Folklor není jen cimbál a kroje, připomíná Štrunc mladým

Brno - Herec, hudebník a autor projektu Lidověk 2.0 Matěj Metoděj Štrunc propojuje tradici s moderním zvukem. Lidové písně podle něj nejsou přežitek, ale živé příběhy, které i po desetiletích dokážou mluvit k současnému posluchači. O tom, jak se rodí respekt k folkloru, proč ho na čas vyměnil za herectví a jak ho k hudbě přivedla válka na Ukrajině, vypráví v rozhovoru.

Matěj Metoděj Štrunc

Matěj Metoděj Štrunc (1996, Brno) je český herec, hudebník a autor projektu Lidověk, který propojuje lidové písně s moderní hudbou. Vystudoval herectví na Konzervatoři Brno a působil v Divadle Radost, Městském divadle Zlín i Východočeském divadle Pardubice. Spolupracoval také s Divadlem Kampa, Polárkou či Tramtarií. Objevil se ve filmech Vejška (2014) a Eugen (2018). Hudebně je spojen s folk-rockovou kapelou Ateliér, pro niž psal i zpíval, a věnuje se tvorbě scénické hudby pro divadla. V roce 2022 vydal debutové album Lidověk, na které v roce 2025 navázal koncepční deskou Lidověk 2.0.

Jak byste popsal projekt Lidověk 2.0 někomu, kdo o něm slyší poprvé?

Asi bych to popsal jako lidové písně v moderní podobě. Je vytvořený s určitou úctou k tradici, ale zároveň tak, aby se to přiblížilo mladším posluchačům nebo mé generaci. Chtěl jsem, aby lidé, kteří nemají k folkloru blízko a při tom slově si představí cimbál, housle a kroje, v tom našli něco, s čím se dokážou ztotožnit. Texty lidových písní jsou totiž velmi prosté, ale přesné a stále aktuální. Dokážou oslovit i dnešního člověka.

 

Kdy vznikl nápad spojit folklor a moderní hudbu?

Pocházím z hudební rodiny, kde folklor hrál velkou roli. Můj děda spoluzakládal folklorní soubor Radhošť, takže ty kořeny tam jsou. Cítil jsem potřebu se k tomu nějak vyjádřit – i proto, že jsem jediný z rodiny, kdo se folkloru nikdy přímo nevěnoval. První Lidověk vznikl z touhy pojmout lidové písně po svém. Měl jsem k nim vztah, zasahovaly mě, a tak jsem se rozhodl zpracovat je podle sebe.

 

Čím se liší Lidověk 2.0 od prvního alba?

Druhé album je mnohem koncepčnější a dramaturgicky sevřenější. Kontrasty jsou výraznější. U prvního Lidověku jsem byl hodně opatrný. Bál jsem se, aby to nikoho neurazilo ani nepůsobilo nevkusně. U druhého alba jsem už pustil uzdu fantazii a udělal ho přesně tak, jak jsem chtěl. Přidal jsem víc elektroniky a věnoval se i válečné tematice. Začal jsem na projektu pracovat ve chvíli, kdy vypukla válka na Ukrajině – tehdy mě to hluboce zasáhlo. Na Ukrajinu jsem často jezdil a měl tam přátele. Chtěl jsem proto vybrat lidové písně, které mluví o válce, ztrátě nebo nenaplněné lásce. Těchto písní je překvapivě mnoho. Téma války a smrti se objevuje snad v polovině lidové tvorby – a to mě inspirovalo. V dnešní hektické době plné sociálních sítí jsem chtěl vytvořit něco, co dokáže člověka opravdu zasáhnout.

 

Studoval jste konzervatoř, ale váš obor bylo herectví, nikoli hudba. Proč jste se tehdy nevydal hudební cestou?

Zvažoval jsem to, ale bylo to v době silné puberty a vzdoru. Můj táta, cimbalista, učil na konzervatoři a já tehdy také hrál na cimbál. Nechtěl jsem jít v jeho šlépějích, chtěl jsem jít jinou cestou. Herectví mě lákalo a zajímalo, takže jsem se rozhodl pro něj. Hudba mě ale provázela celou dobu studia a dělám ji dodnes. Mám pocit, že spoustu rolí bych nedostal, kdybych nebyl ovlivněn hudbou – a naopak, hudbu bych možná nedělal tak lehce, kdybych neměl herecké vzdělání a vztah k divadlu.

 

Pomohla vám konzervatoř v herecké kariéře?

Určitě. Je to v podstatě jediná možná cesta. Samozřejmě se občas stane, že někdo bez školy přijde do divadla, dostane příležitost a uspěje, ale to je spíš výjimka. Díky konzervatoři jsem získal znalosti i zkušenosti, které mi pomohly dostat se do prvního angažmá – a z něj potom do dalších.

 

Pracujete momentálně na nějakých hereckých rolích?

Teď už jako herec moc nehraju. Mám dvouletého syna a jsem v období, kdy si nemůžu úplně dovolit dělat divadlo – většinou je totiž velmi špatně placené. Občas se dostanu k projektům, které dělám spíš pro radost než pro peníze. Věnuju se ale hlavně hudbě, kde mám větší svobodu a volnost. Dělám hudbu pro divadelní představení a také natáčím – seriály, filmy, reklamy. To je pro mě momentálně zajímavější. Ale musím říct, že mi divadlo začíná chybět a pomalu pokukuju po něčem, co bych si zkusil.

 

Píšete hudbu spíš spontánně, nebo máte vyhrazený čas na tvorbu?

Dřív jsem si do telefonu nahrával všechny melodie, které mě napadly, a myslel jsem si, že jsou geniální. Postupem času jsem zjistil, že to tak není. Uvědomil jsem si, že když potřebuji nějakou melodii, vždycky mě něco napadne – třeba když sedím u klavíru ve studiu. U autorských projektů, jako je Lidověk, se ale často stává, že odcházím ze studia s pocitem, že jsem nic neudělal. Nebo naopak – udělal jsem toho hodně, ale všechno jsem nakonec smazal. Dnes už si jen občas něco nahraju, když mě napadne konkrétní nápad nebo koncept.

 

Kde hledáte inspiraci a motivaci?

Velkou motivací je pro mě rodina. Mám manželku a malého syna, a když se ráno probudí a chce si hned hrát – i když jsem šel spát třeba o půlnoci – je to obrovská vzpruha. Dává mi sílu začít den a žít naplno. Hodně mě inspiruje příroda a hory – jsou pro mě takovou dobíjecí stanicí. Mám rád klid, samotu a prostor pro přemýšlení. Tam často přichází nápady, i pracovní.

 

Máte nějaký cíl nebo sen, kterého byste chtěl dosáhnout?

Upřímně – nevím. Možná bych o tom měl začít přemýšlet. Nedávno jsem vydal druhé album a cítím, že momentálně nemám sílu, chuť ani prostředky na další. Lidověk 2.0 mě úplně vysál – dal jsem do něj všechno. Jsem ale hrdý na to, co jsme s týmem vytvořili. Byla to po všech stránkách intenzivní práce. Teď si asi budu muset počkat na nějaký nový impuls, který mě posune dál.

 

Co byste chtěl vzkázat posluchačům Lidověku 2.0?

Ať si přijdou poslechnout album naživo – 21. října v Kabinetu múz. A hlavně, ať se nebojí plnit si své sny a jít si za nimi.