Chceme pomoci strhnout bariéry, říká koordinátorka výuky češtiny

Brno - Před třemi lety vyrazila Adéla Bednaříková po maturitě na měsíc do česko-ukrajinské obce jménem Bohemka vyučovat děti český jazyk. Nyní studuje psychologii a pedagogiku, pracuje jako koordinátorka centra MUNI pomáhá a ve volném čase organizuje výuku dospělých Ukrajinců, kteří k přichází do Česka kvůli současnému konfliktu. „V této době je jen přirozené reagovat veškerou pomocí,“ říká.

Na Ukrajinu jsi odjela hned po maturitě, proč zrovna tam?

Musím přiznat, že pro mě nebylo primární, kam pojedu, ale že budu pomáhat. Chtěla jsem dobrovolničit, nejlépe s dětmi. Jednou z možností byla právě Ukrajina. V oblasti, kde jsem pomáhala, jsou dvě české vesnice, které založili potomci evangelických exulantů. Ti odešli z českého území po bitvě na Bílé hoře, stále však mají vazby s evangelickou církví a evangelíky v Česku.

Strávila jsi tam celý měsíc, kde jsi byla ubytovaná?

Bydlela jsem v české vesnici Bohemka na jihu Ukrajiny. Uprostřed vesnice stojí budova, které říkají shromáždění. V dolním patře je kaple, v horním se nachází knihovna a menší byt. Tam jsem bydlela společně s dalším dobrovolníkem z Česka.

Přijela jsi kvůli výuce českého jazyka, jak vypadalo vyučování v tvém podání?

Přirovnala bych to k příměstskému táboru s prvky výuky češtiny. Ve vesnici se mluví směsí ukrajinštiny a češtiny, a především starší obyvatelé mají zájem, aby se děti učily česky. Jejich historické spojení s Českem je pro ně velmi důležité. Výuka češtiny je tak přes prázdniny pro děti rozptýlení a zároveň seznámení s jinou kulturou. Dopoledne jsme zařadili aktivity na rozvoj slovní zásoby, odpoledne následoval hravější program, například sportovní aktivity, vyrábění a různé hry.

Jaký vztah měly děti k České republice?

Nejmladším dětem bylo kolem pěti let, nejstarším pak kolem šestnácti. Asi v polovině pobytu jsme zjistili, že je povídání o Česku a jeho historii moc baví, takže jsme jim o naší zemi hodně vyprávěli. Dokonce jsme vyrobili variantu hry Monopoly o Praze a dalších městech. Naše vyučování se těm, kteří chodili pravidelně moc líbilo a bavilo je.

Pobyt na Ukrajině pro mě byl životní zkušeností

Jak moc je podle tebe život na Ukrajině odlišný od našeho?

Je důležité zmínit, že mluvím o velmi specifické oblasti. Bohemka je malá vesnice skoro uprostřed ničeho, žije tam kolem 450 obyvatel. Velká část z nich jsou právě potomci exulantů, kteří vesnici založili. Bohemka je hodně zemědělsky založená, téměř každý chová hospodářská zvířata a z většiny si vystačí z vlastních produktů. Tomu je například přizpůsobená i nabídka v obchodech, plno věcí tam nejde koupit. Spoustu řídících funkcí zastávají ženy. Funguje to tak, že muži jezdí do velkých měst za prací a zůstávají tam kolem tří týdnů. Na jeden týden se vrátí domů a poté zase odjíždí. Takže jako učitelé nebo zdravotníci pracují ženy. Starší generace velmi dbají na tradice, udržují češtinu i přátelství s Čechy. Dospívající od sedmnácti let jsme ve vesnici moc nepotkávali, odchází za prací nebo za studiem. Děti tráví mnoho času venku, ve školním roce chodí normálně přes týden do školy. Učí se v ukrajinštině, jednou za týden mají výuku češtiny.

Jak se k vám dobrovolníkům chovali dospělí?

Ukrajinci k nám byli nesmírně pohostinní, skoro každý den nás někdo zval na oběd. Často jsme navštěvovali různé domácnosti.

Našla sis tam nějaké přátele?

Neřekla bych zrovna přátele. Jsou to pro mě velmi důležití lidé, kteří mi hodně přirostli k srdci, i když se spolu nevidíme a ani spolu moc nekomunikujeme. S dětmi se sledujeme na instagramu a občas si reagujeme na story. S dospělými si příležitostně napíšeme.

Jak své dobrodružství na Ukrajině celkově hodnotíš?

Rozhodně to pro mě byla zásadní životní zkušenost, hodně mě to posunulo. Bylo to taky poprvé, kdy jsem byla na tak dlouhou dobu někde sama, a ještě v úplně cizím prostředí. Nejzajímavější pro mě bylo poznat odlišnou kulturu a jiný způsob života. Taky musím říct, že jsem najednou byla mnohem vděčnější za všechno, co mám a také za to, jak vše v Česku funguje.

Od výuky na Ukrajině k výuce v Česku

K Ukrajině máš tedy velmi blízko, jak vnímáš současný konflikt?

Rusko-ukrajinskou situaci sleduji už od ledna, rozhodovala jsem se totiž, že tam v létě znovu pojedu. Bylo to těžké, už tehdy jsem se bála, že se situace zhorší a bude válka. Tehdy to vypadalo jako iracionální strach, připadala jsem si, že situaci strašně zveličuju. Když jsem tak nad tím na začátku ledna přemýšlela, ani mě nenapadlo, že to bude takhle rychlé. Když jsem se pak ve čtvrtek kdy to začalo probudila, první, co jsem viděla, byly zprávy o Oděse. Ta je přibližně dvě stě kilometrů od Bohemky, což je na Ukrajině vlastně kousek. To, že je situace vážnější a že je to opravdová válka, mi došlo až později.

Zapojila ses do projektu, který se zabývá výukou Ukrajinců v Česku. Kdo ji organizuje?

Naskočila jsem už do rozběhnutého projektu. Prvotní myšlenka a vize vzešla z Českobratrské církve evangelické v Židenicích. Členové církve i farářka byli v kontaktu s Radkou Garbuzovou, která mluví i česky i ukrajinsky a s výukou Ukrajinců má zkušenosti. Společně dali dohromady koncept intenzivních kurzů. Měli vizi a měli knowhow. Domluvili jsme se, že já pomůžu s organizací. Mám tedy na starosti komunikaci s lektory, zjišťuji jejich časové možnosti, rozvrh a mimo jiné zajišťuji i prostory.

Jak probíhá organizace takové výuky?

V současné době máme otevřených čtrnáct kurzů, každý po dvou hodinách, dvakrát týdně. Účastníci se přihlásili na konkrétní kurz na konkrétním místě. Absolvují úvodní hodinu s Radkou, na které proberou základy českého jazyka, rozdíly mezi ukrajinštinou a češtinou a také fonetiku. Po této intenzivní hodině se rozdělí do jednotlivých kurzů k lektorům a začnou se učit slovní zásobu.

Kdo všechno na projektu spolupracuje?

Máme dvacet aktivních lektorů, dále úzký tým lidí, kteří projekt koordinují. Spolupracujeme i s lidmi, kteří se neúčastní tak intenzivně, například máme skupinu, která zajišťuje hlídání dětí, další zajišťuje občerstvení, spousta lidí pomáhá s technikou. Podpora je opravdu veliká, věřím, že tento projekt má smysl.

Předčasné ukončení kurzu může být paradoxně dobrá zpráva

Kolik se už přihlásilo zájemců?

Přihlášení na kurzy jsme otevřeli v noci z pátku na sobotu, s kapacitou sto šedesát lidí. Byla naplněná za dva dny. Už teď se nám hlásí další, kteří se do prvního běhu nedostali. Počty se ale mohou změnit, očekáváme určitý odliv. Někteří si mohou najít práci nebo se odstěhovat a kurz nedokončit. Neznamená to ale, že by to bylo špatně. Je to paradoxní, ale předčasné ukončení může být dobrá zpráva.

Co všechno budou po kurzu umět?

Chceme je naučit česky na komunikační úrovni, aby se dokázali domluvit, porozumět psanému textu. Cílem je, aby se u nás naučili fungovat. Doufáme taky, že jim náš kurz pomůže strhnout bariéry.

Kdo zájemce vyučuje?

Naše skupina lektorů je velmi různorodá, někteří jsou učitelé jazyků nebo češtiny, jiní zase učí, ale ne jazyky. Máme také hodně začátečníků, někteří učí sami, někteří v tandemu. Část z nich ještě chodí na náslechy starších. Všichni jsou to dobrovolníci a mají můj velký obdiv. Snažíme se, aby bylo vše organizačně dobře zajištěné, aby se mohli věnovat pouze učení. Zároveň také budeme poskytovat metodická setkání a intervize.

Plánujete otevřít další kurzy?

Zájemci se mohou začít přihlašovat od 10. dubna, kurzy otevíráme 23. dubna.