Brno16 je festival krátkých filmů, který se v Brně koná bez přestávky již od roku 1960. Letošní ročník je šedesátý třetí a koná se od středy 12. října do neděle 16. října v kinech Art a Cit. Návštěvníci zde v deseti blocích mohou zhlédnout krátké filmy z celého světa. Kromě filmů se mohou zúčastnit i doprovodného programu, který nabízí například workshopy nebo výstavy. Ředitelem festivalu je vedoucí kina Art Milan Šimánek.

Co lidi na festival táhne i po 63 letech?

Popravdě nevím. Já jsem na šestnáctku nikdy jako divák nechodil. Sám jsem se začal účastnit až jako organizátor. Do té doby jsem vlastně festival neznal. Osobně m

ě fascinuje, že to divákům pořád přijde zajímavé. Mě krátké filmy zajímaly, ale chodil jsem na ně například v rámci festivalu v Karlových Varech. Ten formát krátkého filmu do sebe ale určitě něco má. Určitou roli jistě hraje i to, že v Brně není moc mezinárodních festivalů, jsme i jediný filmový festival. Teď přišel ještě Serial Killer, ale to není akce, se kterou by to šlo srovnávat. Lidi, kteří sem chodí, říkají, že je to baví a přijdou zas. Nevím, proč jim to chutná, ale jsem za to rád.

A z pozice organizátora je to pro vás snazší, protože se můžete držet předchozích ročníků anebo naopak je těžké je překonat?

Je to čím dál horší, protože se snažíme neustále vymýšlet něco navíc. Pořád si to komplikujeme. Snažíme se zaběhlé věci zkvalitňovat a zároveň přinášet nové věci. Příprava celého festivalu ale zaběhnutá není. Některé věci se stávají zaběhnutějšími, ale člověk se k tomu pak vrátí a chce to zase udělat trošku příjemnější, zajímavější, profesionálnější. Takže si neustále přidáváme práci, jak už to člověk dělá víc let, tak si to bere víc a víc k srdci a nestává se z toho rutina.

Kolik lidí se na přípravě podílí?

Mnohem méně, než by mělo. Skalní tým BRNA16 je zázemí kina Art. Takže je to kancelář kina, naši technici, promítač, pokladní, kteří na festivalu odvedou hodně práce a odnesou to hodně na svých bedrech. Připravujeme i naprostou většinu produkce a dramaturgie. Máme pár externistů. Například na propagaci nebo třeba Ondru Pavlíka na přípravu československé šestnáctky. A taky zaběhlé externisty na koordinaci dobrovolníků. Dlouhodobě spolupracujeme i s Gamer Pie, kteří s námi připravují videoherní program. Nemáme ale žádný velký festivalový tým. Jsem ředitel festivalu, který za hodinu začíná, a já dávám dohromady zahajovací večer a řešíme, jak se označí tabulka, takže asi tak.

A jak dlouho to trvá všechno připravit?

Moc dlouho. Moje partnerka to nesnáší. Celkově všechny naše partnerky a partneři to nesnáší. Zabírá nám to víc času, než by mělo. Ke kinu Art přistupujeme stejně jako k festivalu a taky z toho nemáme rutiny. Neustále se i tady snažíme něco zlepšovat. Jak se to nabalí a spojí s přípravou festivalu, tak to zabírá neuvěřitelně moc času, vlastně všechen.

Loňský ročník měl podtitul Uprostřed ničeho. Proč letošní ročník nic takového nemá?

V podstatě to byla hlavně marketingová záležitost. Dostali jsme i nepěknou zpětnou vazbu. Občas to svádělo k tomu, že si lidé mysleli, že se podtitul týká i filmů, což netýkal. Snažili jsme se podle něj plnit doprovodný program, ale museli jsme pořád vysvětlovat, že filmů se nijak nedotýká. Navíc je svět natolik dynamický, že kdybyste si loni v říjnu vymysleli nějaké téma, tak letos bude naprosto irelevantní.

První ročník během pandemie byl online, loni se festival už vrátil zpátky do kina. Podepsalo se to na návštěvnosti?

Samozřejmě, že návštěvnost byla v kinech celkově nižší. Ale festival musím pochválit. Naše návštěvnost byla lepší než u ostatních akcí, které probíhaly v podobnou dobu. Když jsme ukazovali naše čísla, ostatní organizátoři záviděli. Návštěvnost se teda snížila, ale nebyla vůbec špatná. Byla vlastně docela dobrá. Měli jsme i pár zahraničních hostů. Takže nemám pocit, že by loňská šestnáctka byla nějak výrazně pandemická.

Na stránkách píšete, že se na festival hlásí i víc než tisíc filmů. Ale na festival se jich nedostane ani padesát, letos je to například jednačtyřicet filmů. Jak je vybíráte?

S kolegyní Janou Glocarovou a kolegou Milošem Henkrichem se na to vrhneme. Pak se tím prodíráme, strašně to nenávidíme a uděláme nějaký předvýběr, který si nasdílíme. Ještě se v procesu pohádáme a nakonec z toho vznikne těch jednačtyřicet snímků, na kterých se společně shodneme.

Vítěze pak už vybírá porota složená z filmařů. Jak vybíráte porotu?

Oslovujeme různé lidi. Jsou mezi nimi filmaři, kteří tady sami s filmy soutěžili, zástupci různých institucí, se kterými spolupracujeme, nebo partnerských festivalů. Jsou tu i zástupci distribučních platforem nebo si necháme někoho doporučit. Tím se naše síť kontaktů rozrůstá. Se spoustou porotců si rozumíme a těšíme se na další naše setkání.

Kromě poroty mohou filmy hodnotit i diváci. Jak to probíhá?

To se týká mezinárodní soutěže. Vždy když jdou lidi na film, dostanou u vstupu papír. Na něm pak utrhnou film, který se jim líbí nejvíc, a hodí do bedničky u východu. Takže asi tím nejlepším způsobem, jak z lidí dostat hlas. Všechny ceny včetně té divácké jsou finančně honorovány, takže má smysl ty hlasy házet.

Festival už běží šedesát tři let a diváci pořád mají zájem. Dáváte festivalu do budoucna minimálně taky tolik času?

Když se toho někdo ujme, tak určitě. Ať to klidně běží navždy.