Dnešní děti vyrůstají v jiných podmínkách, jsou empatičtější a všímavější, říká dětská psychiatrička

Brno - Podle Národního ústavu duševního zdraví se jedno ze sedmi dětí či dospívajících potýká s psychickými problémy, sebevražda je čtvrtou nejčastější příčinou úmrtí ve věku mezi patnácti a devatenácti lety. „Někdy rodiče zjistí, že se jejich dítě sebepoškozuje a oni to vyhodnotí tak, že to je dnes taková móda. Dost často ale děti komunikují, že se necítí dobře,“ míní lékařka z Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice Brno Ida Kupcová. Věnuje se diagnostice i terapii dětí s komplikovanějšími duševními onemocněními.

Minulý týden, 10. října, byl světový den duševního zdraví. Co se dá udělat proto, aby byl každý den tak trochu dnem duševního zdraví?

Je to poměrně individuální. Důležité je každý den udělat něco pozitivního. Máme takové přirovnání – pokud máte velké množství černých korálků, tedy těch negativních myšlenek, tak čím více barevných korálků do nich přidáváte, tím je ten obraz pestřejší. Pro každého je to něco jiného. Je potřeba se zamyslet a vyzkoušet si, u čeho se člověk cítí dobře. Je dobré si to i plánovat, každý den si najít alespoň chvíli na nějakou formu psychohygieny.

Věnujete se hyperkinetickým poruchám (ADHD), poruchám příjmu potravy, obsedantně kompulzivním poruchám. Vyskytují se některá onemocnění ve vyšší míře než jiná?

Vyskytuje se u nás více dívek s poruchami příjmu potravy. Častěji se také objevují pacienti s poruchami emoční regulace, to jsou děti, které se sebepoškozují, mají sebevražedné myšlenky. Z nějakého důvodu – biologického nebo vlivem prostředí, neumí pracovat s intenzivnějšími emocemi.

Zaznamenali jste nárůst pacientů během pandemie covidu nebo po ní? Děti trávily mnoho času doma, některé v nevyhovujících podmínkách, nemohly se stýkat s kamarády a spolužáky…

Myslím, že tam byl třínásobný růst co se těchto pacientů týče. Roli v tom hrálo více faktorů. Děti i dospělí ztratili sociální dovednosti, školy fungovaly jiným způsobem. Po někdy laxní distanční výuce se děti musely vrátit do školy a měly mezery, v učivu i v sociálních dovednostech. Projevovalo se to jako strach z chození do školy. Když neudržovaly kontakt s lidmi, snižovala se u nich sebedůvěra, že dané situace zvládnou. Dnes už je to lepší.

Jaké věkové skupiny se to především týkalo?

U nás byli pacienti z druhého stupně základních škol a prvních ročníků středních škol.

Daly se podle vás některé věci lépe zachytit, pokud by byla trochu odlišná situace ve školách? Kdyby bylo více školních psychologů, případně učitelé procházeli školeními, jak s žáky v takových situacích pracovat?

Myslím, že školní psychologové mnohdy dělají velmi dobrou práci. Máme pacienty, kteří mají jenom školního psychologa a jsou s ním spokojení. Situaci mohly zlepšit online intervence (zásahy, pozn. redakce), které by v době covidu školní psychologové poskytovali. Byla to ale náročná doba a nikdo nevěděl, co se bude dít. Například v Chorvatsku organizovali několikatýdenní workshopy pro rodiče s dětmi, stihli to připravit velice rychle.

Na základních, středních i vysokých školách jsou na studenty a žáky kladené vysoké nároky. Vyskytuje se i u nich syndrom vyhoření, případně nějaká jeho obdoba?

Setkáváme se s tím, že na sebe děti mají vysoké nároky, případně je na ně vyvíjen tlak ze strany rodičů. Některé děti mají mnoho kroužků, chodí pozdě domů. Někdy si to rodiče uvědomí až ve chvíli, kdy dítě skončí v naší péči. Potom se s nimi potkáváme, probíráme jejich očekávání, co by se dalo dělat jinak – podle toho, co pacient potřebuje.

Jaký je vztah mezi psychickým a fyzickým zdravím dítěte? Podle státního zdravotního ústavu trpí nadváhou až čtvrtina dětí…

Vazba tam určitě je. Při sportu se vyplavují endorfiny, je to přirozené analgetikum. Člověk, který sportuje, lépe zvládá stres a zátěž, podobné je to například u otužování.

Na druhé straně na děti a mladé lidi působí sociální sítě. Na nich se objevují někdy až nerealistické, upravené fotky žen a mužů. Má i to vliv na rozvoj poruch příjmu potravy?

Ano. Je to spojené i s fungováním sociálních sítí a jejich algoritmy, které člověku nabízí to, co vyhledává. Pokud sleduji štíhlé dívky, uvidím pouze štíhlé dívky. To potom vytváří zkreslený obraz toho, co je norma a vzniká z toho začarovaný kruh. Nejvíce pacientek máme ve věku puberty, kolem čtrnácti a šestnácti let, výjimečně ve věku kolem dvanácti. Jsou to převážně dívky, nicméně během praxe jsem se setkala i s chlapci, kteří trpěli poruchou příjmu potravy.

Jak dlouho pacientům obvykle trvá, než se vyléčí?

Záleží na míře podváhy. Pokud má někdo výraznou podváhu a tělo čerpá z rezerv, potom není příliš schopný věnovat se terapii. Někteří jsou hospitalizovaní opakovaně, s některými pacienty se podobné potíže táhnou až do dospělého života. Někteří s nimi bohužel bojují celý život. Většinou to ale bývá v řádech měsíců až let.

Může to být spojené i s doživotními zdravotními následky?

Pokud dívka zhubne pod určitou hranici, může to ovlivnit její menstruační cyklus. To ovlivňuje i hustotu kostí, která, pokud je nízká a včas se nepodchytí, může přetrvávat celoživotně. Případně může mít problém v pozdějším věku se založením rodiny.

Poruchou příjmu potravy trpí více dívek než chlapců. Existují nějaké nemoci, poruchy, které jsou typické spíše pro chlapce?

U nás jsou hospitalizovaná hlavně děvčata. Chlapci ale častěji trpí poruchami autistického spektra, tikovými poruchami nebo Tourettovým syndromem (projevuje se bezdůvodnými tiky v obličeji a vykřikováním vulgárních slov, pozn. redakce).

Čeho si všímat u dětí a mladých lidí ve svém okolí? Abychom byli schopni včas rozpoznat, že se s nimi něco děje?

Podobně jako u jiných onemocnění, člověk obvykle ví, kdy už se přestává cítit dobře. U dětí se to může projevit tak, že je přestane bavit to, co je bavilo, přestanou se socializovat, tráví více času s telefonem. Někdy to může být i tím, že děti rostou, potřebují se od rodičů trochu separovat a o něco méně s nimi komunikují. Pokud se například zhorší známky ve škole, je dobré zjistit, proč se tak stalo, může to být problém s učiteli nebo spolužáky. Je potřeba se ptát, ne si pouze říct, že se dětem nechce nebo jsou líné.

Často se o mladší generaci mluví jako o sněhových vločkách. Tedy že jsou příliš křehcí, že přehánějí. Případně že jejich rodiče nebo prarodiče něčím takovým také prošli a zvládli to…

Souvisí to s filozofií toho, že pokud se něco dřív nějak dělalo, asi to bude dobré. Ono koneckonců i inkvizice se zrušila z nějakého důvodu. Dnešní děti mají odmalička přístup k technologiím, podmínky jsou jiné. Nedá se tedy říct, že jsou horší a my (starší generace) jsme to zvládali lépe.

Díky technologiím mají děti od nízkého věku přístup ke stejným informacím jako dospělí. Na Ukrajině probíhá válka, planeta se otepluje, negativních zpráv je mnoho. Setkáváte se s tím, že mají duševní potíže proto, že vnímají, co se ve světě děje?

Vnímají to. Díky sociálním sítím jsou v kontaktu s tím, co se  děje. Stává se proto, že děti, které přijdou, nevidí smysl života. Někdy přemýšlí nad mnohem vážnějšími tématy, než by v jejich věku bylo dobré. Většinou to jsou děti kolem patnácti, šestnácti let, výjimečně i dvanáctiletí.

Ke změně se váže i otázka reformace psychiatrické péče. V České republice vznikají nová centra duševního zdraví, o důležitosti duševního zdraví se mluví i na evropské úrovni. Jakými dalšími způsoby by k reformaci psychiatrické péče mohlo dojít?

Například ministerstvo zdravotnictví zavádí zahraniční koncept, který se nazývá Positive Parenting Program (kurz pozitivního rodičovství, poznámka redakce) – edukační skupiny pro rodiče, ve kterých jim pomáhají s výchovou dětí. I ve školách by se mohli informovat děti, které se jednou stanou rodiči, celkově tedy lepší dostupnost informací pro děti i rodiče. Některé věci se dají zvládnout i online, například formou aplikací.