Brněnští dobrovolníci vaří bezdomovcům už přes dvacet let

Brno – „Ahoj, taky jdete vařit?“ přivítá nás mezi dveřmi postarší žena a dřív, než stačíme s přítelem odpovědět, už zase mizí někam dovnitř do bytu. Není času nazbyt, hodiny ukazují něco po jedenácté, což je nejvyšší čas začít krájet zeleninu na oběd. Proč tak spěchat kvůli obědu? Protože dnes na nás čeká přibližně třicet nejhladovějších krků v celém Brně! Je sobota, a to pro brněnské hnutí Food not Bombs znamená jediné – nakrmit z vlastních prostředků lidi bez domova, ve špatné finanční situaci, bezmocné a nebo prostě ty, kdo mají hlad a pro jídlo si přijdou.

Food not Bombs je celosvětové hnutí, které vzniklo už v osmdesátých letech minulého století v Bostonu v USA. Hlavní myšlenka celého hnutí spočívá v poukázání na absurditu financování světového zbrojení, mezitím co by dané peníze mohly být využity na ukončení světového hladu. Poukazují na to, že nejen v zemích třetího světa, ale i v průmyslově rozvinutých zemích přibývá lidí bez přístupu k potravinám a bydlení. Nyní existuje jen v Česku šestnáct oficiálních dobrovolnických skupinek rozdávajících jídlo potřebným. Skupinky nemají žádné vedení, organizátory ani členy. Členem je každý, kdo se rozhodne věnovat svůj čas vaření a rozdávání jídla potřebným, aniž by za to čekal jakoukoliv odměnu. My jsme se tento týden rozhodli navštívit brněnskou skupinku Food not Bombs, která působí už více než dvacet let a proniknout tak do světa solidárního vaření.

Přestože podle rozpisu na facebookové skupině měla celá sobotní akce začít v jedenáct a my měli jen několikaminutové zpoždění, v kuchyni už bylo vaření v plném proudu. Rychle se seznamujeme s ostatními i s chodem celého procesu a bez dlouhého otálení beru škrabku, přítel nůž a vrháme se do práce. Nejdříve se nakrájí připravená zelenina a dá se vařit. Pak se přesuneme jídlo rozdávat, a nakonec se vrátíme zpět na úklid. Brněnská skupinka Food not Bombs je úzce spojena se sociálně ekologickým hnutím Nesehnutí. Není tak divu, že se vaří v prostorách, které patří právě Nesehnutí. Také proto je nutné po sobě na závěr pečlivě uklidit.

Dnes nás přišlo vařit sedm, ale dva musí odejít dříve a na rozdávání nás tak zbude jenom pět, což je ale pořád velmi solidní počet. „Občas se nám stane, že přijdou na rozdávání jen dva lidi. Nemůžu to mít nikomu za zlý, děláme to všichni dobrovolně ve svém volném čase. Jen teda pak narychlo musíme shánět další ruce,“ popisuje pravidelné problémy dlouhodobý člen hnutí Vladimír.

„Popelnice moc štědrý nebyly koukám,“ komentuje dobrovolnice Zuzka zeleninu, kterou dnes zpracováváme. Hromada brambor, několik cibulek, žalostná hromádka petržele a pár krabiček borůvek prolezlých plísní. Hnutí Food not Bombs není nikým sponzorované a snaží se mimo jiné upozornit na množství potravin, které je dennodenně vyhazováno, mezitím co někteří lidé nemají na jídlo. Právě proto se naprostá většina vařeného jídla skládá ze zeleniny, která se během týdne našla v popelnicích. Občas toho ale bohužel není dost, proto se musí improvizovat. V železné zásobě kuchyňky leží několik balení těstovin a dnešní hlavní šéfkuchař Vladimír se rozhodl zajít nakoupit cibuli. Plán je jasný – dnes se vaří granadír. Nebo aspoň jeho upravená verze.

Pokud ale něčeho máme opravdu dost, je to pečivo, hlavně chleby. „Tahle bedna je plná prošlých chlebů z Alberta a tady tyhle tašky je potřeba roztřídit na sladký a slaný,“ ukazuje další dobrovolnice Mína na tři pytle plné pečiva. Nechce se mi ani věřit, že tohle všechno by se jinak mělo vyhodit. Chleby vypadají úplně v pořádku, datum spotřeby je jen den staré, v obchodě by se však již prodávat nemohlo. Kromě pečiva z některých supermarketů darují do Food not Bombs pečivo i některé brněnské pekárny. Nemusí se tak starat o likvidaci a zároveň přispívají na dobrou věc.

V kuchyni to jde už ráz na ráz. Oškrábou se brambory, nakrájí zelenina, pobrečí se nad cibulí a vše se dá vařit. Hotové jídlo se přeleje do čtyřicetilitrové várnice. Mezitím si stihnu popovídat se všemi, co se dnes rozhodli obětovat volnou sobotu. „Já jsem chodila vařit už dřív, za kovidu, když jsme museli dodržovat všemožný hygienický předpisy. Každýmu se předem naplnila zavařovací sklenice jídlem a pytlík s pečivem a na místě už se jen rozdávalo. I za lockdownu měli lidi hlad, možná ještě větší než normálně. Pro jídlo si tak došlo klidně šedesát lidí. Nesměli jsme se ale moc scházet, takže všechno muselo být velmi rychlé,“ vzpomíná Zuzka.

Po tom, co uděláme společnou ochutnávku našeho finálního díla už je potřeba snést jídlo z bytu na ulici, naskládat vše na kárku a vydat se k prázdné stodole u Mendelova náměstí, kde se jídlo rozdává. Já jsem měla tu čest kárku tlačit před sebou, a přestože jsem chvíli myslela, že celá várnice i s pečivem skončí vyklopená uprostřed silnice, dorazili jsme na místo v pořádku.

Před zamknutým prostorem, který hnutí Food not Bombs využívá na rozdávání jídla, už na nás čekají nastoupení hladovci a s nadšením nás vítají. Odhadem tak dvacet, možná třicet lidí a někteří si dokonce přivedli i své čtyřnohé kamarády a já se jen modlím, aby ve várnici bylo dost jídla pro každého.

Vladimír odemkne vrata a já s kárkou zmizím do velké místnosti s židlemi a stoly. Na výdej připravujeme postupně hlavní jídlo, příbor, pečivo a na závěr několik banánů a zázvorový čaj. S přítelem jsme se chopili nabírání a rozdávání hlavního jídla, což bylo to nejlepší, co jsme jako nováčci mohli udělat. Jakmile jsme dali pokyn, do místnosti se nahrnuli bezdomovci, sociálně slabší, mladí, staří ale především hladoví lidé. Právě protože rozdáváme hlavní jídlo sklízíme nejvíce pochval a díků.

Copak jste nám dneska udělali dobrého? Já vás obdivuji, že pro nás vaříte. Slečno, neostýchejte se a přidejte mi ještě trošku. Už jsou všichni najedeni? Já bych si totiž ráda přidala. Dáte mi ještě tady do sklenice pro Libušku? Donesl jsem pro vás sklenice, co jsem našel! Mně vůbec nevadí, že vaříte bez masa. Stejně to máte vždycky nejlepší!

Po půlhodince seškrabávám ze dna poslední zbytky granadíru do sklenice pánovi, kterého podezírám, že si přišel přidat už potřetí. „Já si nemůžu pomoct, moc mi to chutná. Vy jste všichni vysokoškoláci? Taky jsem dřív chodil vařit pro Food not Bombs a koukněte na mě teď. Stojím na druhý straně. Tim vás nechci strašit, to jen že dneska na ulici může skončit opravdu každý,“ vypráví nám pán.

Až teď mi opravdu dojde, že všichni ti lidé, co si spolu teď spokojeně pochutnávají, pravděpodobně nemají teplé jídlo každý den. Možná je právě tohle jejich jediné teplé jídlo za celý týden. Kouknu se na stůl, kde u sebe sedí čtyři staré dámy. Vím, že je neslušné odhadovat u žen věk, ale dámám může být okolo osmdesáti let, ne-li víc. Takové, které bez váhání pustíte sednout v autobuse. Zajímá mě, jestli se o ně někdo stará, nebo jestli jsou opravdu na všechno samy. V tu chvíli bych jim nejraději vařila každý den, kdyby to šlo.