Lukáš Hajduk: Když začali vypínat internet, rozhodl jsem se odjet
Zahraničí
Brno, Írán - Smrt Mahsy Amini vyvolala v Íránu masivní protesty, které se rozšířily po celé zemi. Lidé po většinu času nemají přístup k internetu a je tak pro ně složité komunikovat s vnějším světem. Redakce Stisku sehnala příběhy lidí, kterých se nynější situace v Íránu přímo nebo nepřímo dotkla.
Přímo z Íránu
Kvůli bezpečí ženy se redakce Stisku rozhodla nezveřejnit její jméno.
Žena strávila dva roky na Srí Lance a nyní se vrátila zpět do Íránu. Slíbila, že redakci Stisku odpoví na otázky týkající se situace v její zemi. „Moc ráda vám pomůžu, ale po většinu času nemáme připojení k internetu. Bude lepší, když mi otázky pošlete naráz a já na ně odpovím,“ napsala Stisku. Po pár dnech se omluvila, že neodepsala dříve. „Velmi se omlouvám, ale situace v Íránu není vůbec dobrá. Vše je velmi hlídané, je to nebezpečné. Vzhledem k okolnostem nebudu moci na vaše otázky odpovědět,“ dodala. A nebyla jediná, kdo kontakt s redakcí na poslední chvíli přerušil.
Monika Jankůj
Výtvarnice Monika Jankůj na protesty reagovala na svém Instagramu
„Včera v noci jsme si s holčinou, krásnou mladou dívkou z Teheránu, psaly o tom, jak je to děsivý. Ona nám (v červnu, pozn. redakce) pomáhala najít hostel a taxi, měla šátek takzvaně na piráta, tetování, cigárko. A trochu mi dala naději, že to v Íránu není až tak děsivý s dodržováním zákonů mravnosti policie. A najednou čtu na stránce muže z Iráku, co děsivého se děje v Íránu a jeho komentář. To dusno totalitního režimu jsme tam cítily i my při cestování v červnu, ale asi jsme si nedovedly a ani nechtěly asi připustit, že za to, že nemáš správně nasazený šátek ti něco hrozí. Prostě nám to přišlo absurdní. I když si člověk vzpomene, co za věci, které hlava nebere, se tu v Česku děly za totality, tak určité podrobnosti tu jsou. Je to smutné a bezmocné,“ psala na svém Instagramu 22. září Monika Jankůj, když se dozvěděla o smrti Mahsy Amini.
Monika Jankůj je majitelkou keramické dílny Matilda a letos v červnu procestovala se třemi dalšími ženami Írán. Po vypuknutí protestů si chvíli dopisovala s dívkou z Teheránu. V jedné ze zpráv dívka prosila Jankůj, aby sdílela s kýmkoliv může, že Íránci nynější vládu nechtějí. Spousta lidí ve světě to podle ní stále neví. Dívka má nyní nedostupný instagramový účet. „Děsí mě to,“ řekla Jankůj. Pro Stisk poskytla krátký rozhovor o životě, tak jak ho vnímala v Íránu, když ho před letními prázdninami navštívila.
Píšete o dusnu režimu, které jste cítily při cestování v červnu. Co přesně jste měla na mysli?
Dusno bylo hlavně mezi lidmi. Říkali nám, že je režim pro ně přísný. Jsou omezení. Dozvídaly jsme se o místech, kam lidé jezdí na piknik, aby byli vzdálení všem kontrolám. Bylo to podobné, jako když se u nás za totality lidé scházeli na chatách, aby se mohli se bavit bez pocitu, že je někdo sleduje a hlídá, co říkají. Cítila jsem rozdíl, když jsme byly ve městě, které bylo silně náboženské, například město Marshad, a když jsme pak zamířily na jih k moři, kde byly ženy uvolněnější a náboženství nebylo tak radikální. Lidé mají příkaz, co mohou a nemohou. Je pro ně složité vycestovat a mají i zakázaný Facebook. Ale snaží se zákaz obcházet a žít normálně.
Jak by se žena tedy měla správně oblékat?
Nesmí jí být vidět kotníky, rukávy musí mít pod lokty. Hlavu má mít zahalenou tak, aby jí nebyly vidět vlasy. Ve skutečnosti jim ofinky lezly. Celé zahalené byly jen ty, které velmi prožívaly náboženství. Výjimečně měly některé ženy jinak nasazený šátek. Cestovatelky nosily třeba turban. Vyloženě bez šátku jsme nikoho nepotkaly.
Muži nemuseli dodržovat žádné restrikce?
Vůbec. Nosili kraťasy a trička. Byli to manekýni první třídy. To u žen nepřipadalo v úvahu.
Do Íránu jste odjely samy ženy. Vnímají Íránci turistky jinak než místní ženy?
Jely jsme tam s tím, že všichni, kdo tam v té době cestovali, říkali, že Írán je bezpečný a úžasný. Je pravda, že to byli všechno mužští cestovatelé. Nikdo nás ale neohrožoval. Lidé s námi chtěli mluvit a poznat svět venku. Je to pro ně cesta, jak se dostat k informacím ohledně života mimo Írán. Navíc běžní lidé vnímají, že turisté mají jiné zvyky. Přijely jsme ze světa, kde zahalování není nutné. Obecně je to obyčejným lidem jedno. Usmívali se na nás, že nosíme šátky jinak. Každý druhý se s námi chtěl fotit, protože okamžitě poznal, že jsme turistky. Pro ně to byl dotek něčeho vzdáleného. Na druhou stranu, mravnostní policii jsme nepotkaly. Ale když tam ty zákony mají, snažily jsme se je dodržovat. Nemáme proč provokovat.
Lukáš Hajduk
Lukáš Hajduk tento rok absolvoval výzvu pěšky do Íránu, která zabrala pět měsíců a pět dní. Cesta jako taková trvala od 1. dubna do 27. září. Do cíle, nejvyšší vrchol Íránu Damávand, dorazil 15. září. Šel přes Slovensko, Maďarsko, Srbsko, Bulharsko, Turecko, Gruzii a Arménii. Z Íránu se rozhodl odjet po vypuknutí protestů.
Do Íránu jste dorazil 10. září. Jak se změnila atmosféra během vašeho odjezdu?
Hranice do Íránu jsem překročil 10. září a zpět do Turecka jsem dorazil 23. září. Atmosféra se změnila dost. Všichni mluvili o protestech, někteří se báli, ale mnohem víc lidí to vidělo jako obrovskou šanci pro změnu. Vztek na režim u spousty lidí vyplul na povrch.
Když svět obletěla zpráva o smrti Mahsi Amini a v zemi vypukly protesty, kde jste zrovna byl? Na vašem Instagramu jsem si všimla, že jste zhruba v té době absolvoval výstup na nejvyšší horu Íránu Damávand.
Ano, v době té vraždy jsem byl zrovna na Damávandu. O její smrti a dalších událostech jsem se dozvěděl, když jsem dorazil, tuším 17. září, ke kamarádovi, který žije kousek od Isfahánu.
Byl jste (nepřímým) svědkem protestů?
Svědkem jsem nebyl. Upřímně, připlést se do nějakého davu, nikdo by se neptal, odkud kdo je. Jediné co, viděl jsem policejní kordony v Tabrizu, když už jsem byl na cestě zpět a slyšel střelbu. Teheránu jsem se radši vyhnul. Dny jsem trávil u kamaráda v jeho restauraci a čekal, jak se situace vyvine. Když pak začali vypínat internet a prosákly zprávy o zatčení poměrně dost cizinců, rozhodl jsem se odjet. Trochu obsáhlejší text mám na Facebooku.
Když se časově vrátím do doby vašeho příjezdu, jak jste vnímal zdejší život žen tam?
Jiné vnímání žen šlo vidět už v Turecku. Jednak je v ulicích, možná vyjma Istanbulu, zhruba pětasedmdesát procent mužů. Celkově jde cítit, že byť jsou ženy formálně rovnoprávné, jejich postavení v reálu takové není. V Íránu to jen akcentovalo povinným nošením hidžábu a ještě podřízenější rolí žen ve společnosti.
Musel jste vy sám něco respektovat?
Muži to v tomhle ohledu mají mnohem jednodušší. Musí jen nosit dlouhé kalhoty, je na to dokonce zákon.
Do České republiky jste se vrátil 27. září. Nyní řešíte běžné lidské starosti. Jak zpětně zpracováváte zážitky, kterých jste byl svědkem?
Přes Turecko jsem jel busem a z Istanbulu stopem, celá cesta zabrala čtyři dny. Zážitků za toho půl roku mám hodně, nejen z Íránu. Měl jsem obrovské štěstí už v Arménii, ze které jsem přešel dva nebo tři dny před útokem ze strany Ázerbájdžánu. Co se týče Íránu, vidím v téhle situaci obrovskou šanci na změnu, kterou bych Íráncům moc přál, protože jsou to neskutečně milí lidé. Nezaslouží si tento šílený režim.
Sledujete situaci v Íránu i po svém návratu?
Situaci sleduju, stejně tak si čas od času píšu i s kamarády, které jsem v Íránu poznal. Lidé neustávají v protestech a požadují už nejen víc práv pro ženy, ale celkovou svobodu a změnu režimu. A já jim moc držím palce, ať se jim to tentokrát konečně podaří a těším se, až jednou zavítám do opravdu svobodného Íránu.
