Kolektivní zpěv mantry óm: Obřad čerpá z hinduismu i křesťanství

Brno - Při óm chantingu se chce některým plakat, druzí zase potlačují výbuch smíchu. Jedni zažívají vibrace po celém těle, zatímco jiní popisují vize a obrazy zesnulých. Tato duchovní metoda spočívá v kolektivním nepřerušovaném zpívání mantry óm po dobu alespoň čtyřiceti pěti minut. Sanskrtská mantra má pročistit negativní energii, podle koordinátorky Leny Břouškové se zároveň jedná o nejvyšší vibraci, ze které vznikl celý vesmír.

Když vstupuju do klenotnice v budově brněnské staré radnice, sedí v hloučku na židlích první příchozí. Většina účastníků obřadu si mezi sebou tykají; když se koordinátorka zeptá, jestli je tady někdo poprvé, zvedám ruku jako jediný. Podává mi kartičku s úvodní a závěrečnou mantrou – krátkými texty napsanými v sanskrtu, které na začátku a konci ceremoniálu všichni společně zazpíváme. Všímám si, že kartičku s textem držím jako jediný. Všichni ostatní sanskrtský popěvek znají nazpaměť.

Sedíme na židlích ve dvou kruzích čelem k sobě. Menší kruh uprostřed místnosti tvoří slovy koordinátorky ómový sloup, kde se údajně negativní energie mění na pozitivní. Na židlích se po patnácti minutách střídáme tak, aby se každý z nás dostal doprostřed ómového sloupu právě jednou. Vnější kruh je přerušený v místě, kde stojí stůl s dvěma fotografiemi duchovních guru a zakladatelů metody. Těm se jdou někteří před zahájením poklonit. „Kde jste se to dozvěděla, že tady má být ta mezera?” nechápavě vrtí hlavou jeden z účastníků. Mezera v kruhu podle něj zabraňuje proudění energie mezi přítomnými, zatímco podle koordinátorky bychom neměli sedět k obrazům duchovních zády. Před samotným obřadem se tak strhne menší rozepře, mezera ale nakonec zůstává na místě.

Prvních patnáct minut se cítím roztěkaně a podrážděně. Chanting nezvládám udýchat a občas pokukuju kolem sebe, jestli ostatní skutečně zpívají nepřetržitě celou dobu. Musím ale uznat, že zpěv kolem mě působí impozantně a občas jako by se hlasy zpěváků spojily v jeden. Tento efekt je zesílený obzvlášť v momentě, kdy v poslední čtvrthodině usedám do vnitřního kruhu. Můj vlastní zpěv se přitom postupem času stává tak automatický, že jej sotva vnímám.

Většina přítomných jsou křesťané, a samotná metoda vyvěrá jak z tradice hinduismu, tak z křesťanské víry. „Pravda je jedna, ale moudří o ní mluví mnoha způsoby,” komentuje svůj pohled na duchovno Břoušková. „Někdo ho nazývá Ježíš Kristus, někdo Alláh. Je spousta cest k tomu stejnému zdroji.” Na hinduismu jí imponuje, že je veselý a hodně se při jeho rituálech zpívá. Zároveň je podle ní pozoruhodné, že mantra óm zní podobně jako amen. Jeden z účastníků Samuel Manus popisuje svůj přístup podobně: „V tom je ta krása, ta jednota v rozmanitosti. Každému je blízké něco jiného, ale všechno to vede do jednoho cíle.”

Někteří z přítomných se obřadů nejen pravidelně účastní, ale také je občas koordinují. K tomu potřebují zaškolení a požehnání od duchovního. V Brně vedou chanting přes deset let, často se zpěvem snaží pomáhat lidem, kteří jsou v bolestech. „Jednou jsme měli pána na invalidním vozíku uprostřed kruhu, zpívali jsme pro něj a posílali mu tak podporu,” popisuje například Vendula Horáková Kršňáková, která metodu rovněž koordinuje.