Prohlídka představila bývalou Káznici jako město ve městě

Brno - Píše se rok 1784 a brněnští vězni poprvé přicházejí do komplexu čtyřkřídlé stavby nacházející se mezi ulicemi Cejl, Soudní a Bratislavská. Do té doby budova sloužila jako sirotčinec pro děti z brněnské jezuitské koleje, který později zrušil císař Josef II. a celý areál tak připadl rakousko-uherské vězeňské správě. Prostory ležící tehdy ještě pět set metrů za hradbami města Brna zaplnili vězni odsouzení za méně závažné činy. Přemístěni tam byli také trestanci ze Špilberku, který byl mnohem přísnějším vězením. I to připomněla komentovaná prohlídka bývalé Káznice, ze které přinášíme reportáž.

Je druhá květnová sobota a před budovou bývalé brněnské Káznice se shromažďují hloučky lidí. Někteří jsou v oblasti Bronxu poprvé. Pár z nich míří na komentovanou prohlídku prostor vězení, jiní na festival Plácek, který je věnovaný tvorbě, vzdělávání a komunitě mladých divadelních tvůrců. Sem tam z oblohy spadne kapka deště a po chvíli přichází průvodce Zbyněk Rederer. „Jdete na komentovanou prohlídku? Pojďte za mnou,“ říká, načež skupinka vstupuje do potemnělé chodby.

Hlouček následuje průvodce přes nádvoří zaplněné mladými divadelníky až do místnosti s názvem Robotárna. „Špilberk byl do té doby hlavní věznicí pro ty nejhorší kriminálníky, vrahy, několikanásobné recidivisty a mezi nimi právě byly i ty menší ryby - kapsáři, drobní zlodějíčci, kteří by si zasloužili ještě jednu šanci,“ vysvětluje průvodce potřebu vzniku druhého brněnského vězení. Z toho vychází i název Káznice, tedy objekt sloužící pro lidi, kteří se dopustili drobných kázeňských přestupků.

Práce šlechtí (a vede ke slepotě)

„Práce šlechtí – šest dní v týdnu,“ vypráví dále Rederer. Robotáren bylo v brněnské Káznici několik, vězni se zde učili různým řemeslům. Byly tady stolařské, ševcovské, tesařské dílny, převažovalo zde ale zpracovávání textilií. „Nacházíme se na Cejlu a všude kolem nás to byla jedna velká továrna na vlnu,“ upřesňuje průvodce.

Vězni zpracovávali především takzvanou hrubou vlnu, kterou pročesávali, čímž se do vzduchu dostávaly její mikročástečky, které způsobovaly závažné záněty. V jejich důsledku věznění lidé často až oslepli. Neděle byla v Káznici dnem volna, vězni se chodili pomodlit, a dokonce dostávali k jídlu maso místo luštěnin a všemožných kaší s minimálně dva dny starým chlebem.

„Lidé v Káznici trávili nula až tři roky, naučili se zde mnoha znalostem a vědomostem a poté měli uplatnění,“ říká průvodce. O to právě šlo. Napravit kázeň a zabránit, aby se vězněné osoby po odpykání trestu, vrátily k společensky nepřípustným činnostem.

„Myšlenka káznice byla velmi pokroková. Už totiž nechceme vězně za jejich činy popravit, ale něčemu je naučit, aby byli připraveni začlenit se do společnosti,“ odpovídá průvodce na dotaz ženy s brýlemi.

Poté se skupina přesunuje do tmavé chodby, ty se po celém objektu několikrát opakují. Nachází se tam toaleta, strážnice, klíčárna, čtyři velké cely, samotky a umývárna. „Pán je rozený vypravěč,“ komentuje usměvavě jedna z účastnic prohlídky.

Pozdraven buď socialismus

Skupina dále vchází do bývalé kaple Nanebevzetí Panny Marie, která se v prostorech vězení také nachází. V přední části klenbovité místnosti kdysi stával dřevěný oltář, součástí kaple byly vyřezávané lavice a dokonce i malinký kúr. V neděli se v prostoru – nyní již obohaceném o socialistickou budovatelskou propagandu – odehrávaly mše.

„Výzdoba, kterou můžete vidět nyní, tyhle příšerné válečky,“ komentuje průvodce, „ta vznikla až v roce 1949.“ Místo oltáře se v čele kaple rozprostírá malba spořádané socialistické rodiny, sovětské vlajky a siluet ikonických panoramat Prahy a Brna.

„Komunisté z kaple udělali převýchovnu, aby si lidé uvědomili, v jakém státě žijí, a zbavili je všech kapitalistických a demokratických bludů,“ vypráví Rederer. Propagandistickou výzdobu údajně navrhnul jeden umělecky založený dozorce, zajímavé ale je, že obraz pak nechal namalovat vězně.

Třicet místo patnácti

Průvodce skupinu posílá opět do tmavé, červeným světlem osvětlené tísnivé chodby. „Já jsem ti říkala, ať si na ten záchod zajdeš,“ říká přitom matka malému chlapci v maskáčové mikině. Viditelně dává najevo, že potřebuje čurat a protestuje.

Lidé postupně následují průvodce Rederera do umývárny, velké cely s klenbovitým stropem a dřevěnou prochozenou podlahou. „Celková kapacita byla v devatenáctém a dvacátém století tři sta padesát vězňů, poté se počet zvýšil až na pět set lidí,“ říká průvodce. Kapacita byla navýšena uměle, vězně po stávkách nebylo kam dávat.

Skupina stojí v místnosti velké cely, která byla určena pro patnáct lidí, často se ale stávalo, že jich tam spalo i přes třicet. „Nábytek se žádný nedochoval, protože tady ani žádný nebyl. Lidé spali na slamnících,“ vysvětluje Rederer. Stejným způsobem Káznice fungovala i v padesátých letech minulého století.

Přímo ve věznici se pralo, vařilo, byla zde ošetřovna, lékař i kněz. „Káznice byla samostatná jednotka, nic zvenčí nepotřebovala. Takové malé město ve městě,“ komentuje průvodce fungování Káznice, zatímco chlapec s matkou odcházejí na záchod.

Rederer dále pokračuje k samotkám. „Tyhle dvě malé černé místnosti fungovaly jako korekce,“ říká. Vězni se do nich dostali, až když provedli něco proti vězeňskému řádu, například odporovali dozorcům, nebo se nechovali hezky k ostatním.

„Vězni mohli být na samotku posláni od deseti do třiceti dnů – to už byl opravdu masakr. Je tam zima, jste pouze o chlebu a vodě, je tam neustálá tma a nesmíte vyjít ven,“ vysvětluje průvodce a atmosféra v tuto chvíli při jeho výkladu houstne. Stávalo se, že se  zde lidé zbláznili, nebo zemřeli na naprosté vyčerpání organismu.

Čekání na smrt

„Po druhé světové válce se tady z Káznice stalo to nejhorší, to, čím je nechvalně proslulá dnes,“ zdůrazňuje průvodce. Začalo se tady totiž popravovat, konkrétně na ženském dvoře.

Nejdříve to byli nacisti a kolaboranti, po roce 1949 se jednalo o lidi, kteří byli uznáni za nepřátele nového socialistického režimu a stali se oběťmi vykonstruovaných politických procesů. „Inteligence, lékaři, vojáci, demokratičtí politici, učitelé,“ jmenuje průvodce, zatímco účastníci prohlídky procházejí tísnivými místnůstkami cel smrti, ve kterých vězni na popravu čekali.

Za chvíli už z nepříjemné chladné chodby skupina pozoruje právě i ženský dvůr.

Účastnice a účastníci pak pokračují v čele s Redererem do průchodu, za kterým se na volném prostranství smějí a baví mladí zájemci o divadlo. Tíživá historie tak kontrastuje s veselím, které prostory čtyřkřídlové budovy běžně zaplňuje v dnešní době.

„Tady ukončíme naše povídání, v roce 1956 se vězni přesunují do dnes sále fungující věznice v Bohunicích a později se sem stěhují vojáci,“ shrnuje průvodce.

Brněnská Káznice

• Káznice ve svých raných začátcích fungovala pod Rakouským císařstvím. Prvními vězni byli lidé, kteří se dopustili méně závažných činů a nevyžadovali tak přísný režim, jako byl v žaláři na Špilberku.
• V roce 1914 začala první světová válka a ve věznici přibývají váleční a političtí vězni a vězeňkyně. Jedním z nich byl i básník Petr Bezruč, který měl ve svých básních údajně podporovat ruského cara. Kdyby tomu tak ale skutečně bylo, popravili by jej. 
• Po válce připadá věznice nově vzniklému Československu. Její charakter se až do druhé světové války nijak zásadně nemění, trestní zákoník totiž zůstává stejný jako za Rakouska-Uherska.
• V roce 1939 přebírá Káznici gestapo (nacistická tajná policie). Zpočátku do budovy na Cejlu zavírali muže i ženy, jednalo se o lidi, kteří by mohli nesouhlasit s režimem. Tuto funkci ale věznice plnila pouze chvíli, jelikož nacisti potřebovali budovu, která by byla blíž k velitelství gestapa sídlícího v budově dnešní Právnické fakulty Masarykovy univerzity. Novou mužskou věznicí se staly Kounicovy koleje a na Cejlu zůstávají pouze ženy.
• Po válce nastává nejtemnější období v historii budovy. V Káznici probíhají retribuční lidové soudy, které soudily a trestaly velké válečné zločince, ale i kolaborace občanů za války. Mezi lety 1945 až 1949 bylo v Káznici popraveno nejvíce osob.
• Po únorovém komunistickém převratu je Káznice využívána dále k věznění odpůrců režimu, tentokrát ale socialistického. Až do roku 1956, kdy bylo vězení přesunuto do Bohunic, zde komunisté věznili stovky politických vězňů. Poslední poprava byla provedena v roce 1952.

A co dál?

V současnosti má objekt v pronájmu spolek Tripitaka, konají se zde akce jako Ghettofest nebo festival Faktor K. Do budoucna by se prostor měl začít opravovat. „Rekonstrukce byla ovlivněna měnící se brněnskou politikou, covidem, už měla dávno probíhat,“ loučí se ještě s vysvětlením průvodce.

Oprava má být dokončená v roce 2028, Rederer však sarkasticky dodává, že je dost možné, že dnešní návštěvníci jsou jedni z posledních, kteří budovu viděli stát. Komentovanou prohlídku prostor bývalé Káznice na Cejlu však zájemci zdarma navštíví také 1., 8. nebo 22. června 2024.