Omezení konzumace živočišných produktů nikomu neuškodí, shodují se vegani

Brno - Světový den veganství letos slaví své osmadvacáté výročí. I přestože je první listopadový den známý spíše jako svátek Všech svatých, stejné datum si zvolili i příznivci rostlinné stravy. Veganství je i kvůli zhoršující se klimatické situaci stále populárnější, a to především v ženských kruzích. Průzkum provedený ve Spojených státech amerických ukázal, že hned osmdesát procent veganů jsou ženy.

Jejich cesty k rostlinné stravě byly různé. Mnohé však mají společné. Tři mladé slečny, pro které veganství neznamená pouze způsob stravování, ale nedílnou součást jejich životního stylu. A že si kvůli němu musely už leccos vyslechnout a zažít.

Od běžného strávníka k striktně rostlinné stravě

Dvě ze tří respondentek nejprve omezily konzumaci masa, skoncování s živočišnými produkty obecně byl až další krok. „Maso nejím už od nepaměti. Před dvěma roky jsem se rozhodla omezit živočišnou stravu úplně a stala se ze mě veganka. Uvědomila jsem si totiž, že nerostlinné produkty konzumuji pouze kvůli své chuti, ne však kvůli potřebě,“ vypráví Michaela Štundlová.

Tereza Pokorná bez masa vyrůstala. Vegetariánství ji ale nestačilo, a proto se rozhodla pro rostlinnou stravu. „Alternativní způsoby stravování mám v genech. Moje maminka dřív byla vegetariánka, jednou se ale její přesvědčení změnilo a do jídelníčku se nám přidalo maso. V hloubi duše jsem však vždycky věděla, že jednou živočišné produkty ze svého života vyškrtnu úplně,“ popisuje svou cestu.

Barbora Suchardová, která se vegansky stravuje už od svých patnácti let, mezizastávku s názvem vegetariánství vynechala. „K veganství jsem se dostala přes svou kamarádku. Nejprve jsem ji od tohoto životního stylu odrazovala, potom jsem si ale udělala menší průzkum a pochopila jsem. S rostlinnou stravou jsem začala doslova ze dne na den,“ komentuje tuto změnu.

Láska ke zvířatům, bakalářská práce a hrůzostrašné dokumenty

Po rešerši, kterou si dotázané na toto téma udělaly, byl další vývoj jejich stravování rozhodnut. Ani jedna totiž nehodlá podporovat průmysl, který ubližuje bezbranným tvorům jako jsou zvířata. „Myslím si, že kvůli uspokojení lidské touhy by neměla umírat zvířata. Sama mám doma tři psy a zvířata miluji všechna bez rozdílu. Představa, že někdo ubližuje mým vlastním psům mě vyděsila natolik, že jsem měla rázem jasno,“ říká Štundlová.

„Dlouhou dobu jsem se kroku přejít na rostlinnou stravu pokrytecky vyhýbala, pomohla mi až volba tématu mé bakalářské práce, s kterým přišlo i finální uvědomění, že dosavadním způsobem už dál žít nechci. Má závěrečná práce, která se pro mě zároveň stala zlomovým bodem, se jmenuje „Práva zvířat jako etický problém“. Velkou součástí psaní bakalářky bylo čtení a sledování všech zrůdností, které se dějí na denní bázi. Dokumenty popisující jak se se zvířaty, a to nejen těmi hospodářskými, zachází, mně opravdu otevřely oči,“ vysvětluje Pokorná.

Dostupná fakta, články a dokumenty ovlivnily i Suchardovou, která byla vůči veganství zpočátku skeptická. „Vždy jsem považovala maso za nenahraditelnou část jídelníčku. Život bez něj jsem si nedovedla představit. Stačilo však zabrouzdat na internetu a toto mé přesvědčení bylo rázem pryč. Se zvěrstvem, které se děje v potravinářském průmyslu nechci mít nic společného,“ popisuje změnu svého názoru.

První ranou bývá reakce rodiny a blízkých

Nedostatečná informovanost převážně starších generací často vede k nepříjemným debatám až hádkám. „Počáteční odezva rozhodně nebyla ideální. Jelikož se v mém dětství o rostlinném způsobu stravování ještě moc nevědělo, bylo mi maso vyloženě nuceno. Jeho jezení mi sice radost nikdy nedělalo, ale svým rodičům to za zlé nemám. Báli se totiž vlivu, který by bezmasá strava měla na vývoj dítěte. Babička mi občas doteď nabídne karbanátek a diví se, že ho odmítám,“ přiznává s úsměvem Štundlová.

Ani Pokorná se s nesetkala s pozitivními ohlasy. Podpora se někdy bohužel nedostaví ani od těch, od kterých ji nejvíce očekáváme. „Nejhůř změnu vzal můj táta s přítelkyní, kteří to doteď neakceptují a neustále mají velmi nevhodné narážky. Jedná se i o komentáře typu, že bez masa brzy zemřu a podobně. S obdobnými reakcemi jsem se musela vypořádat u většiny příbuzných. Mamka mě sice podporuje, ale veganství úplně nerozumí. Dle jejího názoru se zvířatům z mléčného, vaječného a kožedělného průmyslu nic špatného neděje. Stejně tak mi neustále podsouvá, že jen kvůli mně doma nemají kožený nábytek a podobné věci,“ odpovídá.

Ještě těžší je obhájit si svůj názor u někoho, kdo má na tento „novodobý trend“ jasně vyhraněný pohled. „Celá má rodina bere maso jako nezbytnou součást života. Můj děda je na něj obzvlášť háklivý. Přirozeně jsem se tedy setkala s počátečním nepochopením a negativními reakcemi, došlo i na hádky. Postupem času se to ale zlepšilo. Dokázala jsem své okolí přesvědčit o tom, že rostlinná strava pro mě není jen puberťácká fáze. Veganství beru opravdu vážně, což už nyní všichni respektují,“ konstatuje Suchardová.

Česká republika má stále co dohánět

Výběr surovin, které mohou vegani jíst je přeci jen omezený. Návštěva restaurací pro ně tedy může být celkem výzva. „V létě jsem byla s kamarády na vodě a nabídka kempů byla žalostná. Z jejich menu jsem si mohla dát asi jen hranolky. Dostupnost veganských pokrmů v klasických restauracích není o moc lepší. Nedokážu si představit žít jinde než v Praze, i v hlavním městě je výběr totiž dost úzký. Dá se říct, že pokud žije vegan v nějakém menším městě, nemá skoro možnost se najíst někde venku,“ stěžuje si Štundlová.

Podobně vnímá situaci i Pokorná, která hodně cestuje a může tak z vlastních zkušeností posoudit nabídku jednotlivých zemí. „Česká republika na tom sice není úplně nejhůř, v porovnáním například se skandinávskými zeměmi či Německem ale značně zaostává. V Praze mám vytipovaných pár veganfriendly podniků, ale valná většina českých restaurací a hospod nenabízí nic veganského (pominu-li přílohu s přílohou). Ve Finsku se opravdu nestane, že by v kavárně či v restauraci neměli alespoň jedno jídlo či zákusek pro vegana,“ porovnává situaci.

Suchardová, která bydlí v menším městě, nevidí stav restaurací až tak bledě. „Vždycky se nějak obstarám. Většinou si musím menu určitým způsobem upravit, nebo se dopředu zeptat, jestli jsou schopni připravit veganské jídlo. Řešení se však vždy najde. S velikostí města samozřejmě roste i nabídka. V nedalekém Liberci je poměrně dost specializovaných restaurací. Podniky v Německu nebo Polsku ale stále poskytují mnohem víc rostlinných variant. Lidé tam jsou tomuto typu stravování otevřenější a nakloněnější,“ uznává.

Veganství se nerovná prázdné peněžence

Právě náklady spojené s rostlinným stravováním jsou jedním z nejčastějších argumentů „všežravců“. Veganství ale často vyjde i levněji, shodují se respondentky. „Maso je nyní opravdu drahá surovina. Vegani, kteří každodenně konzumují jeho náhražky asi měsíčně utratí dost peněz. Já mezi ně ale nepatřím. Tyto alternativy nevyhledávám, jelikož mi chuťově stále připomínají maso. Nepovažuji tedy veganství za nadměrně drahou záležitost. Největší rozdíl je asi v cenách rostlinných mlék a sýrů,“ zamýšlí se Štundlová.

Každý svého štěstí strůjcem. Jídelníček vegana může, ale nemusí stát majlant. „Veganství samozřejmě může být velmi drahé, to ale platí i u běžného stravování. Záleží na jídelníčku každého jedince. Pokud však vegani vaří z reálných potravin, jídlo je nevyjde dráž. Lidé často zapomínají na kouzlo bílkovinových králů jako je cizrna, čočka, fazole, tempeh a podobně, jejichž ceny člověka opravdu nezruinují. Navíc se z nich dá vytvořit výborné a plnohodnotné jídlo. Co se však prodraží jsou kosmetické produkty,“ dodává Pokorná.

Argument drahých pokrmů vyvrací i Suchardová. „Běžně si kupuji například tofu, luštěniny, brambory či sójové výrobky. Vyhledávám spíše dostupnější potraviny, které tvoří základ mé stravy. Dovolím si tvrdit, že mě měsíční náklady na jídlo vyjdou levněji než ostatní,“ přitakává.

Předsudky ve společnosti panují i v roce 2022

I veganství může být radikální. Někteří členové této komunity konflikty sami vyhledávají, tvrdí Štundlová. „Existují dva druhy veganů. Ti, kteří všem při každém setkání cpou do hlavy jejich vlastní přesvědčení a nazývají je vrahy. A poté ti, kteří si svůj názor nechávají spíše pro sebe. Já se řadím ke druhé skupině. Sama nechci, aby mi někdo kecal do mého životního stylu, a proto nekecám já do toho jejich. Můj přítel maso normálně jí. Jsem schopná mu ho i uvařit, protože respektuji jeho názor. On mi zase na oplátku vaří veganské pokrmy a žijeme tak ve vzájemném pochopení,“ říká.

Společnost si neuvědomuje, že veganství není oběť. Každý má přeci právo se rozhodnout dle své vlastní vůle. „Největší potíž vidím v tom, že lidé veganství vnímají jako problém nebo jako něco, co mě strašně omezuje. Já pokaždé odpovídám větou, že pro mě to narozdíl od zvířat, která končí na talíři, opravdu není těžké. Všichni mají názor na všechno, co děláte a co jíte, bombardují vás otázkami, kde proboha berete bílkoviny, kde berete sílu, jak můžete sportovat a podobně. Dokud se z vás nestane vegan, nikdo se na podobné otázky neptá,“ popisuje zažívané strasti Pokorná.

„Při seznamování s novými lidmi často slýchávám řeči typu: „A co vůbec jíš?“, „Radši se najez pořádného masa.“ a jim podobné. Když mě ale postupem času víc poznají a zjistí, že jsem vlastně úplně normální, začínají se o veganství více zajímat a vyptávat se v pozitivním slova smyslu,“ uzavírá téma Suchardová.

Právě předávání zkušeností a přínosné debaty děvčata těší nejvíce. „Nejšťastnější jsem, když lidi na můj popud začínají nahlížet na jednotlivé suroviny z jiných úhlů pohledu. Například babičku už jsem naučila pár veganských receptů, které si nemůže vynachválit. Nechci hned po všech, aby se stali vegany. Stačí když se nad svým jídelníčkem zamyslí a občas omezí živočišné produkty,“ dodává s úsměvem Suchardová.