Potřebují solidaritu, ne odsouzení, říká ochránkyně žen v nouzi

Brno - Těhotným ženám a matkám v tísni začala Eva Vondráková pomáhat před třiceti lety. Tehdy spoluzakládala organizaci Na počátku sídlící v Brně, ve které je nyní sama ředitelkou. Kromě azylového ubytování společnost nabízí poradenství a psychologickou pomoc.

Posláním organizace Na počátku je pomáhat těhotným ženám a matkám s dětmi, které se dostaly do tíživé situace. Jak v ní vnímáte svou osobní misi?

Za minulého režimu jsem spolu s dalšími zakladateli posíla balíčky na misie. Později jsme ale chtěli pomáhat lidem v Česku a vybrali jsme si právě skupinu těhotných. Sama nemám rodinu, a proto vidím velký smysl v tom, že k lepšímu životu podporujeme maminky, tak děti.

Co vás před třiceti lety vedlo k založení organizace?

Po revoluci se začalo mluvit o škodlivosti potratů. Zároveň ale neexistovala pomocná ruka pro nezajištěné ženy s malým dítětem. Říkat jim, že nemají chodit na potrat, a zároveň je pak nechat na ulici, když si dítě ve své situaci nemohou dovolit, podle nás bylo špatně. Založili jsme první Domov pro dětský život, kde mohly ženy bydlet v těhotenství a po porodu. Postupně jsme službu rozšířili.

Zprvu jste tedy pomáhali hlavně těhotným, teď k vám chodí pro pomoc už i matky se staršími dětmi. Kdo další se na vás může obrátit?

Pomáháme obětem domácího násilí a ženám, které zvažují dát své dítě k adopci. Po třech letech od vzniku jsme také začali ubytovávat maminky s už odrostlejšími dětmi. Hlavně pro ně vznikly Byty Na počátku. Zjistili jsme totiž, že některé ženy potřebují podporu delší dobu.

Kolika ženám jste schopni pomoc poskytnout?

Za třicet let fungování organizace jsme pomohli šesti tisícům žen. Ubytovat můžeme třináct matek s jedním nebo více dětmi. Máme přichystaných pětatřicet lůžek. Čtyři byty v Telči máme skoro pořád plné a ženy musíme i odmítat. V azylovém domě v Příložanech bývají volná místa častěji.

Klientkám zaručujete anonymitu a o konkrétních případech nemluvíte. Proč s vámi nechtějí být veřejně spojovány?

Ochranu osobních údajů zaručujeme stejně, jako každá sociální služba. Pro některé ženy může být stigmatizující, že bydlely v azylovém domě. V minulosti se mi jedna svěřila, že se na ni její okolí dívá skrz prsty. Další byla dříve ochotná se vyfotit i mluvit o své zkušenosti, ale nechala toho kvůli dospívání jejích dětí. Nechtěla, aby se jim třeba smáli spolužáci.

Myslíte, že se pohled lidí na ženy v nouzi mění?

Začalo se mluvit o tíživé situaci matek samoživitelek. Lidem došlo, že to tyto ženy mají těžké a že bez pomoci druhých těžko uživí sebe a děti. Azylové domy už snad nejsou takové tabu, jako když jsme začínali. Myslím si ale, že obětem domácího násilí lidé pomohou raději než člověku na ulici. Přitom to jsou právě ženy bez domova, které v azylových domech bydlí.

Kromě sociálního ubytování nabízíte také poradenství a psychologickou podporu. S čím nejčastěji potřebují klientiky pomoct?

Poradna poskytuje širokou podporu. Oslovují ji ženy, které chtějí bydlení, finance nebo mají další problémy spojené s těhotenstvím a mateřstvím anebo jim hrozí domácí násilí. Chceme ale, aby ženy ve finanční tísni nepotřebovaly naši pomoc do nekonečna. Řídíme se v tom příslovím: Daruješ-li člověku rybu, nakrmíš ho na den, naučíš-li ho lovit, dáš mu potravu pro celý život. Psycholožka pomáhá například s budoucími obavami žen, s vnitřním přijetím dítěte, ženám s neplánovaným těhotenstvím, po potratu nebo těm, které se rozhodly dát dítě k adopci.

Jak se stavíte k ženě, která zvažuje umělé přerušení těhotenství?

Člověk v krizi má zúžené vidění. Snažíme se proto nasvítit škálu všech možností, které existují, jako je například sociální pomoc. Dobrým řešením může být také dát dítě k adopci, i když je časté, že tuto možnost těhotné zavrhují. Konečné rozhodnutí je ale na každé ženě a my ho zcela respektujeme.

Jako ředitelka se snažíte zajistit bezproblémové fungování společnosti. Přála byste si v tomto ohledu nějakou změnu podmínek pro neziskové organizace?

Chybí nám jistota ve financování. Pro sociální služby je problém přidělování dotací vždy jen na jeden rok. Stává se, že někdy ani v lednu ještě nevím, s jakým rozpočtem můžeme počítat. Přitom veřejnoprávní dotace tvoří až osmdesát procent příjmů. Činnost se pak velmi obtížně plánuje. Když peníze přijdou třeba až v březnu, některé organizace si kvůli tomu musí peníze půjčit. Lepší jsou projekty, u kterých máme delší jistotu. Pomohlo by, kdyby se finance přidělovaly s příslibem například na tři roky.