Vaření je přeci tvá práce. I takové poznámky si vyslechla česká dobrovolnice na Ukrajině

Brno - Na Ukrajině strávila jako dobrovolnice několik měsíců. Ačkoli je jí tato země blízká, dostala se do mnohých situací, které pro ni byly překvapením. Někdy ji Ukrajinci odháněli od těžké práce a jindy poslouchala, že nemá sedět na studené zemi. Častokrát ji nenechali vykládat věci z auta, při rozhovorech mluvili pouze na jejího mužského kolegu a spíš než podání ruky dostala placák. To jsou některé ze zkušeností Venduly Fořtové, která byla dobrovolnicí v zemi, kde je válka. Do podobných situací se většinou dostávala s muži, ale někdy i se ženami. „Myslím si, že tradiční vnímání ženských a mužských rolí je na Ukrajině stejné jako u nás. Rozdíl vidím spíš v tom, že u nás se to už posunulo kupředu,“ říká Fořtová.

Co vás vedlo k rozhodnutí jet pomáhat na Ukrajinu?

Na Ukrajinu jezdím od malička pravidelně s rodiči a ještě před válkou jsem měla spoustu ukrajinských přátel. Když začala válka, hrozně mě bolela představa, že ta krásná Ukrajina, kterou znám, je najednou ničená. Že ti lidé, kteří mě vždycky přijímali jako svou vlastní, musí opouštět své domovy, žít ve strachu a bojovat za svou svobodu a existenci. Neměla jsem na výběr, musela jsem se zapojit do pomoci. Prvně jsem tlumočila v Krajské asistenční centrum pomoci Ukrajině (KACPU), pak na hlavním nádraží v Praze a následně na úřadu práce. Najednou mi ale přišlo, že bych měla dělat víc a že moje pomoc není dostatečná. V září 2022 jsem se proto vypravila jako dobrovolnice na Ukrajinu.

Pozorujete na Ukrajině rozdíly ve vnímání ženských a mužských rolí oproti Česku?

Já si myslím, že takové to původní tradiční vnímání ženských a mužských rolí je dost stejné jako u nás. Rozdíl spíš vidím v tom, že tady se to už trochu posunulo kupředu. Rozhodně ale záleží i na tom, jestli se bavíte s mladší nebo starší generací a také jestli jste na vesnici nebo ve městě. Ve vesnicích se například setkávám s ženami mého věku, což je okolo dvaceti, které už mají děti a jejich hlavní činností je starost o domácnost.

Setkala jste se na Ukrajině s nějakými stereotypy, které se týkají právě postavení žen a můžu?

Velmi často jsem poslouchala, že nemám sedět na studeném, protože mi nastydnou vaječníky, že nemůžu nosit těžké věci, protože ještě přece musím porodit děti. Také se mi jednou stalo, že jsem jela na výjezd sama bez kolegy, který zůstal doma, a když jsem se vracela hladová domů, poprosila jsem ho, aby uvařil oběd. Dorazila jsem a kolega ještě vařil, tak jsem si sedla za počítač a dodělávala nějakou administrativní práci. Najednou do kuchyně přišel náš ukrajinský pan domácí, viděl kolegu jak vaří a hned se pustil do mě, že můj kolega je přece muž, jak je možné, že vaří, že je moje povinnost se o něj starat. Na argument, že oba dva pracujeme a je jedině fér, abychom se ve vaření střídali, v podstatě nereagoval. Náš pan domácí je zlatý člověk, ale na některých věcech se zkrátka neshodneme.

Jak vás tam vnímali jako ženu dobrovolnici? Je pravda, že ženy se během války začaly mnohem více zapojovat do bojů, ale stále to pro ně – a hlavně pro muže – musí být nezvyk.

Žena dobrovolnice je velmi častý jev, obzvláště v poslední době, kdy je většina mužů mobilizovaných nebo se bojí pohybovat venku ve větší vzdálenosti od svého domu. Dobrovolníci jsou potřeba, muži jsou na frontě, takže je to běžně ženská práce. Rozdíl pak už je, co dobrovolnice dělá. Jestli se stará o administrativní zajištění a přípravu humanitárních balíčků, nebo jestli jezdí do nebezpečných zón, což už vzbuzuje trochu větší pozdvižení. Myslím si, že mých kolegů mužů-dobrovolníků se místní neptají tak často, jestli se nebojí.

Potýkala jste se s nějakými výzvami nebo překážkami během dobrovolnictví, které byly přímo spojeny s tím, že jste žena?

První, co mě napadá, je menstruace. Když Rusko zničilo Kachovskou přehradu, byla jsem zrovna na jihu Ukrajiny a protože do Chersonu pravidelně jezdíme, hned jsme se zapojili do pomoci. Jenže mně zrovna začala menstruace. Celé dny jsem strávila za volantem dodávky a rozhodně nebylo o co stát. Navíc používám menstruační kalhotky, které je potřeba vždy vyprat co nejdříve. Téměř každou noc jsme spali někde jinde a první, co jsem vždy večer po příjezdu dělala, bylo praní. V noci mi kalhotky většinou uschnout nestihly, takže jsem je vystavila na palubní desku své dodávky a dosušovala je v průběhu dne při práci.

Stávalo se, že vás Ukrajinci nechtěli pustit k nějaké práci?

Rozhodně tu byly momenty, kdy jsem byla ignorována jen proto, že jsem žena. Často se mi také stávalo, že jsem někam dojela s humanitární pomocí, začali jsme vykládat materiál a já jsem od mužů, kteří nám pomáhali vykládat, slyšela, ať jdu pryč a ať ty věci nenosím. Nemohli se prý dívat, jak to nosím, protože jsem holka. Cítila jsem se hodně podceňovaná. Kdo si mysleli, že ty věci u nás na skladě asi nakládal? Nikdy nás na skladě není tak velký počet, aby si někdo mohl dovolit říct „jsem holka, nebudu nosit věci". Přijela jsem za nimi, do nebezpečné ostřelované oblasti, na sobě jsem měla těžkou neprůstřelnou vestu s kovovými pláty, seděla jsem za volantem dodávky a oni mi řekli tohle. Hm, tak zavřete oči a nechte mě pracovat.

Byly naopak momenty, kdy vaše ženské vnímání nebo přístup přinesly do práce něco unikátního, co pomohlo ostatním?

Tohle asi není něco, čím bych se měla úplně chlubit, ale myslím, že každá žena, která je obklopena sexismem, ho umí někdy využít i ve svůj prospěch. Moc dobře vím, jak působí mladá holka v neprůstřelné vestě za volantem dodávky plné humanitární pomoci na vojáky a čas od času toho trochu využívám. Jednou byl jeden klučina mnou tak fascinován, že si zapomněl pořádně prohlédnout moje doklady a protože jsem s ním mluvila ukrajinsky, myslel si, že jsem Ukrajinka. Po cestě zpátky nás zastavil s tím, že nepochopil, že jsme cizinci, a kdyby si toho všiml hned, tak by nás dál nepustil.

Vnímáte, že vaše přítomnost a práce nějak změnila jejich pohled na ženy?

Nemyslím si, že zrovna moje přítomnost něco takového způsobila, možná k nějaké změně přispívám, ale i já se můžu jedině učit od Ukrajinek, které jsou jedny z nejkrásnějších a nejodvážnějších žen na světě. Příběhy žen žijících ve válečných oblastech a žen, které se rozhodly jít proti všem stereotypům, vzít do ruky zbraň a začít bránit svoji zemi, mě nepřestávají inspirovat.

V čem celkově se přístupy Ukrajinců odlišují od toho, co znáte z Česka?

Já osobně s místními spolupracuji velmi ráda a myslím, že to je jedna z hlavních součástí naší práce. Jsou ale věci, které mě rozčilují. Ukrajinci si hrozně rádi vzájemně podávají ruce. Muži se tak zdraví pořád. Ženě ale ruku nepodají. Stávalo se mi, že mě často při prvním setkání prostě ignorovali nebo si se mnou plácli. A někdy i kamarádi, se kterými se známe docela dobře, moje kolegy zdraví podáním ruky, ale mě obejmou. Jednu dobu jsem všude jezdila já a kolega, který se sice uměl obstojně domluvit, ale stejně jsem fungovala jako tlumočnice já. Spoustu lidí, se kterými jsme se setkali, se ale automaticky bavilo pouze s mým kolegou, jako kdybych tam ani nebyla, úplně mě přehlíželi. Nejvíc mě mrzelo, že tímto způsobem se někdy chovaly i ženy.

Myslíte, že válka změnila nějaké genderové role?

Rozhodně ano. Nedávno jsem se začala více zajímat o postavení žen v armádě. Ačkoliv ženy stále čelí sexismu v armádě, situace se změnila. Dříve ze zákona ženy nemohly pracovat na pozicích, které byly rezervovány pouze pro muže. Většina mužů už je ale mobilizována a armáda se teď snaží více cílit i na ženy a umožňovat jim se připojit k obraně za lepších podmínek. Nicméně stále existují jednotky, které ženy ze zásady nepřijímají nebo jim dávají jen týlové pozice.

Všímala jste si rozdílů v tom, jak Ukrajinky reagují na válku, a jak jste reagovala vy jako cizinka?

Myslím, že jsem si neprošla takovým tím počátečním strachem o život. Sice jsem se taky dostala do nepříjemných situací, ale já jsem dopředu počítala s tím, že riskuji. Promyslela jsem to, představila si, co se může stát, a i přes to jsem vyrazila na Ukrajinu. Ukrajinek se nikdo neptal, neměly čas se nijak psychicky připravit, prostě se to najednou stalo. A ačkoliv mám spoustu přátel na Ukrajině, moje rodina je v bezpečí v České republice. To je jeden ze zásadních rozdílů.

Máte nějakou konkrétní zkušenost nebo příběh, který vám zůstal v paměti a nějakým způsobem symbolizuje bourání těchto stereotypů?

Ráda vzpomínám na jednoho kamaráda ze spřátelené organizace, se kterou jsme hodně spolupracovali. Když jsem se s ním potkala poprvé, bylo to zrovna v době, kdy jsem jezdila jako tlumočnice se svým kolegou a často jsem se setkávala s tím, že mě lidé ignorovali. Kamarád mě překvapil tím, že ač mě tehdy viděl poprvé v životě, tak mi podal ruku, představil se mi a v následné komunikaci mluvil vždy s námi oběma, nikdy jsem se necítila přehlížena. Byla to pro mě docela změna a byla jsem mu za to hrozně vděčná. Pevně věřím, že se stejným chováním se budu brzo setkávat všude.