Diváky letos táhne kritika kapitalismu, říká produkční Jednoho světa Sára Houzarová

V čem je pro vás brněnský Jeden svět nejvíc specifický?

Brněnský Jeden svět je specifický svou velikostí. Po pražském jsme druhý největší. Osobně jej vnímám primárně jako filmovou přehlídku, která má ovšem silný přesah. Festival se kromě filmů snažíme obohatit diskuzemi se zajímavými hosty a hostkami, kteří divákům pomáhají zasadit témata do širšího kontextu.

Jaká jsou první čísla letošního ročníku v Brně? Odpovídá návštěvnost vašim očekáváním?

S návštěvností jsme spokojeni, i když u projekcí pro veřejnost evidujeme oproti loňskému roku mírný pokles. Radost nám dělají zejména školní projekce, které letos navštívily přes čtyři a půl tisíce studujících. Uvědomujeme si, že současná napjatá politická situace ve světě může způsobovat určitou únavu. Lidé si někdy potřebují od náročných témat odpočinout, což se na návštěvnosti večerních filmů může odrazit. Filmy, které vybíráme, přinášejí silná a náročná témata.

Když se ohlédnete za posledními ročníky, vidíte u publika nějaký trend?

Sledujeme, že diváci v Brně hodně reagují na silná geopolitická témata. Letos jsme zase zaznamenali vysoký zájem o filmy věnující se kritice a dopadům kapitalismu. Naopak se zdá, že určitá únava panuje okolo ekologických témat. Filmy s tématikou ochrany klimatu a životního prostředí v poslední době lákají publikum o něco méně.

Máte už teď zpětnou vazbu, které z nových brněnských lokací se osvědčily nejlépe?

Letošní ročník přinesl výraznou obměnu promítacích míst. Vedle Kina Art a Lucerny jsme festival zahajovali opět v klubu První patro a přidali tři nová místa - nově zrekonstruovaný Co.labs, Vilu Löw-Beer a po delší pauze i Klub Leitnerova. Detailní zpětnou vazbu od diváků teprve sbíráme, ale za sebe mohu říct, že každé místo vneslo do festivalu jinou, specifickou atmosféru a technicky i prostorově nás velmi potěšilo.

Jak moc je vlastně brněnská buňka autonomní? Co musíte koordinovat a v čem máte naopak volnou ruku?

Fungujeme na podobném principu jako ostatní regiony. Z pražského ústředí čerpáme hlavně know-how, manuály a samozřejmě práva k filmům. Naše autonomie spočívá především v lokální dramaturgii – sami si vybíráme hosty do debat a kompletně tvoříme doprovodný program.

Práce na festivalu trvá v podstatě celý rok. Jak se toto nasazení podepisuje na vaší osobní stabilitě?

Moje intenzivní práce v produkci začala zhruba v polovině října. Zpočátku jde o drobné úkoly, ale s blížícím se termínem festivalu náročnost i objem práce logicky prudce rostou. Je to vyčerpávající proces, který vyžaduje plné nasazení, a dopady na osobní volno jsou v této fázi značné.

Vnímáte už nyní z pozice produkční dopady personálních změn na Ministerstvu kultury pod vedením Oty Klempíře, například v oblasti komunikace grantů?

Tuto otázku řeší primárně pražské centrum, které komunikuje na celostátní úrovni. Nicméně vnímáme, že jakékoli systémové změny v resortu kultury mohou být do budoucna hrozbou i pro nás v regionech, zejména pokud by se změnila pravidla financování či administrativní náročnost grantů.

Jeden svět dlouhodobě prosazuje přístupnost pro všechny. Daří se vám v Brně tato „catch-all“ strategie? A jaká produkční specifika to v praxi přináší?

Snažíme se být maximálně inkluzivní. Používáme piktogramy pro snadnou orientaci, snažíme se o bezbariárová projekční místa a máme naši stálou tlumočnici do českého znakového jazyka. Celý náš tým absolvoval školení k přístupnosti.

Díky spolupráci se střediskem Teiresiás zajišťujeme potřebnou techniku pro specializované projekce s audiopopisem, který umožňuje těžce zrakově postiženým lépe pochopit děj audiovizuálního díla prostřednictvím krátkých komentářů. Letos jsme nabídli debaty v angličtině a podruhé jsme realizovali živý audiopopis, konkrétně u filmu Otec. Ohlasy byly velmi pozitivní, a proto v tom hodláme v příštím ročníku pokračovat.

Která cílová skupina je pro vás nejtvrdší oříšek a jak se ji snažíte do kin dostat?

Největší výzvou je pro nás dlouhodobě studentstvo. V Brně se toho děje tolik, že je často obtížné ho ve změti všech akcí do kinosálu dostat.

Poslední roky chceme být přístupní také rodinám, kterým se snažíme návštěvu kina co nejvíce usnadnit. Letos jsme pro ně připravili například Rodinnou neděli v klubu Leitnerova, odpolední projekce mamatata a u některých projekcí jsme zajišťovali hlídání v dětském koutku, aby si rodiče mohli film v klidu užít.

V čem vidíte pro festival největší specifikum brněnského prostředí ve srovnání s Prahou?

Hlavní rozdíl vidím v infrastruktuře. Brno nemá tolik kinosálů jako Praha, takže je pro nás technicky i personálně náročné hledání projekčních míst. Kromě zavedených kin se musíme často adaptovat i do prostředí, která nejsou primárně kinosály. Letos to byl třeba klub, vila nebo kulturní centrum. Tam dovážíme vlastní techniku a vybavení.

Festival skončil. Co teď? Máte prostor na pauzu, nebo už teď musíte řešit granty na příští rok?

Teď nás čeká zasloužený, ale krátký oddych. Jakmile nabereme síly, čekají nás evaluace – jak v rámci brněnského týmu, tak společně s Prahou, abychom si předali zkušenosti a zpětnou vazbu z ostatních regionů. Prakticky hned poté ale naskakujeme do příprav dalšího ročníku.