Výstava Nakrmit něhou, roztrhat dlaní spojuje kresbu s poezií

Brno - Výstava Nakrmit něhou, roztrhat dlaní / Sweet Kisses & Ripping to Pieces spojuje kresby Nicol Francis Hendruk s básněmi Heleny Lněničkové. Prostřednictvím dvou desítek děl otevírá témata intimity, zranitelnosti a touhy. Diváci si ji mohou prohlédnout v Čítárně Filozofické fakulty Masarykovy univerzity (FF MU) do 31. prosince 2025.

Kresby Nicol Hendruk stojí na intuici a tělesnosti. Umělkyně, která se narodila českým rodičům v Arizoně a dětství trávila střídavě v USA a Česku, je samouk. „Nikdy jsem nestudovala umění. Kreslím s vášní od chvíle, kdy jsem dokázala udržet tužku v ruce. Tvořím intuitivně ze své představivosti, bez použití předloh,“ uvádí na svém webu. Nejčastěji pracuje na bílém papíře formátu A4 a kombinuje tužky, barevné a akvarelové pastelky, inkoustová pera, fixy i suché a olejové pastely.

K inspiracím řadí Jamieho Hewletta, Tima Burtona, Sui Išidu, Alfonse Muchu a Takata Yamamota. „Myslím si, že se odrážejí v této výstavě už jen tím, že jejich vlivem a inspirací přispěli k tvorbě některých děl, která obsahují mnoho společných prvků jako krása, touha, surovost,“ uvedla pro Stisk.

Hendruk svou tvorbu chápe jako bezpečný, neutrální prostor pro vyjádření čehokoli aktuálního. „Na papíře se mi snáze projevuje vše, co si nedovolím vyjádřit přímo v reálném životě. Obecně ráda a nejčastěji ztvárňuji nahotu, zranitelnost, otevřenost, touhu a nejrůznější intimní prožitky,“ popsala.

Název výstavy propojuje něhu a destrukci. „Takovýto rozpor vytváří zajímavé napětí a tím i hnací motor pro tvorbu. Myslím si, že v mé tvorbě mají obě tyto síly více méně stejný podíl,“ uvedla. Převaha ženské figury je pro ni přirozená. „To, co chci vyjádřit, se mi snadno vyobrazuje ve formě ženské figury – už jen proto, že jsem žena a je mi to blízké,“ doplnila. A kdyby měla výstavu shrnout jedinou emocí? „Touha – protože obsahuje velké množství shůdných i protichůdných pocitů, které výstava zobrazuje,“ dodala.

Básně Heleny Lněničkové, absolventky anglistiky FF MU a překladatelky, na kresby nereferují popisně – spíše jim naslouchají a překládají obraz do emoce. „Kresby Nicol ve mně vyvolaly vzpomínky na pocity a prožitky. Nechala jsem se zaplavit pocity, které se samy měnily do slov a veršů. Byl to spontánní a neplánovaný tvůrčí proces,“ uvedla pro Stisk.

Spolupráce nevznikala na objednávku. „Básně jsem napsala jen k vybraným kresbám, některé mě nechávaly chladnou. Ten výběr proběhl pocitově,“ popsala. V jejích textech se střídá melancholie a hravost – i proto některé básně později přeložila do angličtiny, kde jsou „lehčí, hravější“. „Zpětně tento básnický projekt vnímám jako retrospektivu a zakončení jednoho životního období,“ vysvětlila.

Za obě autorky mluví i konkrétní díla. Lněničková připomíná báseň začínající veršem „sáhla jsem do žáru“.

„To je báseň a kresba, kterou jsme zahrnuly do limitované edice printů s názvem Poetry. Báseň zde tvoří svatozář kolem hlavy ženy. Evokuje nám to Alfonse Muchu a jeho romantické vyobrazení ženských postav,“ dodala Lněničková.

Výstava je zároveň konverzací formátů: obraz se stává textem a text obrazem. „Líbilo se mi vidět kresby dohromady s básněmi jak obsahově, tak i vizuálně. Vlastní tvorbu i s básněmi vnímám stále stejně,“ uvedla Hendruk. Lněničková dodává, že čtenář může vnímat i napětí mezi originálem a překladem. „Je možné výstavu vnímat jako srovnání originálu a překladu básně a všímat si, zda na čtenáře působí jinak česká a jinak anglická verze,“ doplnila.

Dojmy návštěvníků v Čítárně potvrzují, že dialog obrazu a slova funguje. „Prvně jsem si všimla těch kreseb, ilustrace se mi hodně líbí, jsou originální,“ uvedla Radka Moravcová pro Stisk. „Ilustrace a básně se dobře doplňují, poezie kresby dobře vysvětluje, jak to má být interpretované,“ doplnila Amálie Ježurková.

Atmosféru výstavy vystihla Jitka Jurnečková, která řekla, že díla doplňují prostor Čítárny a činí ho útulnějším. „Líbí se mi propojení barev a celkově mě to uklidňuje,“ uvedla. Radka naopak dodala, že v ní některé kresby vzbudily spíš napětí. „Na první pohled to ve mně nevzbudilo pozitivní emoce, mám pocit, že je to trochu provokativní,“ řekla.

Amálie vnímala výstavu citlivěji. „Některá díla na mě působí smutně, četla jsem báseň, kde autorka píše o své matce, a vyvolalo to ve mně lítost,“ uvedla. „Na první pohled bych tu kresbu interpretovala jinak, než se píše v básni. Je z toho příběh, což se mi líbí,“ dodala. Na závěr shrnula Radka Moravcová, že kresba a báseň se podle ní dobře propojují a dávají dílům nový význam.

Výstava Nakrmit něhou, roztrhat dlaní nabízí tichý dialog mezi obrazem a slovem. Každé dílo nechává prostor pro vlastní čtení i prožitek – ať už v něm divák najde klid, touhu nebo zranitelnost.