Pokud se Rusové dostanou na určité území, tak je to úplně jiný level, říká o krizi na Ukrajině Evžen Diviš

Na začátku roku 2022 provedli Rusové invazi na území samostatné Ukrajiny a mnoho lidí v důsledku toho přišlo o své domovy a základní podmínky nutné k životu. Krátce po okupaci začala proto v zemi působit Charita České republiky, která se snažila o zajištění chybějících materiálů a finančních prostředků. O pomoc se zde zasloužil také Evžen Diviš, regionální manažer této organizace pro Ukrajinu, Moldavsko a Mongolsko.

Jaká bezpečnostní pravidla musíte na Ukrajině dodržovat, aby pro vás byla práce co nejbezpečnější?

Působíme v oblastech, kde to riziko není zas tak velké. Nechci samozřejmě tu situaci a nebezpečí bagatelizovat nebo zlehčovat. Je to země ve válce. Tam, kde jsem se dosud pohyboval, nebo kde byli mí kolegové, tam to riziko je pořád relativně nízké. Mluvíme o oblasti západní Ukrajiny, konkrétně Zakarpatské oblasti. Nejsou tam žádné cíle, které by ruské armádě přišly atraktivní.

Potom je to Llvovská, Ivanofrankivská oblast, kde se Lvov občas stává cílem. Ne ale zas tak často a ne moc masivně. Na poslední cestu jsme jeli do Kyjeva a Oděsy, což už je trošku jiná kategorie. Nicméně pořád je to tak, že ta míra zasažení, ať už drony nebo různými typy raket, je poměrně malá.

I tak ale určitě musíte dodržovat bezpečnostní pravidla.

To ano, musíme. Znamená to, že nejezdíme do oblastí, kde je riziko výrazně větší. Nepřipadá aspoň prozatím v úvahu, že bychom se vydávali do oblastí ležících blízko fronty. Pokud někde zůstáváme delší dobu, na jednání nebo někde přespáváme, zajímáme se o to, kde jsou nejbližší kryty. Podle toho vybíráme místo, kde budeme spát. Sleduji kanály na Telegramu, které zřídila ukrajinská armáda nebo velitelství vzdušných sil. Tam můžete najít aktuální informace, co kam letí a kde je vzdušný poplach.

Jak se Vám daří překonat strach z působení na Ukrajině? Přece jenom je to země ve válečném konfliktu.

Nepřekonávám ho, protože ho nepociťuji. To, že ho nepociťuji, není známka odvahy. Tam, kde se pohybuji, považuji situaci pořád za relativně málo rizikovou. Možná taky hraje roli to, že riziko podceňuji. Možná, že kdybych zažil nálet, tak bych to viděl jinak. Měl jsem štěstí. Všude, kde jsem se pohyboval, bezprostřední útok nebyl.

Jak o svém odjezdu na Ukrajinu mluvíte se svou rodinou?

Bylo třeba k tomu něco říct. Jedna věc je, že je to práce, kterou dělám dobrovolně, a jsou pro to nějaké důvody. Občasné cesty na Ukrajinu k tomu patří. Pokud by to pro mě nebo pro rodinu mělo představovat zásadní problém, tak bych zvažoval změnu zaměstnání.

Měli při vaši první cestě vaši blízcí obavy?

Rodina to vidí vždycky o něco dramatičtěji než já. Moje první cesta na Ukrajinu vedla krátce po začátku útoku v březnu 2022. Pro všechny to byla nová situace a nikdo nevěděl a ani si netroufal odhadovat, jak se to bude vyvíjet. V té chvíli měla rodina strach asi největší. Pak jsem se vrátil v pořádku. Žádná dramata během cesty nenastala, takže se všichni trošku uklidnili.

Měnila se nějakým způsobem forma pomoci, kterou jste poskytovali, podle vývoje války?

Ano, výrazně. Na začátku dost lidí předpokládalo, že bude Rusko úspěšnější. I já jsem se toho obával. Z toho hodně lidí vyvozovalo, že nastanou problémy se zásobováním, s dodávkou energií a že skutečně bude zapotřebí ve velkých objemech dovážet materiály z vnějšku na Ukrajinu. Což se několik prvních měsíců dělo. Stalo se tak asi i proto, že ten systém distribuce v rámci Ukrajiny nebyl plně připravený na to, že je třeba dodávat určité typy věcí.
V prvních měsících se daly do pohybu velké skupiny lidí z východu na západ. Část pokračovala dál do zahraničí, část na západě země zůstala. Ti lidé potřebovali jíst, zajistit základní hygienu. Potřebovali se obléct, protože si nevzali tolik věcí s sebou. Potřebovali například i hračky pro děti. Samozřejmě také zdravotnický materiál.

Jak se konflikt a pomoc vyvíjely dál?

Tahle fáze byla po několika měsících pryč, protože Rusové naštěstí nepostupovali dál. Obchodní síť se nezhroutila. Na to, že je válka, tak funguje doposud skvěle. Nezhroutil se ani bankovní systém nebo možnost finančních transferů, takže platby na Ukrajině jsou bez problémů. Podle toho jsme, mimo jiné, změnili zaměření svojí pomoci. Od dodávek jsme přešli na trvalejší řešení. Konkrétně jsme začali pracovat v západní části s lidmi, kteří opustili své domovy, ale zůstali na území Ukrajiny.

Jak konkrétně pomoc vypadala?

Snažili jsme se o zlepšování a zajištění přístupu k zdravotní péči a o dlouhodobější zajištění bydlení, protože na začátku byli uprchlíci ubytováváni opravdu ve velmi provizorních podmínkách. Myslím třeba na internátech nebo ve školách. Taková zařízení byla často nevyhovující pro ženy s více dětmi, nemocné lidi nebo osoby s postižením. Začali jsme proto budovat jednoduché ubytovací jednotky pro rodiny nebo domácnosti, u kterých byl důvod, aby bydleli samostatně. Paralelně s tím jsme se začali věnovat rekonstrukcím nebo adaptacím kolektivních center pro uprchlíky z východu, aby se dosáhlo minimálních standardů pro ubytování.

Rozvíjíte činnost pouze na západě Ukrajiny?

V loňském roce jsme začali působit i v jižní části země, konkrétně v Nikolajevské a Chersonské oblasti, kde jsme distribuovali materiál. Už je to ale materiál, který se nakupuje na Ukrajině. Nedováží se z vnějšku. Také jsme pomáhali se zajištěním nezávadné vody po zničení Kachovské přehrady. Letos přidáváme poskytování finanční podpory na poničené lehké a střední rekonstrukce poškozených domů v Dnětropetrovské oblasti.

Na co momentálně kladete největší důraz?

Teď se přesunula pozornost taky na podporu uprchlíků z východu, kteří se snaží o ekonomické osamostatnění. To znamená třeba pomoc s hledáním zaměstnání v  místech, kam se přesunuli. Případně podpora nějakého jejich drobného podnikání. Tohle je něco, co budeme dělat v tomto roce.
Kromě toho se samozřejmě stále více zaměřujeme na projekty rekonstrukční. To znamená opravy toho, co bylo zničeno ať už v důsledku náletů nebo boji v osvobozených oblastech. Je vidět velký rozdíl mezi škodami na území, které Rusové okupovali a zbytkem Ukrajiny. Pokud se Rusové dostanou na určité území, tak je to úplně jiný level. Byli jsme například severozápadně od Kyjeva. Město Irpiň, Boroďanka. Tam byli Rusové a tam to vypadá pořád dost bídně.

Jakým způsobem fungujete jako humanitární organizace?

Když to zjednoduším, tak děláme to, na co jsou peníze. Bez toho to prostě nejde. Samozřejmě něco pořád ještě máme z humanitární sbírky, kterou jsme vyhlásili. Ta měla značný ohlas a přinesla nejvíc prostředků v naší třicetileté historii. Bylo vidět, že to mezi lidmi rezonovalo a všem dárcům patří za tohle velký dík. Teď se už ale přesouváme do režimu fungování, kdy dárci nabízejí peníze na určité věci a pokud je chceme, tak musíme připravit projekt, podat ho a doufat, že bude schválen.

Co vás na Ukrajině překvapilo?

To, že se Rusko podařilo zastavit a že Ukrajina, aspoň z pohledu mě jakožto člověka zvnějšku, vlastně funguje dobře. Míra korupce není zanedbatelná a je zde řada jiných problémů. V globálnějším pohledu ale věci fungují. V obchodech funguje zásobování, doprava nezkolabovala. Vlaky jezdí dokonce na čas. Školy a zdravotnictví se nezhroutily. Z tohohle pohledu mají moje uznání.