Za rychlovarnou konvici na pokoji vyhazují v Koreji z kolejí, řiká studentka

Brno - Jižní Korea je v posledních letech známá především vlivem pop kultury, ale o každodenní realitě života v této zemi toho často lidé vědí málo. Studentka archeologie Renáta Svitálková zde strávila sedm měsíců, zažila tajfun, nefunkční platební karty i diskriminaci vůči cizincům. I přesto by se studentka v budoucnu chtěla do Koreje vrátit a najít si tam práci.

Na sklonku léta minulého roku opustila třiadvacetiletá Renáta Svitálková evropské břehy a vydala se za dobrodružstvím, které ji čekalo v samotném jižním cípu Korejského poloostrova. Necelých sedm měsíců strávených v jihokorejském městě Daegu jí přineslo řadu cenných zkušeností, radostí i strastí. ,,S mým zaměřením nemá člověk moc šancí se ke studiu v asijských zemích dostat,” svěřila se studentka klasické archeologie. Během čtyř semestrů se jí podařilo úspěšně ukončit všechny kurzy z bloku korejských předmětů, který Filozofická fakulta Masarykovy univerzity nabízí. ,,Jeden z vyučujících si mého zájmu všimnul a v listopadu roku 2021 podpořil mou nominací na studium v Koreji. Trvalo osm měsíců, než se potvrdilo, že mě čeká semestr na korejské Kyungpook National University,” popsala celý proces Renáta.

Její jihokorejské dobrodružství začalo v Soulu, kam po patnácti hodinách cesty dorazila s takřka čtyřicetikilovým kufrem a pár drobnými. ,,Vůbec poprvé jsem byla mimo Evropu, navíc úplně sama, do toho mi přestala fungovat česká sim karta i data, která ještě k tomu byla šíleně drahá. Mezinárodní bankomat na letišti z nějakého důvodu nebral žádnou z mých karet. Zůstala jsem tak jen s pěti eury, deseti dolary a stokorunou v peněžence. Naštěstí mají Korejci veřejnou Wi-Fi snad úplně všude, dokonce i na vrcholcích hor, takže jsem se spojila s kamarádkou, která mi pomohla celou situaci vyřešit. Dokonce mi nabídla, že mě její maminka vyzvedne na letišti. Nakonec k tomu nedošlo, a když jsem později zjistila, kolik taková cesta na letiště vlastně stojí, byla jsem opravdu dojatá z toho, co pro mě chtěly udělat, ” vzpomíná dívka na své první okamžiky v hlavním městě.

Než se přesunula za studiem na jih, žila Renáta v Soulu dva týdny. ,,Byl to pro mě obrovský kulturní šok. Nejvíc mě překvapilo, že dokonce ani ve městě populárním mezi cizinci, se mnou nikdo nechtěl mluvit anglicky. Buď to neuměli, nebo se jim nechtělo.” Později Renáta zjistila, že místní obecně nemají mluvení v angličtině příliš v lásce. Korejštinu tehdy ještě příliš neovládala, uměla pozdravit a něco málo přečíst, takže konverzaci často zprostředkovával překladač. ,,Hned jsem si všimla i rozdílů v architektuře. V Česku jsme zvyklí na pětipatrové budovy a v Soulu jich většina měla pater několik desítek,” popisuje studentka. Sama navštívila nejvyšší mrakodrap v Soulu, Lotte World Tower, který se pyšní 123 patry a titulem šesté nejvyšší budovy světa.

Cizinci v jihokorejské společnosti

Přestože jsou Soul a čtvrť Hongdae známé pro svou bujarost a bohaté kulturní vyžití, oblíbenými destinacemi cizinců, nebývají zážitky z těchto míst vždy jen pozitivní. ,,Osobně jsem moc nepříjemných zkušeností neměla, snad jen jednou nám jako cizincům byl odepřen vstup do klubu. Jedna cizinka se tam týden před námi poprala, takže uvnitř nechtěli nikoho, kdo není Korejec,” popisuje Renáta a dodává, že někteří z jejích přátel se s potížemi setkávali častěji. ,,Horší to později bylo v samotném Daegu, které je uzavřenější. Často se o něm mluví jako o jednom z nejrasističtějších měst. Na kamarádky neustále nepříjemně zírali a v některých restauracích je odmítli obsloužit. Nejhorší to měla má od přírody zrzavá spolubydlící a kamarádka, která je černoška. Všimla jsem si, že v Koreji převládají dvě skupiny lidí. Jedna je velmi nepřátelská vůči černochům, druhá má spoustu podivných úchylek a fetišů spojených s Evropany. Velké množství Korejců přitahují cizinky, protože údajně mají měkčí strukturu vlasů a lepší křivky. Dokonce i dnes se mezi mladými drží snaha ‘osedlat si bílého koně’. Tento výraz byl původně populární mezi japonskými vojáky, kteří jej používali pro popisování bílých válečných zajatkyň, které znásilňovali,” upozorňuje dívka na alarmující skutečnost.

Nerovné podmínky při studiu

Semestr na jihokorejských univerzitách trvá zpravidla tři měsíce. Obor, který Renáta studuje v Česku se na univerzitě v Daegu nevyučuje. Čekala ji proto kombinace několika anglických předmětů, převážně z oblasti historie a mezinárodních vztahů, a hodin korejštiny. Relativně brzy si osvojila znalost korejské abecedy hangul Moc možností procvičit si řeč v praxi ale nedostala. Najít si korejské kamarády bylo obtížné. Na druhou stranu ji místní v obchodech i na ulici oslovovali korejsky, narozdíl od ostatních zahraničních spolužáků. ,,Kamarádka ze Soulu mi řekla, že působím jako že v Koreji žiju už dlouho a proto si lidé myslí, že jazyk ovládám,” vysvětlila Renáta. Studium pro ni bylo zdarma, od domovské univerzity získala i stipendium.

Nejschůdnější možnosti bydlení studentům v Daegu naskýtaly koleje. Zdejší ubytování bylo ve srovnání s Brnem finančně výhodnější. Zatímco na brněnských kolejích by za měsíční nocleh zaplatila necelých pět tisíc korun, v Koreji tato částka nepřesáhla čtyři tisíce. ,,Byla jsem v šoku z toho, jaká nerovnost panuje mezi podmínkami pro bakaláře a magistry. Zatímco lidé na bakaláři platí plné kolejné a musí dodržovat řadu bizarních pravidel, magisterští studenti jsou ubytováni zdarma a jedním z mála omezení, které pro ně platí, je zákaz konzumace alkoholu.”

Renáta si pro svůj pobyt zvolila bakalářský program. ,,Všichni jsme s příchodem na koleje dostali speciální čip. Z těchto čipů se člověku strhávaly body. Za pět bodů jste dostali napomenutí, za osm vás vyhodili z kolejí a po překročení desetibodové hranice vám tam bydlení zakázali už napořád. Pro bakaláře platila večerka. V jednu ráno se zavřely dveře a zůstaly tak až do pěti. V zimě nefungovalo topení a za tři měsíce se jej nikdo neobtěžoval opravit, člověk si nemohl koupit elektrickou zahřívací deku nebo si udělat čaj. Za přinesení vlastní rychlovarné konvice, která v budově nikde nebyla, vám mohli strhnout pět až osm bodů. Neměli jsme ani kuchyňku, jen mikrovlnku a dvě ledničky pro celé patro,” popisuje Renáta prostor, kde žila několik měsíců. Zmínila také, že dle kolejního řádu se prokázání kyberšikany, jež se uskutečnila prostřednictvím školního počítače, trestalo pouhými dvěma body. V budově nebyla ani Wi-Fi, studenti si tedy buď museli zřídit vlastní, nebo s otevřenými dveřmi zachytávat slabé veřejné připojení.

,,Oko tajfunu bylo přímo nad námi," popisuje studentka

V Daegu Renáta zažila i jeden z nejsilnějších tajfunů za posledních šedesát let. Na jeden z nejvyšších stupňů živelné katastrofy se celé město připravovalo asi šest dní. ,,Upozornění na blížící se tajfun se opakovala neustále. Zavřeli nám školu a nařídili nám, abychom neopouštěli domovy. V den, kdy měl tajfun udeřit, jsme seděli s kamarády v pokojích a vtipkovali o tom, jak nás vítr odnese. Nic jiného jsme dělat nemohli a předchozí dny tomu nasvědčovaly. Silný vítr i deště, podle předpovědí jsme byli v samotném oku celé cyklóny.” vypráví dívka. K žádné katastrofě ovšem nedošlo. V momentě, kdy měl být tajfun přímo nad městem, za okny svítilo slunce a nespadla jediná kapka. O živelné katastrofě informovala také zpravodajská agentura Reuters.

Další nemilá zkušenost Renátu potkala, když se na konci října vrátila na pár dní do Soulu. Původně do hlavního města vyrazila za dvěma koncerty své oblíbené hudební skupiny, očekávané večery plné euforie se ovšem změnily na desítky hodin obav a smutku. Tragédii, při níž 29. října minulého roku zemřelo 151 lidí a dalších 150 jich bylo zraněno, sama unikla jen o vlásek. Ve čtvrti Itaewon desítky tisíc lidí oslavovaly blížící se Halloween, což v předchozích letech kvůli epidemii koronaviru nebylo možné. ,,Bydlela jsem pár minut odsud. Z autobusu jsem viděla davy lidí a přemýšlela jsem, že se připojím. Něco mi ovšem napovídalo, ať jdu raději domů a udělám si klidný večer. Intuici jsem naštěstí poslechla,” říká Renáta, která se o hromadné tlačenici dozvěděla až od známých v Česku. ,,Nejdřív jsem nechápala, co se děje. Korejská vláda občany prostřednictvím SMS zpráv v podobě žlutých vykřičníků pravidelně informuje o aktuálním dění v oblasti, kde se právě nachází. Většinou jde o věci spojené s koronavirem nebo informace o pohřešovaných. Tu noc žluté vykřičníky chodily pět hodin v kuse. Na místě byla spousta sanitek a záchranáři se snažili pomoct, ale z davu se nešlo hnout. Lidé ve vedlejších budovách vůbec nevěděli, že se venku něco děje. Spousta lidí z mého okolí znala někoho, kdo se zranil nebo zemřel.” O tragédii psala řada médií po celém světě, mapovaly ji i Seznam Zprávy a britská stanice BBC.

Zážitky, které si studentka z pobytu odnesla, ovšem nebyly jen negativní. Po konci semestru se vydala si čas strávený v jihovýchodní Asii prodloužila o tři měsíce. Navštívila spoustu zajímavých míst v Koreji i blízkém Japonsku.

Problematika lidských práv

Renátě na Koreji přijde problematické patriarchální nastavení společnosti. ,,Ve vedoucích pozicích nevidíme takřka žádné ženy. A pokud ano, nejsou brány vážně. Problematický je podle mě i přístup systému k mateřství. V současnosti mají ženy po porodu právo na 45 až 90 dní placeného volna Pokud ale přenášejí, tak peníze nedostanou. Země dlouhodobě bojuje s nízkou porodností a politici z toho ženy. Korejky ovšem v takových podmínkách děti moc nechtějí.”

Podle Renáty je Jižní Korea na jednu stranu země s velmi rozvinutou technologickou sférou, ale na druhou se zde setkáváme s porušováním lidských práv. ,,Smlouvy, které k-pop idolové (populární hudební žánr, který v zemi vznikl - pozn. autorky) uzavírají s produkčními společnostmi, omezují jejich základní lidská práva. Člověk ze sebe vlastně dělá otroka. Ostatní kontrolují, co jí, co si kupuje, jestli si nekoupil svačinu navíc. Všechny peníze, co společnost za idola během let tréninku zaplatí se sčítají, a když vydá první písničku, vzniká mu dluh. Spousta lidí neví, že většina známých idolů je vlastně zadlužená. Často je to jejich jediná šance, jak prorazit mezi konkurencí. Nejhorší je, že společnosti často uzavírají smlouvy i s dvanáctiletými dětmi.” O problematice informoval v prosinci minulého roku i časopis The Diplomat.

Konkurence a patriarchální pozůstatky se propisují například i do povolání letušky. V Asii se tyto ženy těší velké váženosti, jejich role je považována za velmi femininní a důležitou. ,,V Koreji se letuškou nemůže stát nikdo jiný, než Korejka. Moje kamarádka získala práci u singapurských aerolinek. Byla nadšená, její běloruský přítel ale její radost nechápal. Řada Evropanů považuje letušky pouze za servírky v oblacích. V Asii to funguje jinak,” vysvětluje Renáta kontext. Aby se její kamarádka mohla stát letuškou v singapurských aerolinkách, musela projít fyzickými testy. Kontrolovali její váhu, výšku, tělesné pleti, stav pleti a její mastnotu, zjizvenost i symetričnost tváře. Aby ji vůbec pustili k pohovoru, musela mít perfektní pleť bez jizev a poměr její výšky a váhy, tedy BMI, nesměl přesáhnout hranici 20. Od hodnoty 18,5 již přitom hovoříme o podváze. ,,V inzerátu přímo psali, že pokud má člověk BMI vyšší než 20, nemá ani posílat přihlášku. Takovéto požadavky mají často i u jiných pozic, jen se o nich veřejně nemluví.”