Pomíjivost i víra v barvách mraků. Malířka Sypěnová zve k zastavení

Brno - Malířka Anna Němec Sypěnová, absolventka Fakulty výtvarných umění (FaVU) Vysokého učení technického v Brně, vystavuje až do konce října ve Středisku volného času (SVČ) Lužánky kolekci obrazů s názvem Nech se omráčit. Návštěvníci mohou výstavu vidět do 30. října, každý všední den v čase 8:00–20:00. Po skončení výstavy se řada pláten přesune do brněnské galerie Světlo. Vystavené akrylové malby a tisky spojuje motiv mraků – ty provazují celou její tvorbu. S umělkyní jsme mluvili o hledání klidu v pomíjivosti a víře a i o tom, proč se k malování mraků znovu a znovu vrací.

Z názvu výstavy „Nech se omráčit“ cítím něco jako výzvu k odvaze být zranitelný. Co toto slovní spojení vyjadřuje pro vás?

Měl to být vtip. Tím, že jsou na výstavě samé malby mraků, jde o dvojsmysl. Lidé se mezi obrazy omráčeni cítit mohou, ale nemusí.

Na výstavě tematizujete, dalo by se říct, „jenom obyčejný“ mrak. Kdy vás poprvé napadlo zachytit na plátno tak přirozenou a každodenní věc?

Poprvé mě to napadlo asi v sedmnácti letech, kdy mi nebe učarovalo a měla jsem pocit, že lidé chodí kolem a nevšímají si té nádhery. Taky mi přišlo, že skrze nebe k nám může proudit nějaké mystické poselství. Maluji mraky už víc než patnáct let a postupně se mi důvod k jejich malbě mění.

Dají se podle vás vyčerpat možnosti, jak mraky zachytit?

Nejdřív jsem zaslechla větu, že namalovat mraky je těžší než namalovat portrét, a je pravda, že namalovat mrak dobře dá trochu zabrat. Možnosti se podle mě vyčerpat nedají, pokud je každé dílo originál.

Co vás na mracích fascinuje a proč jste se k nim opakovaně vracela i v jiných projektech, jako byly Oblaka nevědění nebo Domov mraků?

Na FaVU jsem mraky malovala z touhy poznat Boha – zjistit, jestli je, nebo není. Taky jsem se to chtěla líp naučit a brala jsem to i jako rezistenci proti tehdejšímu konceptuálnímu přístupu, který mi nevyhovoval. Důvodem tvořit pro mě bylo vždy spíš nějaké vábení a neurčito než logika a plán. Oblak nevědění je spis ze třináctého století, kde neznámý mnich popisuje způsob kontemplace, jak zažívat Boha, když to nejde přímo, ale jde spočinout a kontemplovat oblak, za kterým Boha můžeme tušit.

Jak se pro vás tento motiv v průběhu let proměňoval? A jaké máte s motivem mraků plány do budoucna?

U mě je vývoj malby mraků takový, že se teď s vášní zabývám zrodem formy z prázdna a zase jejím rozplýváním. Časem chci formu oblaku zastoupit třeba všedními věcmi nebo okamžiky, které se taky v čase rozplývají a mizí.

Z vašich obrazů je patrné, že často tematizujete Boha a spiritualitu. Je z nich cítit i paralela lidského života ve zrodu a zániku mraků, také jejich pomíjivosti. Dá se říct, že ve vašich obrazech jde skrze mraky o hledání vnitřního klidu a smíření?

Ano, obraz by měl člověka zastavit a ideálně by mohl být meditační a kontemplativní pomůckou. Zastávkou, abychom nahlédli, jak naše mysl funguje, a nebyli otroky jejího stereotypu. Nevím ale, zda se to někdy nějakému mému obrazu podařilo... Hodně přemýšlím nad možnými novými oltářními obrazy – nejen do kostelů, ale do každé domácnosti. Zastavovat se a spočinout je potřeba. Obraz k tomu může dát záminku.

Mnoho obrazů nese velmi lehkou, až éterickou atmosféru – přitom se dotýkají i vážných a hlubokých témat, jako je pomíjivost a koloběh života. Je pro vás tvorba formou meditace a úniku od materiálního světa?

Uniknout nelze, ale dávat si přestávky ano. I tvořit něco je materiální. Co jsem se synem druhý rok doma na rodičovské, cítím, jak mě tvorba vrací ke mně samotné a že aspoň pár hodin týdně potřebuji zažívat svou identitu tvůrce, jinak bych se cítila dezorientovaná. Myslím, že potřebujeme něco dělat už jen proto, abychom své vědomí sebe opřeli o nějaký reálný čin, a ten nám zpětně dal informaci o tom, kdo jsme.

Co je předlohou vašich obrazů? Jsou to fotografie, vlastní představivost a intuice, nebo malba přímo v plenéru?

Přes ty roky to bylo různé, nejdřív jsem si mraky vymýšlela, to šla pak malba hůř. Bylo vidět, že je to „tuhé“. Fotky mi upřímně pomáhají dostat do obrazů lehkost, tak si z nich teď vybírám... Přátelé, co mě znají, mi jich vždycky spoustu posílají do zpráv – že si na mě u pohledu na nebe vzpomenou. Dřív hrála větší roli intuice, dnes fotky.

Většina obrazů na výstavě vznikla letos, ale objevuje se tu i několik starších děl – například Zvědavec z roku 2011 nebo Nebe nad Přerovem z roku 2013. Co Vás vedlo k jejich zařazení? Souvisí nějak s letošní tvorbou?
K jejich zařazení vedlo společné téma. Líbí se mi, že na výstavě jsou pouze obrazy mraků, působí to konzistentně a silně, každý obraz mluví o něčem jiném. Nebe nad Přerovem je malované z paneláku z kuchyně mých rodičů v bytě, kde jsem vyrůstala. Má barokně rudohnědou podmalbu a nebe svírají okolní paneláky. Zvědavec je z cyklu „Nebe na zemi“, kdy mě zasáhl obraz Návrat Theseův od Josefa Šímy a napadlo mě malovat mraky na zemi, třeba zase jinak. Konkrétně tady oblak sestoupil na dětské pískoviště.

Vystavujete také na kulatých plátnech. Co vás na tomto formátu přitahuje? Je to i metafora zmiňované cykličnosti a koloběhu života?

Ano, napadlo mě to při objednávání pláten, nakoupila jsem i oválná, ale na ty si zatím netroufám. Koloběh zrodu a zániku se na kulatý formát výborně hodí.

Jak vzpomínáte na svá studentská léta na FaVU v Brně? Nacházela jste tu inspiraci k tvorbě? Kam jste tady ráda chodila za hezkými výhledy?

Na FaVU nevzpomínám moc ráda, cítila jsem ze stran učitelů neporozumění a někdy i otevřený výsměch. Petra Veselého, ke kterému jsem se v roce 2008 hlásila, vyhodili, než jsem nastoupila. To mě doteď mrzí, že ho vlastně neznám. S ním cítím podobnou linku, i když tvořím úplně jinak. Situaci zachraňovalo Brno samotné se spoustou přátel, zejména z Fakulty sociálních studií. Zpětně bych šla na Akademii do Prahy, kdybych mohla vrátit čas, a nebo rovnou někam do zahraničí, ale tehdy jsem toho nebyla schopná.

Hezké výhledy jsem si nejvíc užívala z okna dopravních prostředků, kdy se otvírala různá krajina.

Výstava je přístupná zdarma v prostorách SVČ Lužánky. Tohle místo jste si vybrala sama, nebo vás pro vystavení obrazů někdo oslovil?

Místo pro výstavu zařídila kamarádka. Když na Facebooku viděla mé obrazy, kontaktovala SVČ Lužánky a propojila mě s tamní kurátorkou. Za to jsem jí moc vděčná.

Kdybyste měla jednou větou vystihnout hlavní poselství výstavy Nech se omráčit, jak by znělo?
„I toto pomine.“