Proč bychom se netěšili, když nám stát slevu dal

Nebyl to apríl. Prvního dubna se opravdu snížila sleva na jízdném pro žáky, studenty a seniory nad 65 let o pětadvacet procent. Nově tak bude lístek „jen“ za polovic a z úst některých studentů v mém okolí hned slyším nesouhlasné názory a komentáře. Nejčastěji si stěžují, že už tak mají problém vyžít s měsíčním rozpočtem a zdvojnásobení výdajů za dopravu je proto ještě více omezuje.

Tito lidé by si ale měli uvědomit, že sleva není samozřejmost. Starší kolegové, kteří ještě před několika lety jezdili za plnotučný čtyřnásobek, jim to určitě potvrdí. Četl jsem názor, že „stát by určitě mohl najít lepší místa, kde škrtat, než šetřit na lidech“. Ale možná by stálo za to se na věc podívat z druhé strany a zjistili bychom, že jsme to poslední roky byli my, studenti, kdo šetřil na státu. Peníze jsou zkrátka po covidové, a nyní ukrajinské, krizi potřeba jinde. Navíc si myslím, že to s tím naším „vyžitím“ nebude tak horké. Pojďme se na ty finance podívat o něco blíže.

Podle čerstvého výzkumu data.Brno, kterého se zúčastnilo přes 2200 brněnských studentů a studentek, utratí studenti průměrně zhruba 8 750 korun měsíčně, z toho 560 korun za dopravu do města. Jen pro srovnání – za jídlo v restauracích, menzách, hospodách či fast foodech zaplatí v průměru 1900 měsíčně. V sekci zábavních podniků utratí dalších skoro 1300 korun. Ačkoli tyto věci k životu samozřejmě patří, Maslow by je do základů své pyramidy potřeb neumístil.

Když se tedy výdaje za dopravu zdvojnásobily, mám jako průměrný student v podstatě dvě možnosti. Buď budu muset každý měsíc najít na ulici pětikilo, nebo o tuto částku oříznu své ostatní náklady. Takže místo čtyř piv týdně si dám jenom tři a až půjdu v poledne hladový kolem mekáče, zamáčknu slzu a udělám si doma raději špagety s kečupem nebo čínskou polívku. Nebo poprosím maminku, ať mi před odjezdem do Brna přibalí řízek od oběda. Ten i přes dlouhou cestu neztratí na hodnotě. Krize vyřešena.