X-challenge s palcem nahoru. Soutěž dokazuje, že stopaři ještě nezmizeli

Stopování bylo ještě na konci minulého tisíciletí běžným způsobem jak cestovat na kratší i delší vzdálenosti. Zdá se ale, že stopaři dnes již téměř vymizeli. Pokud ale člověk ví, kde hledat, může na takové nadšence stále narazit. X-challenge v sobotu 4. května uspořádala jednodenní stopovací závod po Česku s názvem Český stopíkkk.

Je brzo ráno a na vydlážděné prostranství před Baťovým institutem ve Zlíně dopadají sluneční paprsky. Je velmi příjemně. Počasí vhodné přesně pro stopování. Je sice pravda, že pokud prší, řidiči se smilují daleko snadněji a vezmou stopaře do auta, jinak je to ale hrozná otrava. Štěstí, že je dnes hezky. Já a moje spolustopařka Natálka máme proto na sobě jen krátké kraťasy a trička s nápisy všech míst, kam jsme se dostali tímto nevšedním způsobem cestování. Po betonových schodech vcházíme mezi typické Baťovské tovární budovy z červených cihel a tyrkysovým lemováním oken a snažíme se najít místo prvního setkání. „Tady někde to musí být. Tipuju, že jich bude tak kolem třiceti,“ řekne mi Natálka.

Třicet jich bohužel není. Zkouškové a shoda termínů akcí zapříčinila to, že tu teď stojíme my a ještě jedna dvojce. A to je všechno. „Nevadí,“ řeknu s úsměvem, „alespoň už teď víme, že budeme minimálně druzí!“ Zdá se, že ani Pachymu a Terce, organizátorům akce, neubral nedostatek účastníků na dobré náladě. Oba dva vtipkují a snaží se nepočetný dav účastníků namotivovat k závodu.

„Tady máte seznam výzev, za jejichž splnění dostanete bonusové body. Je to na vaší čestnosti, že si odškrtnete ty, které splníte,“ řekne Pachy a podá mi malý lístek plný všemožných úkolů. Pomalu po něm kloužu očima a předčítám ho mé spolustopařce Natálce, která se u některých bodů jen stěží ubrání smíchu. „Podoj kozu, najdi Karla, přines kaktus…“ píše se v seznamu, a aby to nebylo tak jednoduché, úkoly se musí plnit pouze ve vesnicích a městech, které začínají na písmeno K. Tomu napovídá i samotný název závodu - Český stopíKKK.

Úkoly jsou konečně rozdány a my vyrážíme směr Kyjov. Naše trasa je ale značně klikatá. Jakmile někde po cestě nalezneme vesnici s hledaným počátečním písmenem, zastavujeme a plníme výzvy. „Dej si koupel!“ čtu nedaleko za Otrokovicemi v obci Kunovice a hned lezu do malé říčky, která tu protéká. Voda zde ale strašně smrdí, takže za malý okamžik dostávám vůni pravého pět dní nemytého stopaře.

„Dobrý den! Vy chcete do Kyjova? My tam zrovna jedeme. Už z dálky jsme vás viděli stát u silnice s tou kartonovou cedulí, a tak jsme si řekli, že vás vezmeme, i když nemáme zrovna nejvíc místa,“ vykoukne na nás mladě vypadající paní z okýnka řidiče. Oba dva chlapi, kteří s ní cestují autem, nás zvou také mile dál. Hned, jak zaklapnou dveře auta, dostávám také do ruky plechovku piva. Pohodlí kožených sedaček a studené pivo je rozhodně změnou od asfaltové krajnice silnice, na které jsme teď pár dobrých minut čekali na sluníčku s nataženými palci.

Konečně jsme v Kyjově. Město na K, to znamená plnění dalších výzev! Běžet na náměstí a zakokrhat jako kohout? Žádný problém! Nechat si trochu přistřihnout vlasy od kolemjdoucích? Samozřejmost! „Co tam máme dál?“ otočí se na mě Natálka a já vylovím z kapsy notně proškrtaný papír výzev. „Oholit knírek,“ odpovídá mi a já už se v duchu loučím s částí ochlupení pod mým nosem. A taky že jo. Alespoň teď vypadám trochu jako Lincoln.

I přes to, že jsme splnili více výzev než první tým, nestihli jsme do cíle dorazit v čas. Zdá se, že jsme diskvalifikováni, a že druhé místo nebylo od začátku tak jisté, jak jsme si mysleli. I tak jsme ale dostali pozlacený stopařský palec, se kterým se teď budou auta stopovat daleko lépe.