Vyrůstala mezi Čechy v Chorvatsku, teď žije v Brně

Brno - Žit v Chorvatsku, ale chodit do české školy, číst pohádky a zpívat české národní písně. Takové je dětství téměř osmitisícové české menšiny v Chorvatsku. Čtvrtina chorvatských Čechů žije v malém městě Daruvar, odkud pochází lektorka češtiny pro cizince na Masarykově univerzitě Silvia Podsednik. V dětství byla na svou národnost pyšná, po přestěhování se do České republiky se ale potýká se s obtížemi. „Připadám si, jako bych sem kvůli balkánskému vlivu nepatřila,“ vysvětluje.

Jak se vaše rodina do Chorvatska dostala?

Dědeček z tatínkovy strany byl moravský hrnčíř a přestěhoval se tam v období Rakousko-Uherska. Tehdejší hrabě Janković hledal řemeslníky a řekl, že lidé za tuto práci dostanou finanční kompenzace. Potom tam dědeček potkal svoji manželku, která byla také Češka.

Matčina strana je také z Česka?

Ano, ale je v Chorvatsku déle. Také se tam dostali kvůli prohlašení hraběte Janković. Oznámili, že když se do Chorvatska přestěhují lidé z jiných částí monarchie a vysuší tam močály, dostanou půdu zadarmo. Protože v Česku byla chudoba a nikdo moc půdu neměl, tak to byla super příležitost.

Historie české menšiny v Chorvatsku

Čeští přistěhovalci přicházeli do zemědělských oblastí Slavonie, Posaviny a centrálního Chorvatska od konce 18. století. První český spolek na území dnešního Chorvatska byl založen v Záhřebu v roce 1874, následoval Dubrovník (1899) a řada spolků vznikla v okolí zmíněného Daruvaru, kde žije většina chorvatských Čechů.

Zdroj: Ministerstvo zahraničních věcí

Jak jste prožívala dětství v Daruvaru?

Bylo to celkem zajímavé. Většina našich rodinných přátel byla také z menšiny, proto jsem s rodiči od malička mluvila česky. S babičkou, která je také z poloviny Češka, jsme mluvili hlavně chorvatsky. I když česky rozumí, umí psát a číst, nesměla tak doma mluvit, protože její táta byl velký Chorvat.

Mluvila jste česky i ve škole?

Ano, chodila jsem do české mateřské školy, potom na českou základní školu, kde jsme mezi dětmi mluvili mixem češtiny a chorvatštiny. V Daruvaru jsou pořád lidé, se kterými nemůžeme mluvit chorvatsky mezi sebou. Když jsme mezi Chorvaty, mluvíme normálně chorvatsky, pak se podívám na svoji kamarádku z dětství a prohodíme mezi sebou pár slov česky.

Měla ta dvojjazyčnost vliv na vaši identitu?

Asi ano. Byla jsem strašně pyšná na to, že jsem Češka. Nejenom, že jsem uměla víc jazyků, ale česká kultura se u nás pěstovala i doma. Byli jsme na svou národnost velice hrdí. Chodili jsme do folkloru a četli jsme české pohádky, protože v chorvatštině tolik pohádek není. A řekla bych, že to na mou identitu mělo dost vliv. Začala jsem se méně cítit jako Češka, až když jsem přijela sem.

O životě v Česku se pobavíme za chvílí. Zatím se zeptám, jak se chorvatští Češi starají o udržování českých tradic?

V Chorvatsku je česká menšina, na rozdíl od jiných států s krajanskými spolky, taková organizovanější. Existuje zastřešující spolek, který se jmenuje Svaz Čechů v Chorvatské republice. Pod něj patří všechny české besedy, což jsou spolky v různých městech. Pod těmi spolky jsou potom různé sekce, jako jsou sbory, folklorní skupiny a čtecí kroužky. Řekla bych ale, že právě školy jsou základem vychovávání nových generací. Češi v Chorvatsku drží dost pohromadě. A jsou i děcka z chorvatských rodin, která se dostanou do českých škol a zamilují si tu kulturu. Potom nemají žádný problém zapojit se do práce spolku, i když nemají na rozdíl od nás českou národnost.

Před pár léty jste se přestěhovala do Česka. Proč?

Byla to náhoda, dostala jsem stipendium na letní školu v Brně. Potom mi nabídli sem přijet na semestr a zkusit vyučovat češtinu. Ukázalo se, že si tu váží mých znalostí, jež jsem měla nejenom v češtině, ale i v jiných jazycích. Řekli mi, že mám inklinaci k pedagogické činnosti. Maminka je učitelka, proto jsem něco o vyučování dětí a dospělých věděla. Tak jsem se nechala přemluvit a už jsem tu zůstala.

Adaptovala jste se na život v Brně?

Upřímně řečeno, moc jsem se tu neadaptovala. Pořád je mi to tu trochu cizí. Připadám si, jako bych sem nepatřila kvůli tomu balkánskému vlivu, otevřenosti a tomu, že jsem příliš hlasitá a ráda se bavím s lidmi. Také hodně pracuji, mám málo času na to, abych všechna zákoutí v Brně detailně prozkoumala. Stále se cítím, jako bychom si Brno a já úplně nerozuměli.

Přijde vám ta „chladnější“ mentalita Čechů zvláštní?

Někomu z Balkánu to může připadat zvláštní. U nás je zvykem být otevřený a mít rád lidi, í když je neznáš.

Od dětství jste mluvila mixem češtiny a chorvatštiny. Ovlivnilo to nějak vaší komunikaci s Čechy, kteří vyrůstali tady?

Ta „českochorvatština“ mi nevytváří obtíže obecně, vzhledem k tomu, že nám odmalička táta říkal, abychom se naučili i tu správnou češtinu. Ale občas řeknu něco, co pro mě zní naprosto srozumitelně, a Češi se pak na mě dívají jakoby mi nerozuměli. Třeba když jsem se zeptala kolegyně, jestli „se už porodila“, chtěla jsem se dozvědět, jestli už porodila dítě. Kolegyně se na mě podívala a řekla: „Jak bych mohla porodit samu sebe?“.

Propojila jste svůj původ s profesí a vyučujete češtinu pro cizince. Jaký to má pro vás význam?

To je to, co mě tu drží. Myslím si, že mi právě to, že jsem nevyrůstala tady, mám dva mateřské jazyky a spoustu dalších jich ještě umím, pomáhá. Můžu tak být pro cizince lepší učitelkou češtiny, než kdybych byla Češka, která na ten jazyk nemá pohled zvenčí.

Proměnili se vaše pohledy na identitu v kontextu migrace?

Zcela jistě. Čeština byla středem mé identity v Chorvatsku. Byla jsem známá jako „ta Češka“. Ale jsem nevěděla, co být Češkou obnáší. Když to propojím s tím, jací jsou Češi, tak bych řekla, že Češka nejsem. Nicméně představa, kterou jsem měla o tom „češství“ doma, mě přilákala.

Jak vidíte budoucnost české menšiny v Daruvaru?

Před pár lety se nám zdálo, že to tam trošku umírá a zájem o češtinu klesá. Nicméně lidé, kteří to tam vedou, bojují zuby nehty o to, aby menšina přežívala. Kvalita mateřských škol, zejména v Daruvaru, přivádí chorvatské rodiče k tomu, aby tam zapisovali své děti. Přestože do menšiny nepatří, učí se česky. I kdyby pak češtinu nepoužívali, je velice užitečné mít ji jako další jazyk v životopise.

Máte nějaké plány do budoucnosti ve spojitosti s českou kulturou a jazykem?

Ráda bych pokračovala ve vyučování češtiny pro cizince. Přemýšlím o tom, že bych se v jednom momentě vrátila do Daruvaru. Chci tam pomoct udržet českou kulturu naživu. A koneckonců mě velmi baví překládání. Kdyby existovala možnost používat češtinu i v tomto směru, byla bych moc ráda.