V Ugandě se žije velmi komunitním způsobem, říká student lékařské fakulty

Netradiční zážitek mají za sebou tři studenti lékařské fakulty Masarykovy Univerzity. Jedním z nich je Martin Bartoš, který v rámci dobrovolné stáže navštívil nemocnici v Ugandě, kde byl i poprvé u porodu a měl možnost vyšetřovat miminko. „Překvapilo mě, jak důležitou roli i při péči v nemocnici hraje rodina,“ říká student Bartoš.

Jak jste se do Ugandy vlastně dostali, jednalo se o stáž?

Do Ugandy jsme jeli za stáží. Nebyla to žádná povinná stáž, ale spíš jsme si chtěli studium trochu obohatit a kouknout na medicínu z jiného pohledu a v jiné zemi, kde lékaři nemají takové vybavení.

Kde přesně jste byli?

Nakombinovali jsme dva medické zážitky. Převážnou většinu času jsme byli v Jinji v dětské nemocnici a porodnici Whisper´s Magical Childrens Hospital and Maternity. A jeden týden jsme se přidali k organizaci EMOTER na zdravotnický výjezd do města a distriktu Nebbi. Mezi těmito dvěma městy je poměrně velký rozdíl. Uganda je rovníková země, která prochází jak tropickými, tak subtropickými oblastmi, je možné pozorovat oblasti plné zeleně (typicky Jinja, která se nachází na pobřeží Viktoriina jezera), tak i oblasti značně sušší (kterou byla zrovna oblast Nebbi).

Proč právě Uganda, měli jste ve výběru další země, třeba i na jiném kontinentu?

Spíše než přímo výběr země, pro nás byl důležitý výběr kontinentu. Myslím, že obecně být jako lékař v Africe zní velmi vznešeně a asi v nás tato představa rezonovala. Chtěli jsme poznat nový způsob zdravotnictví, vyšetřování a novou zemi. Všichni tři – já, Ema a Mája jsme součástí mezinárodní medické organizace IFMSA, která právě za dobrovolničení v různých projektech poskytuje možnost vyjet na měsíční stáže do zemí z celého světa. Ovšem Africké země moc v nabídce nejsou, a tak jsme obepisovali různé organizace. Obě dvě organizace, ve kterých jsme byli, založili Češi. To nám ulehčilo komunikaci, která byla velmi jednoduchá a poměrně rychlá. A tak jsme tedy jeli do Ugandy.

Na jak dlouho jste tam byli?

Celkově jsme tam byli přibližně 5 týdnů. Plánovali jsme to tak, abychom měli čas pobýt v nemocnici, ale i prostor na to vycestovat trochu po zemi a poznat tuto krajinu i z nemedického hlediska.

V čem spočívala vaše práce?

Naše práce se velmi lišila, dle toho, kde jsme byli. V Jinji, v dětské nemocnici, se jednalo zejména o práci sesterskou – tzn. podávání léků, vyšetřování, zapisování hodnot základních životních funkcí apod. Ale byli jsme se podívat i na nějakých výkonech (např. císařský porod). Obecně jsme tam byli k ruce místnímu personálu. V rámci organizace EMOTER (neziskové organizace, která přináší lékařskou péči do Ugandy, pozn. red.) jsme jeli na lékařský výjezd, ve kterém jsme zastupovali roli lékaře. To znamená, že jsme odebrali anamnézu pacientovi, zdiagnostikovali, občas vyžádali nějaké testy (na malárii, HIV, syfilis, tyfus, test z moči) a na základě těchto informací doporučili farmakologickou léčbu. Mnohdy se jednalo pouze o symptomatologickou léčby, protože k dispozici nebylo dostatečné množství dalších diagnostických či zobrazovacích metod (RTG, ultrazvuk, EKG aj.). Veškerá naše dedukce probíhala tedy jen na základě našeho fyzikálního vyšetření a informací, které nám poskytl pacient. Celkově v 5 „zdravotnících“ se za den vyšetřilo okolo 600 osob.

Dá se porovnávat naše zdravotnictví s tím v Ugandě?

Moje zkušenosti z Ugandy určitě nelze generalizovat. Navštívil jsem vlastně jen jednu nemocnici, která funguje z finančních darů a má myslím docela jiný přístup k pacientům. Co se dá ale říct o péči, tak důležitou roli při ní hraje rodina. Úkolem zdravotnického personálu je pouze poskytnou zdravotní péči. O jídlo, hygienu či „zábavu“ se starají rodiče. Zejména matky a babičky většinou v nemocnici nonstop. Ve společnosti je to tak zažito, že se jedná o jeden ze smyslů jejich bytí, tím myslím rodit a starat se o děti. Zároveň jsem vypozoroval, že se žije velmi komunitním způsobem života. Součástí nemocnice bylo malé nádvoří s hřištěm pro děti a umělým trávníkem, na kterém ve stínu z okolních stromů pobývaly skupiny maminek s dětmi a navzájem si třeba vypomáhaly v různých úkonech.

V čem vnímáte největší rozdíly?

Například u některých diagnostických metod. Jsou tam, ale nemusí být zrovna nejmodernější. Typickým příkladem je srovnání rentgenového snímku. V ČR se snímek digitalizuje a lékař se na něj může podívat v počítači a dle potřeby přibližovat nebo oddalovat. V Ugandě se stále snímek tiskne na speciální folii lékaři se na tento negativ koukají proti oknu nebo jej podkládají bílým papírem, aby jej mohli „přečíst“. Zároveň je vysoké nadužívání antibiotik, které se s nadsázkou dávají takřka na cokoliv. A ještě ve velkých dávkách. To samozřejmě vede k antibiotické rezistenci a neúčinnosti těchto léků v terapii mnohdy banálních onemocnění. Samozřejmostí je pak odlišnost onemocnění, které se tam vyskytují. Běžně se tam vyskytovali děti s malárií nebo komplikacemi po malárii. V Ugandě je taktéž velký výskyt geneticky podmíněného onemocnění, srpkovité anémie. Zejména z důvodu vysokých nákladů na léčbu (kterou si musí všechnu platit, pokud nejsou pojištění – což je jen 1,2% populace) se do nemocnice dostávají děti, kterým již není moc pomoci.

Co přesně srpkovitá anémie způsobuje?

Toto onemocnění změní strukturu proteinu hemoglobinu, kvůli kterému na sebe můžou červené krvinky vázat kyslík a „rozvážet“ jej z plic do celého těla. Tento „poničený“ protein pak nefunguje tak jak má a ovlivní i tvar krvinek, kvůli čemu se změní i charakter toku krve a může pak dojít i k cévní mozkové příhodě, což má za následek, že jsou děti v celoživotní obrně a křeči.

Jak jsou na tom s technologickým vybavením?

Myslím si, že nemocnice byla poměrně obstojně technicky vybavena. V diagnostické laboratoři se vyskytoval krevní analyzátor, který poskytoval informace po krevním obrazu – počtu krevních buněk, základních biochemických hodnotách, iontech apod. Zároveň i o ne/přítomnosti malárie. Dále mikroskop, ultrazvuk na vyšetřování těhotných žen. Základní antigenní testery na HIV, malárii či jiné infekční onemocnění.

V čem byl největší problém v péči o pacienty?

Rozhodně bych řekl, že jejich erudovanost a finanční zátěž zdravotní péče. Obojí jde ruku v ruce s problémem vysokého poplatku za vzdělání na středních a vysokých školách. Myslím si, že společně se vzděláním přichází i větší povědomí o některých onemocněních. Stále je samozřejmě v některých oblastech zakořeněn způsob tradičního léčitelství pomocí přírodních extraktů a směsí, které ovšem nevyléčí vždycky všechno. Lékaře berou často jako tu poslední možnost. Potom ale přichází ve stádiích, kdy často onemocnění není možné léčit. Mnohdy je taktéž náročné pacientům vysvětlit, že spoustu potíží pramení z jejich způsobu života, který jen tak někdo nezmění. Typicky je to problematika dostupnosti vody. Ženy, kromě toho, že se starají o děti, tak mají na starost i domácnost a každý den (často i třikrát až čtyřikrát za den) chodí pro vodu. Ani to nemusí být „kilometry“ daleko, ale pouhý fakt, že nosí tolikrát denně na hlavě cca 10 kilogramů vody, vede k tomu, že je v brzkém věku bolí hlava, za krkem, záda a hrudník. K těmto potížím se i přidává silné bušení srdce – palpitace, které můžou být jedním z projevů dehydratace.

Co byste řekl, že si odnášíte z téhle stáže?

Určitě nový pohled na zdravotnictví, přístup k pacientům, pokoru k naší zdravotní péči a zejména k její dostupnosti.

Co byl váš největší zážitek?

Pokud by měl být medický, tak určitě porod pomocí císařského řezu, kdy jsem poprvé viděl novorozené miminko. Dokonce jsme si ho mohli vyšetřit a pochovat. Od nás všech ukápla nejedna slzička. Pokud bych měl říct nemedicínský zážitek, tak asi náš výstup na sopku Mt. Elgon, vrchol Wagagai ve výšce 4321 n.m.n. Měli jsme tak příležitost nahlédnout pod pokličku proměny přírody v horách a způsobu života.