Na festivalu Prototyp září dílo „Ať je světlo“ se silným poselstvím

Brno - Letošní festival Prototyp v areálu brněnských vodojemů vystavuje kromě jiného i dílo slovenské umělkyně Gabriely Birošové. Tato mladá umělkyně se kromě vizuálního umění věnuje slam poetry. Její skoro dvoumetrový nápis „Ať je světlo“ svítí ve tmě kolemjdoucím.

Co přesně vyjadřuje Vaše dílo?

Jednak se dá chápat jako věta ze Starého zákona (jejího latinského i slovenského překladu), jednak jako poukázání na slovenskou politickou i kulturní situaci. Zároveň reaguje i na nějaký úpadek – ohrožení demokracie celkově ve společnosti a ve světě. Dílo je záměrně v exteriéru, aby mohl dílo vidět i člověk, který nepůjde na festival Prototyp.

V momentální situaci není výjimkou, že zástupci slovenského ministerstva kultury odstraňují různá umělecká díla, která nejsou dle jejich představ. Vy přesto vystavujete?

Není náhoda, že jako vizuální umělkyně nosím na bundě odznak Otvorenej kultúry jako společný symbol odporu, jelikož Otvorená kultúra je nejsilnější protiváha nebo zrcadlo nastavené vedení a nominantům Ministerstva kultury Slovenské republiky. Takže ano, vystavuji v nezávislých i závislých galeriích. Zrovna teď mám výstavu Vec verejna v Galerii FX Fakulty výtvarných umění v Banské Bystrici, v neděli byla otevřená výstava Odraz doby.

Mohla byste prosím krátce představit iniciativu Otvorená kultúra?

Otvorená kultúra je de facto odboj, protiváha, která vznikla jako reakce na, řekla bych, do velké míry nezákonné vyjadřování a chování a až fašizující projevy ministryně kultury Slovenské republiky Martiny Šimkovičové. Tohle je to hlavní poselství. A jelikož aktuálně studuji umění na Akademii umění v Banské Bystrici, tak jsem současně členkou Výboru Kuturnej stavky za Studenstov za Otvorenou Kultúru. Snažíme se aktivizovat mladé lidi, kteří jsou ve výtvarném světě, aby v něm do budoucna uměli fungovat a měli v něm i místo. Takže se bojuje na různých frontách. Jsme velmi rádi, když můžeme přijít k českým sousedům, se kterými si rozumíme a kteří nám mohou jít do velké míry příkladem.

Jsou vzhledem k Vaší činnosti i nějaké útoky na Vaši osobu nebo na organizaci, ve které jste? Myslím tím ze strany ministerstva kultury nebo voličů současné vlády.

Fyzicky ne. Mám obrovskou výhodu, že jsem stále studentka – ten status studenta mě nějakým způsobem chrání. Hlavními tvářemi Otvorené kultúry (či spíše nejvíce viditelnými tvářemi, jelikož ta značka nemá oficiálně žádné vedení) je skupina lidí z různých uměleckých, výtvarných a muzejních sfér a všech ostatních, kteří byli nějak perzekvovaní právě ze strany ministerstva kultury. Já osobně tedy ne, ale vidím, jak jsou ostatní perzekvovaní například přes různé soudní procesy. Častokrát jsou ale ty žaloby jen snaha o rozmělnění pozornosti. Už jsme pochopili, že jde pouze o snahu mlžit, zakrýt třeba téma změny ústavy, které je také výsledkem snahy rozostřit pozornost veřejnosti, aby se nikdo neptal na skutečné problémy.

Slovenská ministryně kultury Martina Šimkovičová kdysi pronesla výrok, že kultura má být „Slovenska a zadna ina“. Pokud to vytrhneme z toho fašizujícího kontextu, kdy vláda bude určovat, jaké má umění být, co by to znamenalo třeba konkrétně pro Vás? Co by podle Vás mělo být slovenské umění nebo slovenská kultura?

Když jsem naposledy vystavovala v Bruselu na generálním konzulátu (Konzulát Slovenské republiky v Bruselu, pozn. red.) – aktuálně se už jmenuje institut – tak to bylo podáváno tak, že je prezentováno umění ze Slovenska. A to je tak všeobjímající pojem, že se můžeme bavit o jakýchkoliv lidech, kteří přinášejí kulturu, bez ohledu na původ nebo vyznání víry. A výrok paní Šimkovičové – myslím, že ona v tu chvíli asi ani úplně nevěděla, co povídá. Mám pocit, že rozebírání tohoto výroku asi ani nebylo nutné, jelikož ten výrok neměl žádnou hloubku. Ale je to dobrý nástroj, jak vysvětlit, jak může někdo nerozumět kultuře, i když by měl být jejím hlavním stakeholderem. Takže výrok ani nemám potřebu rozebírat, jelikož nemá smysl. Kdybyste se jím měli řídit na každém kroku, tak se nedá vystavit skoro nic. Každý máme nějaký původ a země je spojená z různých lidí, nedá se „poslovenštit“ všechno na sílu.

V podstatě je tedy umění tím pádem nadstátní, je to tak esenciální lidská věc, že se státem to nemůže být takto spojené, jelikož umění jsou lidé jako takoví?

Ano, určitě. Každé umění je vlastně ve své podstatě politické, jelikož vzniká v nějakém čase a zřízení. A ano, je určitě i umění na politickou objednávku a jsou i snahy tvořit apolitické umění. Ale teď jsme v zemi, kde se všechno váže na politiku, my dýcháme a probouzíme se s tím, v jakém zřízení žijeme.

Váš nápis „AŤ JE SVĚTLO“ na mě působí tak, že vyjadřuje svým způsobem naději. Co Vám v téhle komplikované situaci, ve které vy i celý váš národ jste, dává?

Obrovská naděje už je jen v tom, že stále můžeme cestovat. Že Slovensko je stále otevřenou zemí, členem Evropské unie, ve středu Evropy. Když povím, že Slovensko a Česko jsou nějakým silným srdcem Evropy, tak to bude namístě a pravděpodobně nebudou ostatní nic namítat. Ale už jen ta možnost tu být je de facto důkazem toho, že nějak ten odboj funguje a má smysl. A že stát si za doposavad vybojovanou svobodou a demokracií je procesem, který je teď sice náročnější, ale beru to jako sinusoidu. Teď jsme sice trochu níž, ale věřím, že ten můj text bude nějakým pozitivním faktorem a jako pozitivní apel ho budou vnímat i ostatní.