Civilizace mění tvář původních obyvatel Brazílie, říkají studentky po terénním výzkumu

Chodbu v druhém patře pavilonu číslo dva na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity lemují obrazy. Fotografie a plátna se vzory bodypaintingu zachycují tuto tradiční kratochvíli brazilského kmene Xikrin. Terénní výzkum v oblasti Mebêngôkre, kde se původní obyvatelstvo nachází, prováděli přes léto pro své bakalářské práce studenti Antropologie na Masarykově univerzitě. Byly mezi nimi i Anna Marie Pěnčíková a Sára Škopová.

„Moje první myšlenka, když jsem dorazila na místo, byla, že tady umřu,“ přiblížila Sára své prví dojmy po příjezdu do vesnice Bacajá. Stála obklopená vlhkým vzduchem amazonského pralesa, dvanáct hodin cesty autem od civilizace. Obklíčená vysokou trávou myslela na jedovatého hada, o jehož výskytu v oblasti se před odjezdem dočetla na internetu – smrt by mohla přijít do půl hodiny. Není náhodou, že hadí kůže představuje jeden z nejčastějších motivů, kterými příslušníci kmene Xikrin zdobí svá těla. „Nakonec jsem tam ale za celou dobu nenarazila ani na jednoho hada,“ poznamenala Sára s úlevou.

Do vesnic v oblasti Mebêngôkre se jen tak jako turisté nepodíváte. Musíte mít povolení a před vstupem do vesnice projít kontrolou. A také disponovat množstvím nejrůznějších darů pro členy kmene. Anna se Sárou je předtím nakoupily v Česku a Altamiře. „My kupovaly hlavně praktické věci, rýži, fazole, mouku, olej, prostě to, co se nezkazí,“ popsala Sára. Tabák byl mezi dary téměř povinností. Vyskytovaly se mezi nimi však i korálky, kalhotky nebo fotbalový míč. Pro děti navíc dostaly od Masarykovy univerzity bloky a pastelky. „Měla jsem dárky jen pro určité lidi, ale vůbec jsem nevěděla, kdo je kdo a komu co dát,“ podělila se Anna o svůj zážitek po příjezdu do vesnice Rapko.

„Marykyt“, nerozumím

Největší problém jí i Sáře působila jazyková bariéra. V kmeni se hovoří jazykem Jê, někteří jeho členové však ovládají i portugalštinu. „My sice před výzkumem absolvovaly kurz portugalštiny, ale vzhledem k odlišnému nářečí a přízvuku jsme jim stejně nerozuměly a oni nerozuměli nám,“ představily studentky, co pro ně bylo největším úskalím. Za čtyřicet dní, které ve vesnicích strávily, si však dokázaly osvojit několik zdejších výrazů. „Pozoruješ, posloucháš, časem si začneš říkat, že tohle slovo znamená toto. Máš ruce, nohy, pomáháš si pantomimou. Občas se zapínala wifina, takže jsme měly i překladače,“ okomentovala Sára. „Pro výzkum to ale není úplně ideální,“ povzdechla si Anna.

Každá se ve své vesnici zaměřovala na něco jiného. Zatímco Sára se věnovala právě bodypaintingu, Annu zajímalo orální zdraví místních. Vzhledem k tomu, že vést dialog pro ně bylo z jazykových důvodů komplikované, opíraly se hlavně o pozorování.

„Buď malují pomocí prstů nebo používají taková pružná dřívka z palmy, pomocí nichž nanášejí barvu na kůži,“ ozřejmila Sára. K přípravě barev jim slouží ovoce nebo hnědé uhlí. Černé a červené obrazce nejčastěji symbolizují kromě hadů také jiná zvířata, například želvy nebo motýly. Častý byl také motiv štítu. Zatímco ženy mohou zdobit kohokoliv, muži malují pouze muže. „Ta barva nejde smýt ani ve sprše, černá vydrží až deset dní,“ podělila se Anna o svou osobní zkušenost s bodypaintingem.

Annino pozorování směřovalo hlavně ke stravovacím návykům původních obyvatel a k jejich chrupu. Se zájmem sledovala, jak příslušníci kmene konzumují obrovské množství cukru v kávě a jak muži balí tabák do papíru a ženy kouří při práci doutníky. „Ženy měly zkaženější zuby než muži,“ vypozorovala Anna a pomyslela na kontrast s vlastními hygienickými návyky: „Za celou dobu jsem tam neviděla nikoho si čistit zuby.“

Studentkami v Brazílii

Běžně se studenti bakalářského stupně do Brazílie za terénními výzkumy nevydávají. „My byli úplně první, normálně se taková možnost nabízí až při magisterském studiu,“ poznamenala Anna. Do Brazílie jich odjelo celkem pět. Každý se ve svém výzkumu věnoval něčemu jinému a na jiném místě. Za zrodem dobrodružné expedice stála jejich vlastní iniciativa. „Při přednášce o terénním výzkumu v prváku se vyučující Paride Bolletin zmínil, že děla výzkumy v Brazílii. Naše spolužačky to zaujalo, tak se ve třídě ptaly, kdo by s ním měl zájem o schůzku ,“ přiblížila vznik nápadu Sára.

Bolletin souhlasil. Pro skupinku odvážných nastal rok příprav a vyřizování. Kromě již zmíněné účasti na kurzech portugalštiny se musely pravidelně dostavovat na týdenní schůzky, kde se dozvídaly podrobnější informace o tom, jak mají při svém výzkumu postupovat. A hledaly si témata pro své bakalářské práce, ve které jejich výzkum nakonec vyústí.

Pak přišly na řadu praktické věci. Letenky, očkování, a v neposlední řadě - stipendia. Anna a Sára musely vyplnit formuláře a zaslat motivační dopisy, aby se dostaly do programu Freemovers. "Paride se domluvil s jedním svým známým z univerzity v Brazílii, a tak jsme dostaly povolení, že tam můžeme jet a něco zkoumat. Brazilské univerzity totiž spolupracují na projektu o původním obyvatelstvu. Chtěli pak použít naše poznatky a zapojit je do výuky," poodhalila Sára. Masarykova univerzita jim poté, co obdržela potvrzení, přislíbila stipendium. Představa onoho „pravého domorodého dobrodružství“ nabyla reálných rozměrů.

Očekávání a realita

Vesnice Bacajá, Rapko a Mrõtidjãm tvoří zděné domy s plechovou střechou. Přes den v nich je ale moc horko, proto před některými z nich stojí tradiční dřevěné příbytky, vybudované samotnými příslušníky kmene. Ve vesnicích se nachází splachovací záchod a sprchy, ale jestli v nich bude téct voda, je spíše loterie. V Bacajá nefungovaly sprchy celý první týden Sářina pobytu, Anna musela v Mrõtidjãmu splachovat vodou nanošenou v kyblíku z řeky. Některé domácnosti měly plynový sporák, ačkoliv ho nevyužívaly a jídlo připravovaly na ohni. V domě lékárníka byla lednice, televize a fungovala v něm Wi-Fi. „Ženy měly hodinky a muži telefony a často s nimi stáli kolem toho domu a sledovali nějaké reelsy,“ vykreslila Sára s rozčarováním v hlase.

Terénní výzkum v oblasti původního obyvatelstva v brazilském pralese si obě vysnily jinak. „Já si představovala, že tam budu v nějaké dřevěné chatrči, budu si opékat na ohínku a koupat se v řece. Před výzkumem nám bylo řečeno, že máme dokumentovat pomalu každý metr čtvereční,“ vylíčila Sára svá původní očekávaní. Obě překvapilo, jak moc je tamní obyvatelstvo civilizované.

V oblasti působí několik organizací zaměřených na podporu a ochranu domorodého obyvatelstva. A také učitelé a antropologové, kteří do vesnic v Mebêngôkre jezdí terénními auty naloženými nejrůznějšími pozornostmi. Podle Sáry si členy kmene Xikrin tímto způsobem rozmazlili. „Jedna žena ke mně třeba vtrhla v šest ráno a chtěla, ať jí dám tabák,“ uvedla. „U mě zase náčelník očekával, že ho budu každý večer zvát na večeři,“ doplnila Anna. Když se na to ptaly vedoucího své bakalářské práce Paride Bollettina, řekl jim, že je to takto normální. „Oni to považují za slušnost, úplatek, že tě za to jakoby pustí do vesnice,“ vysvětlila Anna.

Kontakty kmene Xikrin s civilizací se zintenzivnily poté, co místní ekosystém narušila stavba obrovské vodní elektrárny Belo Monte na řece Xingu. „Byli tam hodně závislí na řekách, u nichž si vybudovali své vesnice. Tyto toky se stavbou přehrady změnily. I zvířata začala táhnout jinam,“ poodhalila Anna dopady stavby. „Takže výzkumníci jim tam teď vozí všechny tyhle věci a dávají jim peníze jako takovou kompenzaci,“ poodhalila.

„Nevěděli, co tam děláme, a bylo jim to jedno. Důležité pro ně byly hlavně ty dárky. I děti za mnou chodily a strkaly mi do okna třeba náramky nebo i jiné věci, abych jim dala lízátko. Když mi ty dárky došly, tak už za mnou nikdo nechodil,“ posteskla si Sára. „Přišlo mi, že mě berou jako takovou dobrovolnou výpomoc,“ podělila se o své dojmy Anna a vylíčila svou zkušenost s krájením papriky: „Prsty mě pálily až do večera.“ Obě však byly vděčné, když je místní někam vzali. „My jsme chtěly, ať nás všude berou. Snažily jsme se začlenit do jejich života,“ popsala Anna.

Kultura mezi zhýčkaností a tradicí

Ráno se probudí, vezmou do ruky mačetu a jdou na ryby nebo na maniok. K obědu zabalí rybu do banánových listů a hodí ji do ohně. Odpoledne tráví v dřevěných přístřešcích a vyrábí mouku nebo vytváří náramky, které jednou za čas jezdí terénním autem prodávat do předpralesí. Koupou se buď v řece, nebo v barelech s vodou ze studny. Ženy nosí šaty s motivem Toma a Jerryho. Ve vesnici Rapko se večer všichni sejdou před domem lékárníka a dívají se na televizi. V Bacajá už ji mají původní obyvatelé přímo doma. Na noc členové kmene Xikrin ulehají do zděných domů.

Ačkoliv do jejich životů stále hlouběji proniká civilizace, drží se původní obyvatelé i svých tradic. Tradiční je právě jejich technika přípravy jídla na banánových listech, tvorba maniokové mouky, bodypainting nebo vyrábění misek z kokosových ořechů. „Viděla jsem i jejich tradiční bojový tanec,“ prozradila Anna.

„Oni na všechno používají mačetu. I k lovení ryb,“ všimla si Sára. Při tradičním způsobu lovu nejdřív do vody nalijí jedovatou látku, aby ryby otrávili, pak je chytají do sítí, a ty, které mají ještě dost sil uplavat, dostanou ránu mačetou. „To byl právě můj úkol, když jsem s nimi byla lovit - praštit je tak, aby neuplavaly,“ vylíčila. Kromě lovu v řece ještě pomocí mačety pročesávala zarostlé pole a marně hledala brambory nebo jela s ostatními ženami z kmene na acai. Trošku ji přitom vyděsilo, jak si všechny brousí svou zbraň. Anna zase mačetou loupala maniok. „Bála jsem se, že si uřežu prsty,“ zdůraznila a naznačila přitom rukama, jak velká ta mačeta byla. Odhadem tak osmdesát čísel, možná metr.

V kmeni funguje také systém adopce. „Spočívá v tom, že za tebou nějaká žena přijde a řekne ti, že jsi její dcera,“ vyhodnotila Sára. „Podstatné tam je to, že ti dá svoje jméno,“ rozvinula Anna. V Rapku, první vesnici, kde Anna pobývala, ji její rodina pojmenovala Nhokrnti, což v překladu znamenalo plod nějakého stromu. V Mrõtidjãmu Annu nikdo neadoptoval, ale říkali jí tam Onut, neboli "bílá ryba s velkou tlamou". "Danielovi říkali Kukrokre, což má být “ten co pobíhá sem a tam“," smála se Anna. „Mě třeba pojmenovali Nhoktety, ale neřekli mi, co to znamená. Možná radši,“ komentovala jejich smysl pro humor Sára. Obě ale dodaly, že to neznamenalo, že by trávily víc času s jejich adoptivní rodinou. „Nebylo to tak, že bychom u nich třeba spaly nebo jedly,“ upřesnila Sára.

„Chtěla jsem si domů odvézt kočku.“

Annu a Sáru zarazilo také to, jak se místní chovali ke zvířatům. Zatímco v České republice jsou psi považováni za nejlepší přátele člověka, v kmeni Xikrin představují pouze prostředek k lovu. „Bylo nám řečeno, že jsou agresivní a že se k nim nemáme přibližovat, ale podle mě se nás spíš báli,“ postřehla Anna. Jejich strach pramenil z klacků, které po nich příslušníci kmene občas hází. „Viděla jsem, jak jedna žena praštila psa přes hlavu tupou stranou mačety,“ podělila se Sára.

Ani jedna si však nemyslí, že za špatným chováním vůči psům stojí touha jim ublížit. K jejich odhánění původní obyvatele ženou praktické důvody. Nechtějí blechy. Těch jsou tam kožichy psů plné. „Chudáčci, byli strašně hubení, připomínali spíš kostry psů,“ zavzpomínala Anna.

„Já jsem se tam ujala jedné kočky a pojmenovala jsem ji “o Gato“, což v češtině znamená kocour,“ svěřila se Sára. Celý pobyt ve vesnici si myslela, že blechy nemá. Až v jeho závěru zjistila, že ano. „I tak jsem si ji chtěla odvézt domů, ale nešlo to,“ litovala. Jako mačetou je od sebe rozdělily pravidla letecké společnosti pro cestování s domácím mazlíčkem. „Musela by mít očkování na vzteklinu a třicet dní negativní test na ni, a já kvůli tomu nemohla čekat v Altamiře další měsíc,“ odůvodnila.

Své zkušenosti s terénním výzkumem v Brazílii ani jedna nelituje. A to i přes to, že si ho původně představovaly úplně jinak. „Doporučila bych to, ale určitě je lepší ovládat jazyk a nečekat, že z toho výzkumu vzniknou nějaké zázračné výsledky, protože už to tam je dost ovlivněné civilizací,“ řekla závěrem Anna. „Můj sen je, že se tam vrátím, ne kvůli výzkumu, ale jen tak, abych mohla dělat ty jejich práce. To mě bavilo. A kočku si odvezu domů,“ zakončila vyprávění Sára.